Život pod Araratem

Král Kurdistánu

Ararat jednoznačně dominuje náhorní plošině Kurdistánu. Jedná se o vyhaslou sopku, jejíž základna má průměr úctyhodných 130 km. Hlavní vrchol se nazývá Velký Ararat (tur. Büyük Agri Dag) a se svými 5137 m představuje nejvyšší horou Turecka. Z východního úbočí vyčnívá ještě úzký postranní vrchol Malý Ararat (tur. Küčük Agri Dag, 3896 m). Velký Ararat je na rozdíl od Malého celoročně pokryt sněhovou čepičkou.

Přestože se Marco Polo domníval, že Ararat nemůže být nikdy slezitelný, první výstup uskutečnil jistý Frederik von Parat v roce 1829. Je s podivem, že první Turek vystoupil na horu až roku 1970 (určitě v polobotkách – viz článek Jak se pozná Turek). V souvislosti s bedlivým střežením hranice byly výstupy v devadesátých letech zakázány a jen vyjímečně armáda udělovala zvláštní povolení. V roce 2001 byly všechny restrikce zrušeny a vrchol Araratu dnes bývá oblíbeným cílem.

Krajina bez lesů

Centrem krajiny pod Araratem je město Dogubayazit s asi 50 000 obyvateli – středisko obchodu, turistického ruchu a pohraniční město. Leží v kurdské stepi, která je na jaře jednou velkou zelenou pastvinou, na podzim sežehnutou žlutou pustinou. I když je pro nás v této krajině trochu znervozňující totální absence lesů a sadů, je to krajina zvláštně krásná. Z roviny sem tam vyčnívají ostré barevné kopečky jako špičky ledovců z hladiny oceánu.

Silnice bez zatáček připojují k městu pár vesnic, okolo nichž se vždy pasou obrovská stáda ovcí. Pastevectví je zde stále důležitým zdrojem obživy. Ve vesnicích na první pohled zaujmou skupinky svěže zelených topolů. Topoly totiž velmi rychle rostou, a proto se zde pěstují jako vzácný zdroj stavebního dřeva. Ořezávají se spíš silné větve, než že by se porazil celý strom. I každá uschlá větev najde svého užitku. K topení se používají velké brikety vyrobené z ovčího trusu, které se skladují vyrovnané v typických kopkách.

Největší národ bez státu

Tato oblast je obývaná převážně Kurdy, národem s vlastní kulturou a identitou žijícím dnes na území Turecka, Íránu, Iráku, Arménie, Azerbajdžánu a Sýrie. Kurdové původně pocházejí z hor západního Íránu. Pro žádný z okolních národů nikdy nebyly vítanými sousedy, protože svůj život pastevců v horách si „zpestřovali“ loupežnými výpravami.

Často se označují za největší národ bez vlastního státu. Ne že by o něj neusilovali, ale jednotlivé kurdské kmeny, upřednostňující vždy vlastní zájmy, se nikdy nesemkly dostatečně. Nevyšel ani příslib samostatného státu od vítězných mocností po první světové válce. Rozsáhlé automie Kurdové předtím požívali v rámci Osmanské říše, kdy sultán využíval jejich služeb jakžto vynikajících bojovníků. Kurdští vůdci také u jeho dvora často zastávali i nejvýznamnější funkce.

Nejširší nabídku průvodců a map (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Kurdové dnes

Občanská válka mezi Kurdy a Turky ve východním Turecku, která zuřila v devadesátých letech je už naštěstí pryč. Jejími pozůstatky jsou dnes snad jen armádní kontrolní stanoviště na hlavních silnicích. Přesto mi místní lidé během cest po Turecku občas doporučovali, abych místo výrazu „Kurdistán“ říkal raději „východní Turecko“. Když se zeptáte Turků na Kurdy, polovina lidí odpoví, že jsou navzájem přátelé, soužití je bezproblémové a konflikty vyvolává mocenská politika USA. Druhá polovina lidí ovšem nemůže Kurdům přijít na jméno a tvrdí, že jsou pro společnost jen zátěž. V otázce samostatného Kurdistánu se však Turci shodují – ne. (Fakt je, že turecká ložiska ropy leží u Kurdů.)

Obyčejný cestovatel na první pohled Turka od Kurda nerozpozná, neliší se totiž ani vzhledem ani pohostinností. Častá jsou také smíšená manželství, čímž se rozdíly dále stírají.

Pohádkový palác

Asi nejkrásnějším místem v okolí, hned po samotném Araratu, je určitě palác Isaka Paši, který stojí na skalním ostrohu 6 km za Dogubayazitem. Byl vystavěn místním panovnickým rodem v letech 1685 – 1784.  Monumentální branou vstupujeme na první nádvoří se zajímavou kašnou. Překrásné je ovšem druhé nádvoří, odkud se dá vstoupit do bývalého haremu, kuchyně, reprezentativních a obytných místností. V paláci byl vybudován i rozvod vody a jeden z prvních systémů ústředního vytápění. Na nádvoří se také nachází hrobka Isaka Paši, jeho otce a rodiny. Hrobku, brány a římsy celého paláce zdobí nádherné reliéfy s květinovými motivy – podle odborníků perský prvek. Stěny pak mozaiky ze světlých a tmavých kamenů – arménský prvek.

Zvenčí je naprostou domitantou paláce kopule mešity s minaretem. Nejlepší pohled na palác je shora během dopoledne. Stačí se vydrápat kousek nahoru po svahu, odkud uvidíte pohádkový palác jako na dlani, navíc na pozadí dramaticky neutěšené krajiny Kurdistánu.

Naproti paláci stojí stará Beyazitská mešita, postavená pravděpodobně na začátku 16. st., kdy Turci porazili  Peršany a ovládli východní Anatolii. Mešita se bohužel nepoužívá a chátrá. Nad ní se ke skále lepí zbytky hradeb, jejichž základy se datují až do období Urartské říše (kolem 10. st. př. Kr.).

Kurdská pohostinnost

Palác je oblíbeným výletním místem nejen pro cizince, ale i pro místní, kteří sem zvláště o víkendech jezdí na pikniky. Vezmou prostě dodávku, celou rodinu, tlupu dětí, nějaké maso na grilování a stráví zde celý den. Za tím účelem vybudovalo město kousek nad palácem terasy, lavičky a stolečky. Nechybí ani pramen vody a malá mešita.

Dvakrát jsem se zde (náhodou) pohyboval v době oběda. Poprvé, před pár lety, jsem se společně s rozjívenými kluky vydrápal k přírodnímu oknu ve skále, odkud je perfektní vyhlídka na palác. Za téměř horolezecký výkon jsem jim nabídl sušenky, čímž jsem si zpečetil pozvání na oběd od jejich rodiny. Chlapi podřízli ovečku a předali maso ženské půlce rodiny sedící odděleně. Ženy potom mužům maso vrátily výborně upečené na ohni. Zapíjelo se Coca-Colou. Ovečka byla vynikající. Stejná situace se opakovala i dnes a vyžádala si pak opět odpočinek ve stínu na starém hřbitově.

Praktické

Pro informace nebo organizování výstupu na Ararat můžete kontaktovat hotel Erzurum v Dogubayazitu – průvodci mluví anglicky a Češi jsou pravidelnými zákazníky.

Vstupné do paláce Isaka Paši 5 TL (75 Kč), žádné slevy. Z městského otogaru jezdí dolmuš za 1 TL.

Text: Lukáš Synek, Foto: Alena Synková, Lukáš Synek