Život v Peru očima Evropanky

Má druhá návštěva Peru se místo tříměsíční dobrovolné výpomoci na jedné privátní základní škole změnila – především díky pandemii – téměř z noci na noc v život zde, ten běžný, neturistický, se vším, co obnáší, včetně usilovného hledání práce, což pro lektorku jógy, meditace a angličtiny v čase, kdy trvá nouzový stav zahájený 16. 3. 2020 není snadné, vezmeme-li v potaz pravidla sociálního distancování (tedy nemožnost mít lekce, ani privátní) a uzavření škol, jež Peru spustilo 11. 3. 2020, tedy necelé dva týdny po zahájení výuky ve školním roce 2020 (který zde začíná v březnu a končí po Vánocích; v lednu a únoru jsou letní prázdniny), a jež má trvat do konce roku 2021 – čili i rok 2021 bude probíhat pouze formou online výuky pro všechny typy škol.

Skutečnost, že jsou pro Peru, tak jako pro mnohé jiné státy Jižní Ameriky, typické tzv. sociální nůžky (extrémně bohatí – jakože luxus vil s bazény a sluhy pro všechno – versus extrémně chudí, tedy ti, co se na venkově koupou v řece, protože do svých domů, tvořených plastovými a slámovými plachtami a střechou z bambusu a listí nebo vlnitého plechu, nemají zavedenou vodu) logicky naznačí, že tudíž téměř polovina studentů a žáků v zemi nemá prakticky žádný přístup ke vzdělávání, jelikož jejich rodiny nevlastní ani počítač, ani televizi (pár hodin vyučování týdně probíhá přes TV), často ani telefon (natož chytrý). Pro člověka, který sem přijel za účelem podpory vzdělávání, je výzvou tuto skutečnost vůbec přijmout. A přijmout jiné věci, které souvisí s „řešením“ pandemie zde (kompletní zákaz vycházení kromě hodiny denně v regionech s karanténou atp.), nad nimiž mnozí místní vůbec nepolemizují, protože „do přírody“ se tu na výlety fakt nejezdí a na procházky nechodí – od toho jsou tu moto taxi, aby tě popovezli každých 300 metrů, co potřebuješ zmáknout od domu k nejbližší večerce.

Nejsem fanda generalizování, jsou i Peruánci velmi aktivní a lidé ve městech žijí jinak než lidé na venkově a lidé v Andách zas jinak než lidé v džungli, ale mnohé z toho, co si lze o Peru přečíst v mých článcích na blogu, zejména v těch kritických, které mají označení Magic Realism, je vlastní většině Peruánců…

Peruánská kuchyně

Jedním z největších paradoxů, jenž v Peru vnímám, je peruánská kuchyně. Na jedné straně jsou v Limě jedni z nejlepších kuchařů a restaurací světa a v každém městě máte možnost na trhu nakoupit celoročně za super ceny nejrůznější ovoce, zeleninu i luštěniny všeho druhu ve vysoké kvalitě, na druhé straně např. vegetariánské restaurace nejsou vůbec ničím běžným. Ano, najdete nějaké v turističtějších lokalitách, ale rozhodně ne standardně. Samozřejmě, že se v každém turističtějším městě dá najít nějaká super luxusní restaurace, kde opravdu dobře vaří, ale běžně je peruánská kuchyně postavena na mase či mořských plodech, menu dostupná v restauracích přes týden (od 10 – 18 soles) se točí neustále kolem dost podobných alternativ a téměř každé jídlo je servírováno s rýží a studenými, olejem promáčenými hranolky. Sehnat dobrý salát je unikum. Většinou salát znamená, že dostanete malinkou porci přílohy hlávkového salátu s rajčetem a cibulí, výjimečně s kouskem avokáda. Sehnat rybu, která nebude smažená, ale třeba grilovaná nebo pečená, to je taky kumšt. Celkově nesmažená jídla aby pohledal.

