Zimbabwe: země bez turistů i identity

Čtyři tůně u Zambezi

Přejíždíme přehradu Kariba vystavenou v padesátých letech, toho času to byla největší přehrada světa. Zvláštností je, že se můžeme zastavit a fotit a nikdo nás nevyhání ani nezatýká. V mnoha afrických zemích je zakázáno fotografování oficiálních, úředních a armádních budov a sídel.

Sjíždíme od Kariby a první místo, kam se vydáváme, je národní park Mana Pools. Název je odvozen od čtyř velkých rybníků na území parku, které jsou „přežitkem“ více než tisíc let staré práce vodního živlu Zambezi, jež územím protékala, než později změnila směr. Mana znamená v místní řeči Shona „čtyři“. 2196km² rozlehlé území příkrých břehů, bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných mahagony, divokými fíkovníky, ebony a baobaby je jedním z nejméně vyvinutých parků v jižní Africe.

Park je domovem mnoha druhů zvěře jednak díky malé návštěvnosti (klid a svou divokou divočinu), ale i díky řece Zambezi, která je v období sucha nejlepším a jediným zdrojem vody pro veškerou zvěř. Obrovská populace hrochů, slonů a další zvěře včetně 350 druhů ptactva nasvědčuje výborné poloze a ideálnosti parku a také zaručuje nezapomenutelné safari.

Vstupné se nedá zaplatit na vstupní bráně, musíme tedy do kanceláře parku několik kilometrů od brány. Mezitím projíždíme kontrolou much tsetse. Platíme 20USD  na osobu. Takže v porovnání s abnormálně předraženou Keňou (80USD osoba/den), je to vlastně zadarmo. Vedle vstupní brány cedule „Zákaz vstupu s citrusovými plody a banány“. Důkladně schováváme všechny zásoby a pouštíme se hluboko do obrovské rezervace. Do samotného parku přijedeme až za tmy, na recepci již nikdo není.

Ubytováváme se v hlavním kempu hned na břehu řeky Zambezi. To jsme ale ještě nevěděli, co nás v noci čeká. Kemp nemá plot, zvěř se zde pohybuje naprosto volně a pak to podle toho ráno vypadá. Pokud nenajdete lvem ožraného nezodpovědného turistu, zajisté najdete po okolí roztahané hrnce, chladicí boxy, zbytky balení od potravin atd. A noc? Neuvěřitelně hlučný orchestr africké divočiny. Z jedné strany výměna názorů skupiny hrochů, z druhé kvílení hyen, nebo hlubok mručení Impal, do toho vytí šakala, občas nějaký lev a to vše je podbarveno vůní čerstvě odloženého sloního bobku.

Pěšky mezi predátory?

Park je divoký, leží na břehu řeky s přemnoženými krokodýly, velkými skupinami hrochů. V útrobách parku potkáte snad vše, co příroda nabízí a k tomu Vám bude zpívat symbol afrických vod – Orel jasnohlasý. Mana pools je jediné místo, kde je povoleno opustit auto a vydat se na pěší safari, ať už s rangerem nebo sami. Mně osobně vyhovuje safari v autě, nemusím si adrenalin v krvi zvyšovat setkáním tváří v tvář třeba s buvolem nebo masivním slonem.

V parku zůstáváme několik dní, projíždíme po parku, je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům a řece a krajina je díky seschlé trávě a keřům prostupnější. Tady také potkáváme svého prvního lva, sice v hluboké trávě právě relaxujícího po páření, ale máme ho. Na pláních se pokojně pasou antilopy, zebry, buvoli, pobíhají prasata bradavičntá a mnoho dalších druhů ptactva a drobnějšího zvířectva.

