Zemí Torajů – lidojedů a mimozemšťanů  

Odříznuti od okolních domorodých kmenů neprostupnými horskými pralesy a izolováni od vlivu kolonizátorů svým zvykem nepřátele sníst, uchovali si i ve 21. století Torajové naprosto specifickou architekturu, tance, písně a obřady. Ještě dnes věří, že jejich předkové přišli na Sulawesi z vesmíru a oni sami že se tam po smrti vrátí.

Mamasa

Je mlžné ráno, po večerním dešti vzduch chladný, ale čistý. Z verandy našeho hotýlku máme široký rozhled. Mamasa, centrum oblasti tzv. Západních Torajů, leží v kotlině obklopené horami porostlými pralesy a momentálně zahalenými v mracích. Tvoří ji čtyři krátké ulice dřevěných domků s malovanými a vyřezávanými průčelími, velké fotbalové hřiště a krytá tržnice. Na okolních kopcích lze zahlédnout malebně umístěné křesťanské kostelíky, skoro se ani nechce věřit, že nejsme v jižních Čechách, ale kousek od rovníku.

Mamasa je zcela zaplněna pravidelnými pondělními trhy. Všechny uličky jsou narvané lidmi a zbožím. Krytá tržnice je jediným místem s celodenním stínem, proto je vyhrazena prodeji masa a ryb. Trhy, tržnice a trhovci jsou všude na světě vděčným objektem fotografovým. Lidé v Mamase nejsou zvyklí se fotit, turisté sem zavítají výjimečně, a tak když na někoho zamířím objektiv, většinou se setkám s úsměvem a radostí. Dotyčný je potěšen, že právě on byl vybrán a za zvěčnění na políčko fotografického filmu většinou ještě poděkuje.

Prodává se takřka vše. Od předmětů denní potřeby, jako jsou mýdla, kartáče, hřebeny, umyvadla, hrnce, kbelíky, síta, přes nejrůznější potraviny a pochutiny, většinou rostlinného původu, až k rybám, a to nejrůznějších druhů a barev. Syrové ryby jsou vyloženy na stolech a plachtách, sušené ryby zaplňují nůše a koše nebo jsou nasypané jen tak na zemi na velkých hromadách. Kolem se line specifická vůně (pro někoho prý smrad…). Za krytou tržnicí je ulička dřevěných patrových domů, které jsou nalepené jeden na druhý, všechny slouží jako jídelny a všechny se silně naklání doleva. Až jeden dům spadne, lehne celá ulice. Zatím ale ještě stojí a budou-li stát i večer, půjdeme sem na večeři. V uličce postávají prodejci slepic – co jeden prodejce, to jedna slepička chovaná v náručí.

Na břehu divoké horské řeky Sungai Mamasa jsou domy nahrazeny zvláštními bambusovými chýšemi. Jsou to prasečí chlívky! Bambusový rošt místo podlahy je důmyslné zařízení, které zajišťuje, že nevonící trus propadne do řeky a je ihned odnesen. Není třeba kydat! Čuníci jsou malí a černí a svědčí o tom, že jejich majitelé jsou křesťané. Ostatně naprostá většina Mamasanů jsou příslušníky desetiprocentní křesťanské menšiny, která je v muslimské Indonésii soustředěna především právě na ostrově Sulawesi.

Překvapují nás velmi jednoduché bambusové mostky vybudované přes řeku Sungai Mamasa, která je plná balvanů, peřejí a vodopádů. Řeka burácí, teď po nočních deštích protéká korytem velké množství hnědě zakalené vody. K vybudování lávky stačí dvě tyče z bambusu pod nohy, jeden drát pro každou ruku, to celé natažené 10 m vysoko nad bouřící řekou širokou 15 metrů. Domorodé ženy překonávají tyto lávky chůzí baletky na kladině. A to si ještě stihnou jednou rukou přidržovat objemný ranec na hlavě a konejšivě rozmlouvat s malým děckem, uvázaným v šátku na zádech.

