Život uprchlíků v Ázerbájdžánu: chudoba, ztráta domova a třídy, do nichž prší

V posledních několika letech jsem se v rámci své diplomové a nyní i dizertační práce zabývala problematikou nucené migrace na území Ázerbájdžánu. Prostřednictvím tohoto článku se pokusím velmi stručně popsat konflikt o Náhorní Karabach (NK) a zaměřím se primárně na nucenou migraci, která je jeho přímým ale zároveň i méně diskutovaným důsledkem.

Na území postsovětské republiky Ázerbájdžán probíhal v letech 1992-1994 ozbrojený konflikt o Náhorní Karabach. Boje si vyžádaly přes 20 000 mrtvých a 13,6% ázerbájdžánského území je i po 18 letech od podepsání dohody o příměří stále pod okupací ze strany karabašských Arménů. Konflikt za sebou zanechal i smutnou bilanci milionu osob bez domova, přičemž 778 000 z nich bylo vnitřně vysídleno a stali se tak uprchlíky v rámci vlastního státu (budu používat zkratku IDP – internally displaced person).

Nejde jen o počty postižených

Tyto osoby prošly nejenom válečným konfliktem, ale jejich trauma se znásobilo ztrátou domova, majetku, zpřetrháním sociálních i pracovních vazeb a v neposlední řadě i životem v dočasných uprchlických táborech (poslední stanový zavřen až v roce 2007). Mírová vyjednávání pod mediací OSCE probíhají nepřetržitě od roku 1994, ale žádná z angažovaných stran není ochotná ustoupit od svých požadavků a vyřešení konfliktu je tak nadále v nedohlednu.

Čtěte další cestopisy: Z Ázerbajdžánu na skok do Tbilisi, Město duchů Agham.

Válečný konflikt však nejsou pouze čísla mrtvých, zraněných a data podepsání dohod, ale jsou to i lidské osudy, které jím byly zasaženy. V učebnicích a odborných článcích se na skutečné lidi často zapomíná  a jsou redukování jen na čísla a oběti. V následujících odstavcích se pokusím vykreslit, co se stalo s jednou konkrétní vesnicí poté, co tam IDP přišli, v jakých podmínkách zde žijí a jakým konkrétním problémům čelí.

Již od roku 2007 jezdím do vesnice Karakol (fiktivní jméno) v podhůří Náhorního Karabachu asi 30km od Gəncə, druhého největšího města Ázerbájdžánu. V období Sovětského svazu zde byly vybudovány turistické komplexy a vesnice byla proslulá krásou okolní přírody a léčivými prameny. Cesty byly dlážděné a upravené, budovy moderní a spravované. To vše se však změnilo spolu  příchodem uprchlíků a vnitřně vysídlených osob. Usídlilo se jich zde téměř 3000 (původní obyvatelé tvoří pouze 8% z celkového osídlení vesnice).

Nejširší nabídku průvodců a map Ázerbájdžánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Třídy bez křídy

Únosná kapacita místa byla tímto masivním přílivem IDP překročena a Karakol se po několika letech změnil k nepoznání. Okolní husté lesy byly vykáceny, jelikož IDP neměli v prvních letech po vysídlení čím topit a zároveň dříví prodávali/prodávají, aby si vydělali na obživu. Dlážděné cesty podlehly kopytům dobytka-zdroje obživy, který se zde začal chovat ve velkém a který zároveň vypásá okolní holé kopce a způsobuje erozi.

Bývalé turistické objekty, ve kterých se IDP usídlili, chátrají, jelikož jejich nedobrovolní obyvatelé nechtějí vkládat peníze, kterých mají stejně nedostatek, do opravy něčeho, co jim nenáleží. Stát je navíc udržuje neustále v naději, že se konflikt o NK vyřeší už „tenhle rok“ a oni pojedou zpět do svých rodných vesnic.

Děti se učí ve škole, kde při dešti kape voda na lavice a v zimě se učebny nikdy nevytopí. Hřiště tvoří rozbitá vybetonovaná plocha, potrhaná síť na volejbal a místo do branek se děti můžou strefovat leda tak do slepic. Na záchod musí do jedné z nevábných kadibudek, na což jsou však zvyklé i z domova – v Karakolu má funkční kanalizaci pouze několik starších/úplně nových domů ne však ubytovací kapacity IDP. Je smutné poslouchat vyprávění o dvoupatrových školách vybavených chemickými laboratořemi a tělocvičnami, když stojíte před tou karakolskou, kde se občas i křída přenáší z učebny do učebny.

Hranice chudoby je blízko

Vysoká nezaměstnanost spolu s neexistencí vlastnických práv na půdu a objekty, nejistota vyplývající ze závislosti na státním ubytování, praktická neexistence sociálního zabezpečení (aneb i služby garantované zdarma jsou placené) a neustálé ujišťování o návratu zpět do NK vytváří z IDP skupinu zranitelných obyvatel, kteří mohou snadno (stačí jedna svatba a jeden pohřeb) spadnout pod hranici chudoby.

Ázerbájdžán může díky svému nerostnému bohatství i nyní financovat „humanitární pomoc“ pro IDP – chlebné 20USD, základní potraviny (mouka, olej, luštěniny), ubytování, elektriku a plyn zdarma – která však pokrývá pouze základní lidské potřeby. Za vše ostatní se musí v Ázerbájdžánu platit, přičemž průměrný plat učitele je okolo 200-300AZN (srovnatelné s eurem) a ceny jsou srovnatelné s Českou republikou, kde máme oproti Ázerbájdžánu mnohem menší míru korupce na nižší, každodenní úrovni.

Tímhle krátkým zhuštěným textem jsem se snažila alespoň o částečné vykreslení situace dávno zapomenutých ázerbájdžánských uprchlíků/IDP. Válečné konflikty mají dlouhodobé důsledky pro civilní obyvatelstvo a i když netrpí viditelnou chudobou, tak moji známí mluví o pouhém živoření – konflikt jim vzal domov, majetek, jistotu a někdy i blízké osoby – a tyto rány se ani za 20 let nezahojily, byť se snaží žít normálním životem a úsměv jim není cizí.