Co se nákupu potravin týče, peruánská vláda donutila firmy, aby své cukrovinky i některé další produkty viditelně označovali nápisem „alto en azúcar“ (s vysokým obsahem cukru), pakliže tedy nepoužívají náhradní sladidla nebo med. Přesto, paradoxně, 7% peruánské populace trpí vážnější formou cukrovky. Na vině je celkově nevyvážená a nezdravá strava a především minimální procento přirozeného (natož cíleného) pohybu. Kdybych já byla peruánskou vládou, nechala bych na balíčky cukrovinek velkými písmeny napsat: „Nekupuj, pokud nejsi schopný si pak doma zacvičit nebo se jít projít…“

Když je řeč o vládních nařízeních: Peruánci si stěžovali, že je popcorn v kině drahý (ostatně, to je pravda, nejen v Peru), takže se objevil zákon, který umožňuje, aby si každý do kina přinesl své vlastní jídlo a pití. Pokud jste vegetariáni a ten, kdo si koupil lístek vedle, si v průběhu dramatického thrilleru dopřává krvavý steak, musíte to vydržet. Pokud se vám nelíbí vůně ryb, asi protrpíte fakt, že někdo vedle vás si dopřává mnohými milované ceviche (pokrm ze syrového rybího masa). A pokud jste ochránci zvířat, asi úplně neoceníte, pokud si osoba vedle vás rozbalí v průběhu filmu morče (zde je skutečná pochoutka) nebo ještěrku!

No ale z té příjemnější stránky: domnívala jsem se, že žádný trh na světě nemůže porazit tržiště v metropolích jihovýchodní Asie, např. v Bangkoku. Ovšem, tržnice mnohých peruánských měst šlapou Bangkoku na paty a to hlavně proto, že tu lze celoročně získat stovky druhů zeleniny a ovoce různých klimat i geografických pásem (protože Peru zahrnuje vysoké nadmořské výšky And i horkou amazonskou džungli), unikátní exotické potraviny i superpotraviny (například yacón, maca či quinoa), všemožné i nemožné maso, ryby, mořské plody, vejce různých rozměrů (dokonce i tzv. „jumbo“, jež mají zásadně dva žloutky, a „super jumbo“, které já dlaní skoro neobejmu), luštěniny, med, nejrůznější bylinky a léčivé rostliny z džungle (včetně vilkakory, dračí krve, copaiby apod.), předměty a suroviny odkazující k šamanské léčitelské tradici (palo santo, mapacho tabák ad.), kadidlo a další předměty pro modlitbu a bohoslužby, květiny a dokonce i oblečení, boty, domácí potřeby, hračky, psací potřeby atp. Kromě toho si můžete nechat nabrousit nože, opravit boty, ušít nebo opravit šaty, a opravit elektrické spotřebiče, u nichž by vám v Evropě povětšinou řekli, že vás vyjde levněji koupit nový než opravovat.

Kdo dosud netušil, Peru je navíc jedním z největších producentů vysoce kvalitní rýže a producentem přibližně čtyř a půl tisíce druhů brambor, které původně pocházejí z divokých And poblíž jezera Titicaca. Inkové údajně byli prvními pěstiteli brambor, jež v Peru mají každý druh trochu jiný tvar a barvu, existují dokonce i modré, žluté, červené, růžové a dokonce jasně fialové! Peru dokonce slaví národní den brambor, každoročně 30. května.

Amigo, amiga aneb přátelství

Naprosto běžně vás tu cizí člověk osloví na ulici „amigo, amiga“. Asi je to lepší, než když vás oslovují „gringo, gringa“, zejména když nejste z USA, ale i tak, někdy mám chuť reagovat: „Husy jsme spolu nepásli.“

Většina lidí v Peru (a v dalších zemích Latinské Ameriky) používá vždy tú, místo odlišování tú (ty) a usted (vy, sg.). Možná i z tohoto důvodu mnozí věří, že je v pořádku oslovovat vás amigo, amiga.

Je obrovským a známým paradoxem, že jen málo lidí si zde skutečně váží přátelství a pěstují je. Dobrých přátel má Peruánec skutečně jen pár a ty si pak hýčká. Nejlepšími přáteli také mnohdy bývá někdo ze širší rodiny, bratranci apod. Říká se, že je to proto, že Peruánci nejsou moc ochotní důvěřovat a raději pěstují dobré vztahy se svou rodinou než s neznámými známými. Dalším důvodem jsou prý závazky: přátelství je další závazek znamenající, že někdo ode mě může chtít pomoct – třeba i finanční.