Z přízemí většího domu kousek od řeky se line krásná hudba. V jakési společenské místnosti se koná shromáždění křesťanů. Místnost je plná, a to nejen lidí! Se zvednutýma rukama přítomní chválí, zpívají, hrají na elektrické varhany, kytaru a bubínky, vpředu tančí malé holčičky se stuhami, všichni jsou svátečně oblečeni. Jsme pozváni dovnitř – neváháme. Chvála je nádherná a nejenom nám vhání slzy do očí….

Toradžanská káva

Vesnička Buntu Kesisi je zcela utopena do okolní tropické zeleně. Rozkládá se v sedle jakéhosi bočního hřebene místních hor a zcela zaplňuje jediné rovné místo široko daleko. Na malém políčku kakaovníků a kávovníků okopává nesmírně “fotogenická” stařenka, ale nás hned napoprvé upoutávají tři velké dřevěné domy podobající se třem velkým dřevěným lodím “zakotveným” na návsi. Jsou to tradiční obydlí kmene Torajů, kteří v této střední části Sulawesi žijí. Domy, nazývající se tongkonany, mají štíty výrazně protažené dopředu, takže z boku dům připomíná nahoru prohnuté rohy vodního buvola. Toto mohutné zvíře považují Torajové za posvátné, buvolů si velmi váží, pečují o ně, ovšem jejich úcta jim nebrání v tom, aby je využívali k práci a jednoho dne při slavnostech je zabili a snědli.

Tongkonany mají průčelí velmi bohatě barvená a vyřezávaná, zdobená rostlinnými motivy. Nechybí rovněž několik dřevěných loutek, zpodobňujících zemřelé obyvatele domu: jeden byl nejspíš válečník, třímá kopí a míří na imaginárního nepřítele, druhý drží v rukou bubínek, třetí buvola a čtvrtý jen nesměle jakoby nezaujatě postává opodál.

Usměvavou paní jsme zváni dovnitř na kávu. Ovšem ne na ledajakou kávu – na pravou toradžanskou kávu, vypěstovanou na sousedním políčku, usušenou, upraženou a namletou vlastnoručně paní domácí. Do domu se vstupuje z boku po prudkém schodišti. Dveře jsou malé, nejvýš metr vysoké, s vyvýšeným prahem. V podlouhlém domě vznikly přepažením tři místnosti s malými okny. V jedné z nich bosi usedáme na podlahu na hrubě tkanou rohož.

Kávička s namletým zázvorem je velmi chutná. S jejím pitím nespěcháme, protože paní domácí umí trochu anglicky, vykládá plno zajímavého. Torajové žijí ve svých tradičních dřevěných domech postavených bez jediného hřebíku dodnes. V jedné místnosti bydlí rodiče, ve druhé mladí manželé s dětmi a ze třetího pokoje má celá rodina kuchyň. Dům, ve kterém sedíme, je údajně 400 let starý a v této vesnici jich prý stálo až do požáru v roce 1993 dvacet pět. Zbyly pouhé tři. Příčinou požáru byla vadná neodborně prováděná elektroinstalace. Torajové v Buntu Kesisi chtěli totiž držet krok s dobou, a tak když byl elektrický proud zaveden do Mamasy, natáhli vedení až do vsi. Rozvod do domů si prováděl každý sám…. Civilizace přinesla těmto přírodním lidem zkázu, ale nepoučili se z ní. Dnes domky již většinou nestaví tradičním způsobem, na řadě z nich je vidět satelitní anténu a po setmění v oknech namodralé světlo obrazovky. Staré zvyky mizí výměnou za aktuální zpravodajství a nekonečnou televizní zábavu. Ostatně jako na celém světě.

Venku se spustil tropický liják.