Na poslední dvě noci jsme se z hlavního kempu přesunuli do soukromých, kde je jen suchý záchod 100m od kempu a ohniště. Není nic krásnějšího, než pozorovat magický západ slunce, poslouchat hlas divočiny a uspokojovat své chuťové buňky dobrou večeří. K relaxu patří i trochu vína, a věřte, že v takovém romantickém večeru chutná obzvášť výtečně. Jenže takové pohody a klidu se v buši nemusí člověk ani dočkat a nebo netrvá věčně…

Tři u stolu

Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza hlavy od záchodu slyšíme šramot. „To je asi nějaká drobná havěť“. Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih! Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom byli připraveni k odjezdu. Vždy, když kempujeme někde nadivoko, jak se říká, stavíme auto tak, aby byl předek nastaven na směr jízdy a my v případě potřeby mohli rychle odjet.

Slon si vklidu spásá, co najde, až se dospásává až k nám, rovnou to ale bere pod strom, vedle ohniště. Téměř hodinu nám nerušeně dělá společnost, pak se tiše odplouží pryč. Druhý den zase sedíme nad řekou, když tu se za námi opět ozve šramot. Tentokrát si to slon žene rovnou pod strom vedle nás. Trochu, spíš trochu víc nás to zaskočilo, urychleně pakujeme věci okolo auta a čekáme zase za autem.

Masivní samec si požírá cosi pod stromem a pak nás v klidu opouští. Teprve teď nám dochází, za čím že to přišel… Odpoledne jsme dělali pomerančo-banánový džem a Renda všechny slupky hodil jen pár metrů od auta. Proto mají na bráně tu velkou ceduli. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ten slon dostal chuť na nějaký pomeranč ještě, když byl zavřený v autě. Ani nechceme domýšlet následky. Pro slony není problém udělat i z offroada plechový balíček.

„Never stop on lay-by – nezastavuj na odstavném pruhu (je-li Ti život milý)“

Jedeme směr Harare, přepadl nás z toho ranního safari hlad, zastavujeme na odpočívadle a ohříváme oběd. Kolem prosvištěl pick up. Brzda, kvílení pneumatik a auto se řítí k nám! „ A jsme v háji“ nenapadá nás nic jiného, než to nejhorší. Zim je zahalena do závoje zla, a i kdyby nám Colin vyprávěl do nekonečna, jaká paráda to u nich je, stejně máme hlavu naplněnou mediálními story.

No co, co se má stát ať se stane, už máme za sebou více jak polovinu trasy. Kdyby se něco stalo na začátku, asi bych byla hodně naštvaná, že jsem si ty těžce vydřené peníze investované v autě a celých přípravách na cestu, ani pořádně nemohla užít… Z auta vyskakuje pohledný běloch, podává nám ruku a s pusou od ucha k uchu, očima vyvalenýma na naší SPZ nás zpovídá. Podává nám vizitku a zve na akci offroad trialového závodu v Harare. V příštích dnech jsme upozornění, že na odpočívadlech není bezpečné se zdržovat.

V Harare navštěvujeme Colinovo rodinu, projíždíme město křížem krážem, nacházíme zajímavé obchůdky, trh, opuštěné ulice a spousty lidí. Na Zim je, alespoň dle informací od několika lidí, uvaleno mediální embargo. Neradi provokujem a vždycky se snažíme respektovat pravidla země, kterou navštívíme. O víkendu začíná závod. Mezi závodníky jsou převážně běloši, jen jeden černoch, ale mezi návštěvníky je to skoro naopak. Nebo minimálně vyvážené. Super počasí, super zábava a k tomu poznáváme spousty fajn lidí. Kdo ví, možná někdy také zkusíme štěstí v tomto trialu. Něco takového jsme v zemi, která spadla na samé dno, nečekali.

