Život orangutanů v záchranné stanici na Borneu

Borneo je rájem spíše dobrodružně založených cestovatelů než standardních turistů. Většinou tedy všude cestujete sami, což je fajn, protože vás nikdo nehoní, máte čas si všechno řádně prohlídnout a navázat kontakt s místními, kteří se rádi podělí o krásu své země.

Jedna z našich cest vede do Semenggoh wildlife centra, do záchranné stanice orangutanů. Hned na začátek nám říká ranger několik zajímavých faktů. Tak věděli jste třeba, že orangutaní geny jsou z 96% shodné s lidskými? Že samec sní za den až 6 kilo ovoce? A že když dojde k bitce mezi dvěma orangutany, nezřídka končí těžkým zraněním nebo smrtí jednoho z nich?

Orangutaní boss Ritchie

„Žije jich tady dvacet pět a jejich šéfem je velký samec Ritchie,“ vysvětluje nám ranger. Ritchieho bohužel nevidíme, což je škoda, protože má 153 kilogramů a je tedy skoro třikrát těžší než některé samice. Nedávno přišel o oko v boji o prvenství v tlupě s jedním mladým orangutanem. Musel si ale ohlídat své samičky, což všichni chápeme a zvláště muži trochu závidí jeho početnému harému.

Na kraji džungle stojí plošina a na ni rangeři pokládají trsy banánů a další ovoce. Pak začnou volat orangutany jménem. Většina z orangutanů se do tohoto rehabilitačního opičího centra dostala po nějakém zranění v divoké džungli. Semenggoh leží v pralese o rozloze asi 100 ha. Pouhých
25 orangutanů tady má tedy dostatek prostoru k rekonvalescenci.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Příchod lesních pánů

Po chvíli se začnou třást větvě. Pátráme po orangutanech, ale jen občas zahlédneme stín. Nepohybují se rychle, za den urazí sotva tři kilometry.

„Looky, looky,“ vykřikne najednou někdo. A z větví se náhle spouštějí dolů dva orangutani. Protože jsou těžcí, neskáčou jako opice z větve na větev, nýbrž se ladně přenášejí. Berou si banány, obratně je loupou a požírají.

„Jsou zvyklí na krmení,“ vysvětlují rangeři. „Proto někdy v době krmení přicházejí pro snadno dostupnou stravu. Občas se ale někteří z nich neukážou celé dny a opatří si stravu v džungli.“

Jdeme k dalšímu stanovišti, které je hlouběji v džungli. Dodržujeme ticho, abychom orangutany nevyplašili. A brzy přicházejí čtyři vzrostlí jedinci. Málokdy se spustí z větví dolů, spíše se pohybují po větvích, liánách a lanech, které sem rangeři připevnili. Předvádějí docela krkolomné kousky. Občas se spustí po laně dolů, nohama obratně obmotají lano nebo liánu a sehnou se hlavou dolů pro ovoce. Je nádherné pozorovat tato polodivoká zvířata.

Beze strachu

„Rychle, rychle! Podívejte!“

Kulíme oči. Z džungle až na cestu vyšla matka s malým orangutánkem. Ten se jí drží jako klíště, udiveně si prohlíží lidi a lidé zase udiveně zírají na něj. Ochotně se nechávají fotografovat a natáčet na kameru, ale musíme dodržovat asi pěti metrovou vzdálenost, aby se matka cítila bezpečně a náhodou nezaútočila. Vzhledem k síle orangutana bychom neměli nejmenší šanci. Přecházejí sem a tam, občas vypadají jako by se smáli, nebo se mláďátko schoulí trochu vystrašeně do obří náruče své mámy.

S touto nádhernou poslední tečkou opouštíme Semenggoh wildlife centre. Co více jsme si mohli přát? Snad jen to, že dobrodružství nekončí, protože nedaleko je krokodýlí farma, kde žije přes tisíc krokodýlů, což je světový unikát. A zrovna začíná krmení, takže si pořádně prohlídneme obrovské krokodýlí zuby v akci!