Palmové víno

Dramaturgie dnešního dne je perfektní – jen co dopíjíme kávu, přestává pršet. Návštěva je u konce. Děkujeme, chceme zaplatit, ale to bychom prý urazili, když jsme byli pozváni. Vracíme se blátivou cestou do Mamasy přesně s prvními kapkami další várky deště. Jsme tu široko daleko jediní běloši, každý si nás prohlíží, zdraví a vyptává se odkud jsme. Na verandě jednoho z domů je chumel dětí školního věku. Hrají jakousi deskovou hru, u které potřebují hrst žetonů a balík karet na Canastu. V levé ruce drží karty, tahají je navzájem jako při Černém Petru, pravou rukou cvrnkají žetony a trefují se jimi do děr v pomalované desce a ještě jinými žetony posunují po nakreslené trase. Velmi složité, ale dle výrazů hráčů i diváků také velmi napínavé a zábavné. Sedíme pod střechou, pozorujeme veškeré dění a ochutnáváme indonéskou specialitu – hřebíčkové kretekové cigarety. Stále a vytrvale prší. Okolní kopce se schovaly do šedých dešťových mraků a my do mraků kouře ze tří silných cigaret. Ostatně splýváme s prostředím, neboť tu kouří všichni “muži” nad 10 let věku.

U katolického kostelíku na kopci za vsí marně bojuje řidič dodávky s blátem na strmé cestě. Pomáháme zatlačit, ale vozidlo má náhon na zadní kola. Ta prokluzují a my se pomalu pokrýváme rezavou vrstvou stříkajícího bláta. Řidič to vzdal a my docela rádi taky. Ovšem teď abychom oblečení vlezli do řeky. Naštěstí se znovu rozprší a tak pereme prádlo ve stoje a bez svlékání. Jsme promočení na kost.

Usmívající a lehce se motající pán nás zve do bambusové chýše u cesty, která zřejmě slouží jako nálevna. Vstupujeme a hned je jasno – ano, ocitli jsme se v hospodě lidojedů. U stolku a na bednách tu sedí osm chlapů s vylámanými zuby a popíjejí zvláštní bíle zakalenou tekutinu.

“To je ballo, vynikající pití, to si musíte s námi určitě dát” drmolí opilým jazykem ten s nejméně zuby. Že by dentice vypadávala právě po tomto nápoji? Risknu to a objednávám si šestidecilitrovou láhev balla. Okamžitě ji mám na stole. Stojí 2,- Kč. Láhev zvedám, opatrně ochutnávám a hlavou mi procházejí všechny zdravotnické poučky a doporučení z chytrých knih, které právě tímto pohybem, přibližujícím hrdlo láhve k ústům, ignoruji. Ale co, vždyť co mě nezabije to mě posílí, uzavírám vnitřní diskusi svým oblíbeným rčením. Piji plnými doušky. A tím jsou hráze prolomeny a zábrany padají. Mí kolegové jenom ze slušnosti a zvědavosti ochutnají, pak mi dělají doprovod…

Ballo vzniká zkvašením šťávy cukrové palmy, kterou místní zachytávají z naříznutého květenství palmy do připravených dutých stébel bambusu. Stačí pouhých několik hodin, aby ve všudypřítomném teple tento velmi sladký nápoj začal kvasit, po 36 hodinách už je připraven k pití. Je slabě alkoholický, možná jako naše silnější pivo. Ballo má velmi zvláštní chuť. Něco mezi burčákem a pivem, ovšem s docela odpornou vůní a “ocasem”. Jak ale známo, první sklenka není dobrá, druhá nevadí, třetí docela chutná a čtvrtá je chuti výjimečně vytříbené…. Mohu to potvrdit!

Nejkrásnější pozdrav

Vyrážíme bemem, místní dodávkou, do vesnice Pena ležící přibližně 20 km zpět po cestě, kterou jsme předminulou noc přijeli. Za denního světla se stav silnice jeví jako ještě horší, než jsme tehdy v polospánku tušili.