Hlad, genocida a cholera

Takové byly symboly pro bývalou ošatku Afriky. Kdysi nejlepší a nejproduktivnější země Afriky v roce 2008 padá na samé dno. Prezident Mugabe místo aby byl pyšný, jak jeho země prosperuje, vzal vše za špatný, ten hamižný černošský konec a v roce 2000 začal nekompromisně sbírat tvrdě vybudované farmy bílým farmářům. Používané způsoby vystěhovávání se vymykaly zdravému lidskému rozumu a nesly známky genocidy, která se stupňovala. Ze zhruba 350tisíc bělochů v zemi zůstalo něco okolo 20tisíc, kteří i přes krutost a nebezpečí nechtěli svou rodnou zemi opustit.

Původní plán, respektive Mugabeho lež, odebírání farem špatným bělochům a navracení původním obyvatelům, nějak nefungoval. Farmy sice odebrané byly, ale byly rozdány všem bratrům, sestrám, kamarádům, soudcům a další havěti, která nebyla schopna farmu provozovat. Vše rozprodali, osivo snědli, stavby a pozemky zdevastovali. Stát je neproduktivní… hodnota peněz klesá… na bankovkách se objevuje i deset nul, inflace je nezřízenou střelou.

Jeden den jdete pro chleba s igelitkou plnou bankovek, ale druhý den to jsou igelitky dvě. Nejsou pohonné hmoty, obchody jsou prázdné, lidé nemají práci, umírají hlady, cholera se mezi chudými šíří zemí. Nakonec koncem roku 2008 Zimbabwe padá na to nejhlubší dno. Není možné nic dovézt, na Zim jsou z každé strany uvalené sankce. Zim ztrácí i svou vlastní měnu. Počátkem roku se situace začíná zlepšovat, v oběhu je jenom americký dolar. Obchody se pomalu začínají plnit. Země je ale neskutečně drahá. Nemají představu o hodnotě dolaru a vše zaokrouhlují na celé.

Lidi, ať už bělochy, tak černochy z této země obdivujeme. Mnoho i černochů jsou odpůrcem Mugabeho a díky tomu, čím si prošli, jsou schopni se stavit na své nohy. V Africe je zažité heslo „ We make a plan“ – to prostě k Africe patří, a nejen k Zimbabwe. A jak je u spousty bělochů vidět, dokáží se poprat s problémy a situacemi, které by Evropana položili. Mám k nim respekt a trochu jim i tu sílu závidíme. A nejen to, také jejich vstřícné a ochotné chování jeden k druhému. To se u nás poměrně rychle ztrácí.

Mosi oa Tunya – Dým, který hřmí

Chlouba jižní Afriky a především jediný „highlight“ kam se lidé vydávají, když řeknou „Jedu do Zimbabwe“. Neměla by chybět na žádném itineráři návštěvníka země a tak se vydáváme i tam. Vstáváme brzy, abychom stihli nejkrásnější úkaz, východ slunce a užili si tzv. Golden hours, kdy je světlo pro fotografování nejlepší. Už po cestě podél Zambezi nám vodopády dali na vědomí, že bude hodně mokro. Je květen a to je řeka plná vody.

108m vysoké a 1700m dlouhé vodopády. Chlouba, o kterou se dělí Zimbabwe se Zambií. Původní obyvatelé této oblasti „Tokaleya people“ je pojmenovali – „Dým, který hřmí“.  A i když se to zdá divné, tak název přesně vystihuje, co se na řece Zambezi odehrává. Když je řeka plná vody, dým a dunivý zvuk je slyšet a vidět na několik desítek kilometrů. Neuvěřitelná masa vody padá hluboko do rokle, odkud se peřejemi prodírá daleko do klidných vod přehrady Kariba. Škoda, že právě tady začínají, ale bohužel i končí kroky téměř každého návštěvníka bývalé Rhodesie.

Rhodesie má mnoho co nabídnout, víme, že tu nejsme neposled a tak si necháváme další zážitky na příští návštěvu.

Zajímá-li Vás více informací o tom, jaké jsou místní památky, lidé a kde jsme byli, podívejte se na FB Expedice „Afrika – our wild journey“ nebo www.divokaafrika.cz,  třeba se naladíte a přidáte se k nám.