Ženy z Bunyakiri v Kongu

Ženy chtěly, aby se svět dověděl, co se děje v Kongu, kde řádí po řadu let válka. Jde v ní především o ekonomické bohatství regionu – zlato, diamanty a coltan, potřebný pro mobilní telefony a notebooky. Znásilnění se stalo masovou válečnou zbraní, které má za cíl zlikvidovat ženu jako matku dalších generací.

Rasarii je 48 let, poprvé byla znásilněna bandami Mayi – Mayi, znásilnili ji dokonce dětští vojáci. Znásilnili ji také Hutuové, kteří v pralesech provincie Jižní Kivu operují. Mayi – Mayi jsou ale nejobávanější, odvlékají děti do svých táborů a od mala je učí vraždit a znásilňovat. Z  žen pak dělají sexuální otrokyně. Rosaria je dnes po tom, co protrpěla, závislá na alkoholu, na který si ale musí vydělávat prostitucí.

Třiatřicetiletou Marceline odvlekli do pralesního tábora Hutuové. Když ji několik vojáků znásilnilo, začali ji jen tak pro zábavu mučit – nožem ji sedřeli kůži z těla. Pak se jí podařilo utéci a teď žije ve vesnici Kando, kde se o další takto postižené ženy stará sestra Clotilde. Marceline se nakazila neznámou pohlavní chorobou (neví jakou, v oblasti je na 150 000 lidí 1 lékař).  Znásilnění je stigma, odevšad ji vyženou, protože znásilněná žena není společností akceptovatelná.

Padesátiletou Vumilii znásilnil místní policista, protože s ním její manžel měl konflikt. Když ji několik najatých mužů znásilnilo, svlékli ji do naha a hnali přes vesnice, aby měla co největší ostudu. Místní policista ji nakonec poslal do vězení, kde ji znásilnili vězňové – muži. Vumilia se rozhodla nechat se nafotit nahá a ukázat, jakého ponížení se jí dostalo.

Znásilněná hutuskými milicemi. Hutuové přišli do Konga po genocidě ve Rwandě v roce 1994, aby se vyhnuli potrestání za zločiny spácháné na Tutsijích. Tutsiů ve Rwandě zahynulo během tříměsíční genocidy na 800 000. Hutuové pokračují v násilnostech právě na východě Konga, kde rabují vesnice roztroušené v pralesích. Přepadají, znásilňují a rabují. Konžská armáda je proti nim naprosto bezmocná a jednotky mise OSN MONUC nemají mandát k použití síly.

Pětadvacetiletá Siska si prožila peklo. Dítě, které má na zádech, je plod znásilnění. Narodilo se v táboře Hutů, kde Siska strávila tři roky jako sexuální otrokyně. Když ji Hutuové unesli, byla těhotná. Nejprve ji znásilnilo několik vojáků, a to před očima jejího bratra, kterého zajali spolu s ní. Pak bratra přivázali ke stromu, a začali mu uřezávat údy a nakonec hlavu. Pak jeho tělo vložili na oheň a nutili Sisku sníst jeho maso. Když odmítla, začali mučit i ji…

Život vesničanů v regionu Bunyakiri neustále někdo ohrožuje. Ženy se bojí chodit pracovat na farmy, které většinou leží nad vesnicemi v pralese. Cestou na farmy se vystavují nebezpečí znásilnění. Chodí samy, muži je nedoprovází ani nijak neochraňují. Hlad nakonec ženy do pralesů vyžene, protože početné rodiny musí někdo nakrmit. Vesničané nemohou ani chovat domácí zvířata – to je příliš velké lákadlo pro vojáky v pralese. Místo ovcí a koz chovají morčata. Mačeta v ruce mladé ženy je nejen pracovní nástroj rozšířený v celém regionu, ale také hrozivá zbraň. „Proslavila“ ji zejména genocida v sousední Rwandě, kde byly pomocí mačet zmasakrovány statisíce obětí. Ke stejnému účelu teď slouží také v Kongu.