V Peně je nový dřevěný most, který spojuje řekou rozdělené poloviny obce. Část vesnice lemující silnici je na první pohled civilizovanější. Za mostem pokračuje do kopců celkem slušná cesta. Vydáváme se po ní přesně podle instrukcí z naší “skvělé mapy” ve směru na osadu Buntu Bello. “Mapu” nám nakreslil včera večer náhodný známy na utržený kus papíru. Tvrdil, že podle tohoto náčrtku určitě nezabloudíme a zažijeme “mnoho zajímavého”. Tomu druhému tvrzení docela věřím…

Blátivou cestou občas prochází osamělí domorodci s nákladem zemědělských produktů na ramenech. Při setkání se usmějí, pozdraví “Hallo mister” a zeptají se odkud jsme a kam směřujeme – stejné otázky jim klademe hned vzápětí i my a porovnáváme situaci s mapovým náčrtem.

Stoupáme džunglí po cestě vykopané ve svahu, pod námi hučí přítok řeky Sungai Mamasa s vysokým vodopádem a před námi se začíná rýsovat typicky prohnutá rýžová střecha tongkonanu vyčnívající nad bujnou vegetaci.

Dům je postaven na kopci nad řekou a plní překvapivou funkci – je to hřbitov. Pod charakteristicky tvarovanou střechou je místo stěn jen symbolická ohrádka oddělující svět zemřelých od zbytku světa. Ohrádku překračujeme a ocitáme se v houfu asi deseti dřevěných vyřezávaných buvolů v životní velikosti. Každý buvol je rodinnou rakví. Na hřbetě má odnímatelné víko a útroby naplněné kostěnými ostatky mnoha nebožtíků. Ti nejstarší buvoli se již rozpadají, a tak se lidské kosti včetně lebek povalují všude kolem. Inu náplň rakve vydrží víc než dřevěný obal, a stejně tak je to s lidskou duší a její tělesnou schránkou… Torajové byli ještě před sedmdesáti lety lidojedy a animisty, a přestože byli většinou obráceni na křesťanství, řada animistických prvků v jejich zvycích přetrvala. Jsou pověstní svým rituálem zvláštního pohřbívání. Pevně věříme, že lidské maso už jim snad nechutná…

Z dálky sledujeme na protějším svahu údolí kostelík postavený na nejvyšším místě obce a školu hned pod ním. Žáci té školy se ovšem zřejmě nesoustředí na výuku tak, jak by měli. Zahlédli nás a v tu chvíli je po vyučování. Dav žáků živelně opouští dřevěnou školu, děti v školních uniformách skáčí z oken a přes údolí radostně křičí “Hallo, hallo” a mávají. Může jich být tak sto. Spontánní, přátelský a upřímně myšlený pozdrav těch šesti až desetiletých dětských postaviček, křičený sborem přes údolí, nám téměř podlamuje kolena. Za těch pár týdnů na Celebesu jsme si již zvykli na to, že nás domorodci všude při setkání s úsměvem zdraví “Hallo mister” (a myslí to upřímně!), ale toto bylo přece jen o dimenzi více. Jejich jásavé hlasy nás provází ještě notnou chvíli. Máváme jim neúnavně až za nejbližší zákrut cesty.

Vesničky v pralese

“Slyšíte bubnování? Lidojedi zatopili pod kotlem a teď se svolávají!” Blížíme se k vesnici Batarirah a již chvíli se z ní ozývá zvuk bubnu působící v okolní tropické členité krajině velmi impozantně. Že by lidojedi věděli o našem příchodu a chystali se na dobrou večeři?

V Batarirah i v následující Buntu Bello je plno obytných tongkonanů. Před nimi se na návsi suší rýže, aby se mohla uložit do sýpek, které jsou stejně jako obytné domy zdobeny vyřezáváním a kryty střechou ve tvaru buvolích rohů. Ženy tkají místní typickou tkaninu – pás 60 centimetrů široký a 10 metrů dlouhý z červenožlutomodrých pruhů. Do této bavlněné tkaniny se obyvatelé zahalují, když je jim zima, a z ní také šijí oblečení.

