Život na balijském venkově je stále závislý na starých pověrách a kouzlech

Chrpově modré moře, světle žlutý písek a na ně se sklání zelené palmy. Takové je Bali u moře, které leží osm stupňů na jih od rovníku a stalo se synonymem pro vše krásné a exotické. Úplně něco jiného je a hlavně byl život na vesnici, kde se setkáte s řadou překvapení a můžete prožít vámi nepoznané dobrodružství.

A to ani nemusíte navštívit zrovna vesnici Trunyan nebo Tenganan, které patří k nejznámějším agabalijským vesnicím. Místní vesničané se totiž stále považují za Agabalijci, což znamená „původní Balijci“. V zajetí tajemných obyčejů, mýtů a pověr se na venkově žije dodnes. Jsou to staré zvyky, nepsané právní normy a ustanovení. Nám Evropanům se zdá, že nejen jednotlivci, rodiny, ale i celé vesnice tu žijí a řídí se, podle těch nejnesmyslnějších obyčejů a pověr. Bali je stále nejen světem Bohů, démonů, ale i světem zajímavých lidí.

Vypěstovat rýži nebylo snadné

Ať se vydáte na Bali kamkoli všude narazíte na rýži které balijci říkají nasi. Neskutečně zelená terasovitá rýžová pole jsou zkrátka všude a jste neustále v objetí rýže. Počátek jejího pěstování tady datují tisíc roků před Kristem a s jejím růstem je úzce spjato i nespočet náboženských slavností, rituálů, obětin a svátků. Ostrované rýži pojídají až třikráte za den a věnují jí nejen velkou část svého času, energie, úsilí, ale i peněz.

Subak – společenství rolníků

Na ostrově má všechno svůj řád a lidé se domnívají, že pokud by nedodrželi danou tradici třeba právě u rýže, úroda by nebyla na požadované úrovni. Velký význam tu hraje náboženství a s ním spojené pověry. Balijské vesnice se dělí na desu a bajnary. Velkou vesnici řídí desa sdružující lidi v dané obci, ale ne každý má stejná práva. Nejlíp jsou na tom ti, kteří tu žijí od narození, vlastní pozemek s domem a mají pole. Bajnar je menší vesnice či spíše usedlost, ale často má veliký majetek.

Třetím a nejvýznamnějším spolkem je ovšem Subak. Jedná se o skupinu zemědělců, kteří se starají nebo vlastní zavodňovaná rýžová pole a mají za úkol vypěstovat tuto plodinu pro obživu. Všichni společně jsou pro chod vesnice velmi důležití. Každé shromáždění začíná přivoláváním duchů předků a až poté se jedná.

Nawa sannga – větrná růžice

Neodmyslitelným obřadem pro dobrou úrodu rýže bylo a zůstává předání obětin Bohyni rýže – Dewi Srí. Proto se určení muži z vesnice se museli vydat na několikadenní namáhavou cestu k posvátným místům, aby odsud přinesli svatou vodu, kterou naplnili slang – nádobu z bambusu.
Tyto prameny se nachází u chrámu Besakih pod sopkou Gunnung Agung a dále i u kráteru další sopky Gunnung Batur. Celou pouť byl sujang chráněn před démony. Muži jej zabalili do drahých látek a ozdobili živými květy. Démoni, ale nesměli být ošizeni. Proto po vysazení dostávali trochu alkoholu a vína z palem.

Den k sadbě určoval kněz podle hvězd. Trvalo až šest týdnů než ve zvlášť zavlaženém poli vyrostla největší sazenice. Jednu noc se sazenice sušily a teprve potom začala vlastní sadba. Do horního rohu pole bylo zaseto postupně devět sazenic, podle pořadí, který určuje čtverec zvaný Nawa Sannga. Následně se pak zasadily další sazenice na vzdálenost deseti centimetrů.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Čtverec NAWA SANNGA – větrná růžice:

Neméně důležitou roli hrála hladina vody, která se kontrolovala, aby měla stále stejnou výši. Po třech měsících přicházely první výsledky. Rýžové zrna se nalila a pole se začala vysušovat. Zelené klasy měnily barvu na žlutou a začala sklizeň, které se účastnili všichni, včetně dětí, mimo menstruujících žen, protože do té doby to byla výhradně mužská záležitost. Po odnesení rýže z polí, následovalo sušení na dvorech, a až pak končilo ve stodolách. Mlácení se provádělo postupně a když došly zásoby v sýpkách a výsadba začala znova.

Úroda třikrát ročně

Už desítky let se díky nové odrůdě rýže provádí sklizeň ne dvakrát, ale třikrát ročně. Zrna se vyklepává přímo na poli, ale najdou se stále vesnice, hlavně v horách, kde tento namáhavý způsob zůstal zakořeněn dodnes a rýži se tu věnují, jako před tisíci lety.

I po čas celé té úmorné práce mají Balijci stále důvod k řadě oslav, před kterými nechyběly a nechybí pestrobarevné průvody, v jejichž čele jdou ženy. Na svých hlavách, mají kroužek z bavlny a na něm nesou oběti. Až na vrcholku je umístěna „matka rýže“, které říkají – nini. Jejich výtvory jsou malým uměleckým dílem, aby si zajistili přízeň bohů a duchů. Bujaré oslavy si každá vesnice, náramně a řádně užívá několik dní.

Po jednoměsíčním pobytu na ostrově, který je jako jedna veliká zahrada snů, jsem se dozvěděl hodně zajímavého. A to nejen o namáhavé práci na rýžových polích, ale i  o počtu chrámů, počtu místních kalendářů, ale třeba i o tom, že snem každé vesnice je mít gamelan i legong, tedy orchestr a tanečnice. Vímt aké mnohem více o tom, jaký je jejich běžný život od narození až po smrt, které jednou musí přijít. Poslední rozloučení s nebožtíkem, jak přikazuje zdejší náboženství, je nákladná záležitost a Balijce vzrušuje. Ostrované si původní zvyky a legendy, kterými jsou opředeni, stále uchovávají. Rýže pro Balijce znamená božskou potravu, neboť celý jejich život spojuje s bohy.