Život na Filipínách – země, kde je vše možné

Bohužel jsem si nevybrala zrovna nejlepší desetiletí na to se odstěhovat, přesto moje vnitřní já mě k tomu stále nabádalo. Potřebovala jsem změnu. Zabalit svůj dosavadní život do krabic již mám za posledních deset let natrénované, tak jen zbývalo se rozhodnout, jaká bude cílová destinace. Rozhodla jsem se pro Filipíny. Už jen pro to nekonečné léto, přátelskou povahu Filipínců nebo, že většina z nich sdílí stejné náboženské vyznání.

Jakmile jsem vystoupila z letadla, hned jsem na tváří ucítila vlnu horka a vlhka, která zde trvá prakticky celý rok. Teploty se zde pohybují okolo krásných 30 stupňů Celsia. Filipínci tvrdí, že mají tři roční období: léto, zimu a období dešťů. Pro mě je to vše stejné, protože přes den nikdy není méně než 28 stupňů, pokud nepřijde tajfun a teplota neklesne na 25 stupňů. Začátek období dešťů jsem poznala tak, že najednou místní začali chodit místo šatů a kraťasů v kalhotách a mikinách a na mě koukají, jako když jsem spadla z Marsu, když stále nosím šaty. V tomto období zásadně všichni jezdí taxíky – věřte mi, ač máte sebevětší deštník, stejně přijdete domů od pasu dolů mokří na kost. Tenisky tady nosím tak akorát do fitka.

Ač je angličtina oficiálním jazykem Filipín, drtivá většina Filipínců mluví anglicky pouze na základní úrovni. Je to hlavně dané tím, že se na každém ostrově mluví jiným místním jazykem. Druhým oficiálním jazykem je Tagalog, který je z části mixem angličtiny a španělštiny. Pokud místním anglická slovní zásoba nestačí, nebojí se použít slovíčka z jejich místních jazyků a tvářit se, že tam to slovo rozhodně patří. Po čase jsem se samozřejmě naučila pár základních tagalských slovíček v domění, že získám jako cizinec plusové body, ale místo toho vždy, když použiji spojení salamat po (děkuji pane/paní) Filipínci plynule přejdou do tagalštiny a je úplně jedno, že mám například v aplikaci napsané své velmi evropské jméno.

I přesto, že jsou Filipínci velmi přátelský národ, v dnešní je době velmi náročné najít si známé. Každé pondělí, když se ptám svých Filipínských kolegů, co dělali o víkendu, odpoví, že zůstali doma, protože je to bezpečné. Nejsem však člověk, který by seděl věčně doma, proto mi nezbylo nic jiného, než si najít víkendové aktivity jako je Hash House Harriers, kde jsem měla možnost poznat spoustu místních i cizinců, kteří žijí v Manile. Poznáte jednoho, ten zná zase někoho jiného a najednou sedíte v krásném baru s pěti přáteli. Když už se dostanete mezi lidi, je to opravdu zážitek. Místní jsou neskutečně pohostinní, upovídaní a otevření lidé. Stále se smějí, není jediná akce, kde by se nezpívalo karaoke a stále mají co probírat. Samozřejmě takový Čech je pro ně atrakce. Velmi mnoho z nich ani neví, kde se Česká republika nachází. Největší senzací pro ně je, že máme sníh, protože i 18 stupňů považují za neskutečnou zimu. Nejraději mám okamžiky, kdy míjím cestou do práce po zuby ozbrojeného hlídače, u kterého mám pocit, že mě odvede jen za to, že se na něj podívám. Jakmile ho však pozdravím, rozzáří se mu úsměv pod rouškou a hned se mě ptá, jak se mi dneska vede. V mém sousedství potkávám na ulici stále stejné tváře a po čase již pro ně nejsem pouhým turistou, ale součástí jejich každodenního života.

Samozřejmě jako každý Evropan nebo Severoameričan se zde potýkám s problémem, že každý místní se ze mě snaží dostat co nejvíce peněz. Na toto je dobré mít filipínské kamarády nebo kolegy, kterým, ač nerad, dá prodavač lokální cenu. To mi trošku připomíná večerky okolo Dlouhé třídy v Praze, jediný rozdíl je, že tady to tak funguje i v obchodě s obrazy.

Filipínská kuchyně se podle mého názoru podobá té České. Jídla jsou převážně podávána s masem a omáčkou, jen místo knedlíků či brambor dostanete co jiného, než rýži. Rýže se zde konzumuje ke každému chodu. Vyhlášena je česneková rýže k snídani, kterou jsem naštěstí neměla možnost poznat. Nevím jak vás, ale mně by to po ránu asi docela odrovnalo. Další místní vyhlášená lahůdka je vejce s embryem kachny. Všichni známí mi ji doporučují, ale myslím, že i tuto delikatesu si nechám ujít.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Zatím jsem neměla moc příležitostí opustit Manilu a Luzon a procestovat okolní ostrovy, ale z toho co jsem zatím zažila, musím říct, že vodní sporty jsou zde číslo jedna. K návštěvě Filipín neodmyslitelně patří potápění. Na každém ostrově je to o něčem jiném. Měla jsem to štěstí poprvé vyzkoušet potápění na ostrově Mindoro, ostrov jižně od Luzonu, kde jsou, podle místních, nejkrásnější korálové útesy v zemi. Byl to nezapomenutelný zážitek, modré hvězdice, mořské želvy, neskutečně rozmanité korálové útesy a samozřejmě stovky druhů mořských ryb. Na pevnině jsou k vidění například varani nebo dokonce i opice. Dalšími vodními sporty, které zde můžete vyzkoušet, jsou surf, wakeboard nebo kitesurf. Rozhodně mám v plánu zkusit vše. I když nejste sportovní nadšenci, stačí se velmi důkladně namazat opalovacím krémem, nasadit si potápěčské brýle a jen se nechat unášet mořem a dívat se, co je pod vámi. A že to stojí za to.

Ač mě občas limituje kulturní a jazyková bariéra, ještě se mi nestalo, že něco nešlo zařídit. Pokaždé je to stejný proces: chcete něco jednoduchého, například zabalit zbytek jídla a rozdělit ho na jednu větší a jednu menší porci. Filipínec na vás vykulí oči, jako byste chtěli jeho ledvinu, v klidu mu to ještě dvakrát zopakujete, stále nechápe, odejde a přivede obvykle jednoho až tři své kolegy nebo kamarády. Vysvětlujete danou věc znovu, když v tom to jeden z nich konečně pochopí, vysvětlí ostatním v místním jazyce a poté přinesou dvě zabalené porce, jednu menší a jednu větší. Takto to zde probíhá se vším, nejdřív velký problém, ale když naléháte, vždy dostanete přesně to, o co žádáte. Hold je pro ně lepší nejdříve dělat nechápavé, nebo rovnou říci ne. Co kdybyste si to třeba rozmysleli, a tím jim ušetřili práci. 🙂

Rozhodně nelituji svého rozhodnutí se odstěhovat, ač to bylo na začátku hodně divoké a náročné být sama v zemi, ve které nikoho neznáte a vlastně nemáte ani moc šanci poznat. Začátky jsou vždy poněkud náročnější a jsem ráda, že je mám již za sebou. Nyní již nezbývá nic jiného, než doufat, že se situace během příštích tří let změní a budu mít možnost procestovat Filipíny a poznat jaké to bylo “předtím”.