Dvanáctiletá Bora si prožila peklo, které se zračí v jejích očích. Znásilněnou ji rodiče vyhodili z domu. Nakonec se dostala do vesnice Kando k sestře Clotilde, která se snaží s minimem prostředků pomáhat znásilněným ženám. Snaží se pomoci jim začít nový život, naučit je vyrábět v malé dílně mýdlo, učí je šít školní uniformy. V regionu nepůsobí žádná mezinárodní humanitární organizace s výjimkou české společnosti Člověk v tísni, s kterou Clotilde spolupracuje. Clotilde čelí dennodenně nebezpečí, protože Hutuové o její činnosti vědí a vyhrožují jí. Často sebere děti, o které se stará a stráví noc v pralese, aby je Hutuové nenašli v domku. „Po všech těch příbězích, které jsem slyšela, bych se nevdala ani za nic, i kdybych mohla,“ říká Clotilde, které už rukama prošlo na 2000 znásilněných žen a dětí.

Desetiletá Spora byla znásilněná před rokem ve vesnici Kambali. Neznásilnili ji ani Hutuové, ani vojáci FARDC, ale muž z její rodné vesnice. Clotilde ji vzala do Bukavu, hlavního města provincie, kde existuje nemocnice Panzi, kde operují znásilněné ženy zdarma. Spora strašně krvácela a potřebovala nutně rekonstrukci vagíny. Mezitím policista ve vesnici zatkl pachatele znásilnění. Manželka pachatele ale dala policistovi kozu a ten násilníka propustil. Spora bydlí u Clotilde. Chce se jednou stát stejně jako ona řádovou sestrou a pomáhat potřebným.

Čtrnáctiletá Giselle je po znásilnění retardovaná, pořád si hraje, vrací se do dětských let před znásilněním. Žije tak trochu ve svém vlastním světě. Hutuové ji odvlekli do svého tábora, když šla pro dřevo. S Huty strávila tři měsíce, dennodenně znásilňovaná. Podařilo se jí utéct, když Hutové vyrazili shánět jídlo (tedy přepadat vesnice a krást a vraždit). Když se dostala do své vesnice, zjistila, že otec zemřel a matka zmizela neznámo kam. Potulovala se po vesnicích, lidé ji ale odevšad vyhodili. Jediná, která se o ni postarala, byla sestra Clotilde.

Zástupy bezejmenných znásilněných

Lenka Klicperová (*1976) je novinářka a fotografka. Začínala jako zpravodajka, posledních šest let pracuje v časopise Lidé a Země, již přes čtyři roky jako jeho šéfredaktorka. Navštívila řadu afrických zemí, pracovala v Angole, Namibii, Nigérii, Tanzánii, Keni, Etiopii, v Mali, Burkině Faso či Demokratické republice Kongo. Zaměřuje se na dokumentování života domorodých etnik, na reportážní a portrétní fotografii. Své reportáže publikuje nejen v domovském časopise, ale spolupracuje i s mnoha dalšími periodiky, TV a rádii. Za fotografie Surmů z jižní Etiopie získala v roce 2008 čestné uznání v prestižní soutěži Czech Press Photo. Věnuje se také přednáškové činnosti. Jako autorka se účastnila v roce 2008 putovních výstav Lidé a Země ve fotografiích II. A III., již přes rok putuje po ČR autorská výstava Surmaland zachycující život jednoho z posledních divokých kmenů Afriky – Surmů. V roce 2008 stála u zrodu občanského sdružení Femisphera, které se zaměřuje na dokumentování problematiky třetího světa, zejména na ženská témata. V rámci tohoto sdružení vznikl i projekt Kongo – Ukradené ženství, který se soustředil na problematiku masového znásilňování žen ve východní části Demokratické republiky Kongo sužované vleklým válečným konfliktem. Více na www.femisphera.com

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.