Cesta se definitivně mění v úzkou pěšinu, ovšem i ta se často zcela ztrácí. Občas musíme po úzkých hrázích přejít terasovitá rýžová pole. Další vesnice se jmenuje Bulo a je celá tvořena tongkonany nejen vyřezávanými, ale i krásně barevně vyzdobenými. Barevná mozaika je tvořena pouze čtyřmi barvami: červenou, černou, bílou a žlutou. Tématicky ve výzdobě převládají rostlinné ornamenty a stylizace buvola a kohouta. Vyzdobeny jsou nejen domovní štíty, ale i sýpky a sloupy, na kterých tyto zásobárny rýže stojí. Sloupům uprostřed průčelí domů dominuje řada býčích rohů srovnaných pod sebe, které symbolizují početnost rodiny – čím více jejich členů, tím více rohů.

Začínáme bloudit trochu víc, než je zdrávo. Ještě že je téměř vždy v dohledu nějaké to rýžové políčko a na něm pracující domorodec. Na cestu se ptáme stále častěji. V jednu chvíli nevíme kudy kam, a tak gestikuluji na zemědělce vzdáleného minimálně 300 metrů. Zdá se mi, že to je docela slušný pantomimický výkon, ale pán si myslí nejspíš něco jiného. Zahazuje motyku a přibíhá k nám s otázkou v očích a nezbytným úsměvem na rtech. Posílá nás neznatelnou pěšinou, která vede jako tunel hustou bambusovou džunglí. Nedá se z ní nikam odbočit, protože vegetace je neproniknutelná a plná trnů. Alespoň nezabloudíme.

Ale ouha! Tunelem proti nám jde domorodec, na provaze vede statného buvolího býka a za ním způsobně kráčí ještě čtyři buvolí kravky. Jak nás mohutný býk uvidí před sebou, bojí se a nechce jít. Přemlouvání ani kopance nepomáhají. Domorodec nám ukazuje, ať uhneme z cesty. Pro nás to znamená prodrat se hustým škrábajícím křovím do stráně. Není ale skutečně jiného řešení, a tak dobrovolně masochisticky prostupujeme pichlavou zelenou masou asi pět metrů nad stezku. Buvol se nechá za kruh protažený jeho chřípím vést, ale jak nás spatří nad cestou, s mohutnou silou se vrhá zpátky. Bere sebou i vychrtlého chlapíka, který letí dobré dva metry vzduchem, ale buvolího býka nepustí. To se ještě jednou opakuje, až mlaskavé zvuky a konejšivý hlas pastevce býka přesvědčí. Celá karavana pod námi prochází a my se můžeme vrátit na stezku a ošetřit četné škrábance i hlubší rány Jodisolem. Ve vlhkém tropickém vzduchu sebemenší poranění hnisá a špatně se hojí.

Poslední kilometry klesáme k vesnici Rante Sepang, postavené na břehu široké kalné řeky. Mají tu houpavou lávku zavěšenou na ocelových lanech. U lávky je dřevěná chýše, kde prodává sympatický dědeček sušenky, pitnou vodu a spoustu věcí potřebných v domácnosti. Protože jsme neobědvali a vodu jsme vypili již v poledne, vrháme se teď na dědu jako hladové a žíznivé kobylky. Suché sušenky zapíjené vodou chutnají jako rajská mana.

Než stihneme vše sníst, přichází hudžan, nefalšovaný tropický liják. Padá voda, ne kapky, ale proudy. Řeka tekoucí z nebe. Pan prodavač nás zve k sobě pod střechu. Usedáme kolem stolu, dostáváme misku s banány a každý šálek kávy. Obojí je sladké a dobré.

S batohem do sauny

“Tak takhle teplo je u nás v červenci po ránu. Snad to vydrží co nejdéle”, hodnotíme teplotu vzduchu v pět ráno. Nahazujeme batohy na záda a venku se právě začíná rozednívat. Svítání jde velice rychle, naráz je světlo. Slunce běžící po rovníku má na oblohu asi kratší trasu než u nás na padesáté rovnoběžce.

Nejsme však zdaleka jediní, kdo někam jdou. Na rýžových polích se to začíná hemžit, každý chce využít ty chladnější hodiny dne, kdy se dá fyzicky pracovat. Ve zbytku dne, v horku a slunci, to nejde. To jenom bílí blázni chodí s těžkými batohy celý den!