Kam s ním…

Číňané musí milovat Peru, protože Peru miluje čínské výrobky: boty, oblečení, domácí potřeby, nyní i roušky a vakcína… a samozřejmě plasty! Všechny ty igelitové sáčky, kterých vám tu na tržnici za dobu nákupu vrazí tucet, i když žádný nechcete, všechny ty obaly, které se tu nebetyčně nadužívají, když má mnoho restaurací zavřeno, ale deliveries se staly nutným ano všech domácností, protože zákaz vycházení platí od sedmi večer, takže mnozí si po práci nestihnou nakoupit ani jídlo a musí si objednat večeři přes aplikace. Je to zkrátka obrovské téma: odpad, který se tu mnoho nezpracovává, recykluje výjimečně, který mnozí, než aby čekali na dny, kdy přijede popelářský vůz, vyhazují podél řek, silnic, pláží, do oceánu, a jiní spalují, kde se dá, protože dioxiny, furany, rtuť, polychlorované bifenyly atd. přece nejsou vidět.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Peruánský venkov

V bytech a domech peruánských měst nejspíš budete postrádat myčku, teplou a pitnou vodu v kohoutku a možnost hodit papír do záchodu. Na venkově ovšem často nebudete mít k dispozici ani pračku, natož vodu ve vodovodu. Pokud bude zavedena, pak poteče jen v jistých denních intervalech.

Ženy tak často perou prádlo v řece, kde se mnozí i myjí, v lepším případě chytají z potrubí v určité denní době pramínek tekoucí vody do škopku a perou na dvorku za domem.

Ženy z peruánského venkova jsou v mých očích moderní Xeny, mocné bytosti, které pečují o rodinu, dům, zvířata v chovu i pole. Tyto ženy minimálně dvakrát denně vaří teplé jídlo na otevřeném ohni na dvoře, pečou chléb v tradiční venkovní cihlové peci, sekají dřevo do pece, mačetou umí nasekat krmné rostliny pro dobytek a chovná morčata, během deseti minut zvládnou chytit a ve škopku kudlou podříznout pět kuřat, aby nasytily celou rodinu.

Mám k těmto lidem patřičnou úctu, tím spíš, že jsem si na venkově v Peru prožila nějaký čas a vím, jaké to je splachovat toaletu hrníčkem vody nabrané ze škopku či udělat si ranní a večerní hygienu pomocí dvou hrnečků vody.

Spolupráce a sounáležitost dává životu ve vesnicích místních komunit neuvěřitelný rozměr a je jedno, že tito lidé nemohou splnit vládní požadavky, které vyžadují, aby si v době pandemie každý umýval ruce doma pod tekoucí vodou po dobu nejméně dvaceti sekund…

Peruánské tady a teď

Vždycky říkám, že kdyby se Evropané naučili skutečně žít tady a teď a Peruánci naopak více zítřkem, plánováním, systémem, bylo by na světě krásně.

Je super, že průměrného Peruánce absolutně nerozhází záchvěvy zemětřesení o síle 5 až 6 v časných ranních hodinách, zejm. když se mění roční období, protože prostě seismická zóna a aplikace, která vám, když povinně vyběhnete před dům a mrknete na telefon, prozradí, že už OK, že se nic vážného nekoná. Ovšem v některých jiných ohledech ten stoický klid a v principu nečinnost fakt vadí…

A pak je tu téma netrpělivosti. Promítá se do způsobu, jakým lidé řídí, ve věčném houkání aut a ještě více, když jdete nakupovat. Je naprosto normální, že jste obsluhováni a přijde jiná osoba a začne se ptát na věc nebo věci, které potřebuje. Prodavač stěží řekne: „Prosím, počkejte, vidíte, že obsluhuji jiného klienta.“ Obvykle, protože prodavač věří, že ten druhý má požadavek na „něco rychlejšího“, přestane vás obsluhovat a obslouží toho druhého. Když si postěžujete, prodavač i druhý zákazník vás sjedou pohledem, který jasně říká, že vy jste tady ti nechápaví a nezdvořilí. Tak!

Randění

Peruánští muži (a myslím si, že obecně latinskoameričtí muži) bývají laskaví, velkorysí a gentlemanští, když se dvoří. Neočekávají, že se o účet podělíte; kamkoli jdete jako žena s mužem, jste obvykle pozvány. Jde-li žena s mužem na rande, muž se vždy ujistí, že doprovodí ženu domů. Muž rád ženu, jíž se dvoří, obdarovává.

