Život na farmě v Ekvádoru: chov morčat, místní pochoutky a autentický venkov

Když jsme se ženou přijeli z Kolumbie do městečka Vilcabamby, naše první kroky směřovaly do jednoho z místních hotýlků. Majitel ubytovny Manuel nám nabídl k pronájmu za dvě sta dolarů na měsíc farmu, o kterou se již nemohl plně starat, neboť pracoval na rekonstrukci svého hotýlku. S nadšením jsme jeho nabídku přijali.

Autentická vesnice na ekvádorském venkově

Manuelova farma, čili finca, se nachází čtyři kilometry za městečkem Vilcabamba v osadě Cucanamá, která je zasazena v překrásném údolí. Tato nejteplejší část okolí městečka Vilcabamba je využívána hlavně pro pěstování cukrové třtiny a banánů. Když nás Manuel vezl na novou farmu, nadchlo nás okolí. Široká třtinová pole, jež se zarazila u úpatí hor, moliendy, neboli mlýnice na zpracování třtiny a skrovné hliněné domečky s kurníky a klíckami v nichž „locales“ chovají kohouty na zápasy, které se každý víkend odehrávají v místních „coloseích“-arénách. Žádné turistické serepetičky, žádné kiosky, jen průzračně autentický život vesnice.

Po té co jsme dorazili na farmu bílým pickupem se zeleným pruhem, na němž není napsáno „Pomáhat a chránit“, ale „TAXI“, překvapilo nás jak vkusná je samotná stavba a rozmanitost zahrady. První Manuelova slova byla: „Klidně si natrhejte kdykoliv ovoce a neptejte se, jsme přece amígos! Něco za něco Ještě ten den, co nás Manuel přivezl na farmu jsme v rozlehlé zahradě objevili i chovné rybníčky, v nichž podnikavý majitel chová místními oblíbené tilapie, a také boudu v níž pobíhalo po hliněné podlaze na deset morčat, kterým místní neřeknou jinak nežli „Cuy“. Nakonec logicky vyplynulo, že se budeme starat o morčata, rybičky i místního papouška a za to si můžeme zpestřit náš jídelníček tropickým ovocem.

Práce mne začala bavit. Vždy vstanu o šesté ráno, dám nažrat psům, kteří hlídají náš klid a bezpečí před lapky a po té nasekám hromadu trávy a jetele cuyům. Narozdíl od králíků, morčata mohou pozřít i orosenou trávu a jejich organismus není háklivý na jakoukoliv odchylku od každodenního stravovacího návyku. Tilapie v rybníčcích jsou krmeny granulemi, čili „balanciadem“. Po té se mohu věnovat již vlastním činnostem. V podvečer dám opět něco rybám a morčatům.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Exotické ovoce v Ekvádoru

Manuel koupil kus země před deseti roky a o pár roků později postavil farmu a souběžně vysadil mnoho stromků. Díky jeho lásce k zemědělství je zahrada plná jak banánovníků, citronovníků, mandarinek, pomerančovníků, tak exotických ovocí jako jsou naranjíe, grepfruity, guayabany, maracuye, limy, papáje a manga. Krom toho je zde ještě na dvacet keříků kávy.

Hijo venga! Venga!

Šestašedesátiletý věčně usměvavý Manuel, majitel farmy, kterou si pronajímáme, si prohlíží mou jámu na kompost. Z dálky na mne volá “ Hijo venga! Venga!“, abych přišel, a já mířím k němu svěžím krokem. „To jsi vykopal ty?“ a na mé souhlasné přikývnutí, se indiánův obličej doslova zalije sluncem a jeho popraskané rty od horského povětří zaševelí: „nádhernej okop pro stojícího střelce…“ Usmívá se ještě víc a ptá se mne, kde jsem se naučil vykopat okop s předprsní.

Když má odpověď zní, že na vojně u průzkumu, jeho oči již doslova září a ten malý zavalitý mírumilovný chlapík s úsměvem jako od malého děcka mi s pohnutým hlasem odpoví: „Synku, já sloužil dvacet let v Ekvádorské armádě coby starší seržant a jako velitel střeleckého družstva jsem bojoval ve dvou válkách s Peruánci. Viděl jsem hodně vokopů, ale ten tvůj je naprosto ukázkovej. V mé jednotce bys udělal kariéru,“ načež se zadívá směrem k jednomu z mnoha banánovníků co mu rostou na zahradě a nechává se unášet vzpomínkami na své hrdinské činy.

Ekvádorská specialita – pečená morčata

Život na ekvádorské farmě je okořeněn i situací, kterou stěží zažijete v Evropě. Farmář Manuel se svým synem chytají v chovné kůlně do pytle cuye, čili morčata. Zítra z nich bude slavnostní pečeně neb Manuelův syn Rodrigo slaví tento týden slavné čtyřicátiny. Je paradox, že chlapi, kteří bojovali a zabíjeli nepřátele v příhraničních válkách s peruánským sousedem, odmítají zbavit života morče a tuto nezávidění hodnou věc přenechávají svým manželkám. Přece jen sedm měsíců poctivě krmili roztomilá zvířátka a nyní nemají to srdce ukončit hezký život božího tvora, A tak Manuelova žena Juana se chápe drsného úkolu.

„Pojď Mateo! Nebuď srab!“ volá na mne indiánka, máma pěti dětí, která by dokázala zaplašit i pantera, kdyby to bylo třeba. „Hele, neboj se a vzhůru do toho!“ A tak dle pokynů indiánky, poté co jsem morče uklidnil a pohladil, beru pravou rukou za dolní tlapky a levou rukou za hlavičku a na povel „ahora“ („teď!“) prudkým pohybem mezi ukazováčkem a palcem levé ruky a tahem pravačky přerušuju zvířeti míchu. Je konec. Morče je zbaveno života během pěti vteřin, není mi do smíchu. Na druhou stranu, morčata si užila nádherný rozmazlený život, který trval sedm báječných měsíců. Dostávala ten nejlepší jetel, banánové listy, divokou trávu i salát. Žádné kotce, ale pěkně prostor o dvanácti metrech čtverečních, na němž si mohla hrát a užívat si.

Život na ekvádorské farmě je občas krutý, a zabíjení zvířete se člověk nevyhne. To je život se vším všudy. V Evropě si maso již zpracované koupíte pěkně v obchodě. Zvíře nezabijete a berete vše jaksi neosobně. Nedotýká se vás to. Zde je to jiné. Zvíře musíte zabít osobně, jinak si neuvaříte. Jako za prababiček. Život na farmě v Jižní Americe mne pohltil svou neuvěřitelnou autentičností a dobrodružstvím. Sen se stal skutečností.