Stejně jako v minulých dnech i dnes spíše jenom tušíme, kam vlastně jdeme. Mapu nemáme, jenom soupis vesnic, kterými bychom měli na naší cestě projít, a ve kterých se budeme ucházet o nocleh. Celková trasa by měla být asi 80 kilometrů, ale kdo ví… Po hodině chůze nás v první vesnici Mama vítají školáci ve stejnokrojích. Jdou do školy. Na řetězu tu kdosi chová černohnědou opičku, makaka černého. Zřejmě se nerad fotografuje, nervózně pobíhá pod stromem, pak nahoru a dolů po kmeni a prská “o 106”.

Do vesnice Pakasásan přicházíme před polednem. Jsme totálně vyčerpaní a hlavně dehydrovaní. Dáváme pauzu a v místním krámku kupujeme k obědu sušené banány, vodu a jakési tvrdé kuličky. Konzumaci zmíněných kuliček ovšem odkládáme na neurčito, jsou tvrdé jako kost a zubaře jsme tu nikde nepotkali (naštěstí). A přitom vypadaly tak lákavě! Možná kdyby se namočily…

Za Pakasásanem začínají stavět silničku, respektive stávající cestu rozšiřují a kameny ji zpevňují, aby byla sjízdná. Předvoj této stavby vypaluje okolní deštný prales a “dělá místo”. Stavbaři nosí velké kameny z blízkého koryta řeky v náručí a na ramenou, na okraji cesty je ručně kladivem roztloukají na štěrk a ten v nůších roznášejí na místo určení. Musí to být práce pro trestance, stavět silnici jen s kladivem a nůší! Místo na nás působí velmi depresivně také proto, že půda na místech vypáleného pralesa je po pár deštích splavena do údolí a odnesena řekou pryč. Zbývá tu erodovaný svah, na kterém silnice asi dlouho nevydrží.

Stavba trvá naštěstí jen 3 kilometry, pak se pěšina noří do nenarušeného primárního deštného pralesa. Začínáme stoupat do hor. Kolem nás to začíná bzučet a objevují se ta dlouho očekávaná zvířata – obrovští barevní motýli, svižníci, krasci, tesaříci, kudlanky, zlatohlávci…. V korunách pralesních velikánů švitoří, zpívá a cvrčí ptačí chór.

Pralesem jdeme asi deset kilometrů a místy dosti usilovně stoupáme. Musíme překročit sedlo s nadmořskou výškou 1900 metrů. Pot z nás pochopitelně leje a to s dosud nepoznanou kvantitou. Kde se ta kapalina pořád bere? V disciplíně zvané pocení se brzy přehoupneme přes stupně “čelněkapní” a “krkokapní” a dosahujeme až stupně “nosokapního”, kdy pot skapává i z nosu. Největší borci si kapku na špičce nosu olizují jazykem, aby z těla zbytečně neztráceli sůl a tekutiny. Nejhorší je stupeň “uchokapní”, kterému se po poledni začínáme blížit. Přehřátý organismus je třeba neustále zavodňovat, proto opakovaně nabíráme v pralesním potůčku vodu a lijeme ji do žíznivých hrdel. Pět litrů je denní minimum, mám ale pocit, že jsme od rána vypili (a vypotili) daleko více. Močíme kůží. Neexistuje na nás suchá nitka.

Jsme v sedle. Svalíme se na zem a chvíli jen funíme. Máme toho dost, ale ještě nás čeká sestup pralesem ze sedla do první vesnice. Je půl třetí a touto dobou by měl přijít každodenní déšť. Hypnotizujeme černé mraky a doufáme v brzké ochlazení, ale nic se neděje. Jen pořád stejné dusno a vražedné vedro.