V západním světě bývá obvyklá otázka počínaje třetím rande: „K tobě nebo ke mně?“ Na to v Peru zapomeňte. Není tu běžné, aby někdo žil sám, obvykle rodinní příslušníci sdílejí jeden dům nebo mají v domě vytvořeno několik bytů. Mnozí zamilovaní jsou tak nuceni využívat tzv. hostal, v principu hodinový hotel.

Řidičský průkaz, prosím

Vážně, dvě třetiny těch, kteří zde získali řidičský průkaz, by o něj v Evropě přišli při prvním sednutí za volant!
Blinkry se tu téměř nepoužívají! Peruánský řidič spíše naznačí rukou nataženou z okýnka, kam jede, pokud vůbec naznačí. Nejčastěji neindikují vůbec.

Viděli jste film Unhinged (2020), kde Russell Crowe terorizuje ženu, která na něj netrpělivě zatroubila? Nevím, co by ten chlap dělal v Peru, kde řidiči troubí:

• aby naznačili, že jsou za vámi, aby se zabránili nehodám, protože jen málo řidičů tu používá zpětné zrcátko,
• když jedete příliš pomalu,
• aby ukázali, že můžete předjet, nebo že vás předjíždí,
• pokud se jedná o taxi / moto taxi / kombi – pro případ, že byste chtěli využít jejich služby,
• aby pozdravili,
• aby projevili svůj zájem,
• při vjezdu nebo výjezdu z tunelu nebo zatáčky, kde je obtížné vidět, co je v opačném směru,
• ve chvílích špatné viditelnosti (mlha atd.).

Drazí sousedé

V Peru běžně neexistuje nic jako povinnost nechat si schválit projekt na výstavbu domu. Jednoduše si koupíte pozemek, a co na něm postavíte za dům, jak vysoký apod., to už je na vás. Můžete si klidně postavit tři patra a nechat vrch rozdělaný – namísto krásné terasy mít staveniště a prostor na pověšení prádla a barel na vodu, jak to většina Peruánců má – pro případ, že jednoho dne budete chtít stavět výš, další patra, bez ohledu na okolí nebo sousedy. Můžete jim jednoho dne zablokovat jejich krásný výhled na oceán, můžete jim dokonce zablokovat přístup denního světla k jejich oknům. Je to vaše volba.

Domy zde často bývají nalepené jeden na druhém a přístup denního světla bývá celkově omezen, protože okna bývají tónovaná a navíc se zataženými závěsy, aby nebylo vidět dovnitř.

Mám ráda Terezu Ramba, to, jak píše, jak mluví. Když v 7 pádech Honzy Dědka vyprávěla o tom, jak v Peru s Matyášem protrpěli měsíc v brutálním průjmu, ale zároveň tu vzniklo jejich „Láska je…“, říkala jsem si: „To je přesné.“ Tohle totiž je Peru, země silné energie světla i tmy. Někdy tebou hodí o zeď a vykoupe tě ve vlastních výkalech, jindy tě vynese do oblak a představí ti božství. Tahle země se s nikým nepáře. Její drsná historie (španělská zrada slovem, vražda Atahualpy, krádež inckého zlata i moderní historie druhé půle 20. století – šílený Abimael Guzmán i kontroverzní, Peruánci obdivovaný i nenáviděný, Alberto Fujimori) i neutěšená přítomnost (nedávný puč v prezidentské pozici, krize země ovlivněná dlouhou karanténou, neřízenou migrací zoufalých Venezuelanů a silnou korupcí počínající už v komunální politice, na úřadech a v řadách policie) mávají obyvateli měst jak silný pacifický vítr větvemi stromů, džungle trpí ilegálním odlesňováním, těžebním průmyslem apod., ledovce v Andách tají vlivem globálního oteplování a přece – v té vší tíze tu pak člověk čas od času, když se zastaví někde v přírodě, nadechne se a vnímá, zaznamená něco, z čeho se zatetelí, co míří přímo k duši; je to energie něčeho mnohem pravdivějšího, podstatnějšího, co přesahuje to lidské pletichaření a mravenčí hemžení i omezené vnímání… a to je TO, za čím se mnozí do Peru vydávají a vracejí, to je TO, proč je těžké dát téhle zemi nekompromisní vale, to je TO, proč Peru zůstává tak nějak podivně v srdci. Jenže to ONO nejde popsat slovy; a když, pak snad jen těmi „Láska je.“