Úzkou sotva znatelnou pěšinkou sestupujeme ze sedla dolů, kde tušíme lidské osídlení. Sestup trvá ale ještě dost dlouho, než se objeví první políčko. Prudce klesáme a postupně procházíme kolem několika osamocených chatrčí. Jejich obyvatelé jako dávní pionýři po kouskách mýtí a pálí okolní prales a zakládají políčka kukuřice, manioku, banánů a kávovníku. Měli bychom je za to kárat, deštných pralesů na Zemi ubývá řadou geometrickou, ale ti lidé se na nás přátelsky usmívají a naprosto nevědí, co špatného činí.

Už nemůžeme. Přece jen 27 kilometrů v tropickém vlhku a teplu s dvacetikilovým rancem na zádech v horském terénu je porce jen pro velmi náruživé masochisty. Jako bychom celý den chodili s batohem v sauně! Klenbu na pravé noze už mám dávno zborcenou, kolegové zase do krve sedřené paty, jdeme jen ze setrvačnosti. Vlastně se z kopce jen trochu řízeně valíme.

Před setměním jsme v malé vesničce Timbaan o deseti dřevěných domech. Žijí zde muslimové a my je prosíme o nocleh. V největším domě nás přijímají. Máme vyčleněny dva malé pokojíky s postelemi a oknem bez skla. S úlevou sundáváme boty, po domácnosti se přece chodí na boso.

Rychle se stmívá. V patře našeho domu, kde spíme, se svítí starou velkou petrolejkou. Elektriku tady v horách vůbec neznají. V přízemí domu je chlév, kurník a také velká kuchyň, která slouží zároveň jako ložnice (část na spaní je od kuchyně oddělena plentou). Jdeme se s baterkou umýt do místní koupelny postavené přímo na potoce. Idylické místo! Potůček je sveden do bambusové trubky, odkud voda stříká z výšky do tůně s písčitým dnem. Myjící je skryt před zvědavými zraky jen několika děravými hadry. To je sprcha! O takové jsme celý den snili! Ochlazené tělo jako zázrakem nabírá sílu a je dokonce schopno i přemýšlet.

To jsme již ale zváni do kuchyně na večeři. Je tu pro nás prostřen stůl se samými lahůdkami. Tolik jsme toho na této cestě snad ještě nesnědli: polévka s nudlemi a maniokem, rýže se smaženým kuřetem, houbový salát se zeleninou a na závěr banánů kolik kdo sní. Banány jsou mé nejoblíbenější ovoce, ale dnes opravdu už nemohu. To se mi ještě nestalo. Praskáme ve švech. Chvíli nenuceně konverzujeme s domácími, na pořadu hovoru jsou děti, škola, plodiny pěstované v okolí, počasí, naše cesta a zítřejší trasa… Přestože jsme se na cestu pilně připravovali a učili se indonésky, hovor brzy vázne na nedostatku slovní zásoby. Dáváme našim milým hostitelům nějaké léky na neduhy, které sugestivně demonstrují (bolest v kolenou a hlavy) a pár pohlednic z Čech.

Jen co uléhám, upadám únavou do hlubokého spánku spravedlivých. Uprostřed noci mě z něj ale budí nějaké nečekané a podezřelé zvuky – kokrhání desítek kohoutů. Že by zlý sen nebo jsem se ocitl v drůbeží farmě? Je snad již ráno? Neměly ty houby snědené k večeři halucinogenní účinky? “Vždyť jsem si ještě neodpočinul” vztekle mručím. Nic z toho. Je jedna hodina v noci a právě vyšel úplňkový měsíc, který šajnuje tak moc, že ten nebeský útvar kohouty naprosto popletl.

Domorodá Barbie

Ráno je noční zážitek s kohouty ještě umocněn, protože budíček pro celý Timbaan nezajišťuje hlas muezínův, jak by se na muslimskou vesničku patřilo, nýbrž chór desítek kohoutích hrdel. Je teprve půl páté, sotva se začíná rozednívat a kohouti kokrhají všude – pod okny našeho pokoje, na střeše a v přízemí, na okolních stromech… Kokrhání tady prostě nelze uniknout. Tak chutné drůbeží masíčko jsme měli včera k večeři a kohouty jsme chválili, teď však litujeme, že nejsme ve vesnici vegetariánů. Domorodci ale na budíček reagují vcelku rychlým vstáváním. O patro níž kdosi zatápí a je slyšet cinkání nádobí. Asi bychom měli taky vstát.

V pět hodin se za našimi dveřmi ozývají šouravé kroky a pak nesmělé ťukání na dveře.

“Makan pagi” zve nás na snídani pan domácí. Slézáme tedy po schodišti strmém jako žebřík do přízemí, kde na nás čeká opět bohatě prostřený stůl.

“Selamat pagi pagi” slušně přejeme dobré časné ráno. “Pagi pagi” vlídně odpovídá paní domácí a kuchařka současně. Zve nás ke stolu prohýbajícímu se jídlem. Snídaně je opět královská a jejím vyvrcholením jsou vynikající smažené banány bohatě zalévané silným sladkým čajem. Jsem první po jídle a tak mám čas trochu se porozhlédnout po ranní kuchyni.

K vaření slouží otevřené ohniště obestavěné kamennými zídkami. Plameny olizují velkou pánev a také kotel, za který by se nemuseli stydět ani čerti v pekle. Kouř volně odchází škvírami ve stěnách a stropě, komíny se nevedou. Hospodyně se má co ohánět, hosti do domu ji zřejmě nabourali zažitý kuchyňský stereotyp. Tříletý hošíček si hraje s živou slepicí. Ukládá ji do bedýnky, chová ji, hladí a málem to vypadá, že ji lžičkou začne krmit. Děti jsou na celém světě stejné. Někde mají na hraní neživou panenku Barbie, která musí životní funkce napodobovat důmyslnými technickými náhražkami, jinde mají živého tvora, který nemusí předstírat nic. Princip “hraní si na dospělé” však zůstává, dítě se učí starat o svého budoucího potomka a zvládat náročné životní situace.

Vycházíme v půl sedmé do jasného a slunečného rána naplněného ptačím zpěvem. Sestupujeme úzkou stezkou, místy prudce, jinde jen zvolna, dolů. Na výrazném pahorku uprostřed hor je postaven křesťanský kostelík. Jednoduchá dřevěná bouda s nezasklenými okny a vyřezaným křížem ve štítě. Ke svolávání věřících slouží místo zvonu kus staré zavěšené kolejnice, do které se buší železnou tyčí. Vesničky jsou ale hluboko v údolí a tak výstup až k tomuto svatostánku na kopci musí zabrat dost času a energie. Víra v těchto horách jistě bolí.

Pod kostelíkem potkáváme zvláštní karavanu tří plně naložených mezků a asi deseti mužů. Nejen mezkové, ale i ti mladí mužové jsou obtěžkáni těžkými břemeny. Vždy dvojice nese bambusovou tyč, na které je přivázán živý vepř. Není však nesen nohama vzhůru, jak by bylo asi logické v našich krajích, nýbrž přesně opačně. Vepř na bambusové tyči “sedí”, respektive je na ní břichem položen, takže jeho mohutné měkké břicho na obě strany tyče dosti “přetéká”. Litujeme ta kvičící a jistě trpící zvířata, ale trochu i jejich nosiče. V tom horku vláčet takový náklad do kopců, to bychom opravdu nemohli. Karavana směřuje do jakési horské vesnice, kde se prý chystá svatba. Tam se celé podivné karavaně dostane odpočinku – vepři skončí v prasečím ráji a jejich nosiči v nějakém velmi podobném stavu opojené blaženosti…

Trekový očistec

Šlapeme svahem nádherného údolí nad pěnící mohutnou horskou řekou jménem Masupu. Koryto řeky je plné obřích balvanů, přes které protékající voda skáče, je zpěněně bílá a jen vzácně se zklidní v romantických tůních. Okolní hory porostlé pralesy nebo v nižších partiích pokryté terasovitými políčky a pastvinami tvoří scenérii impozantní kulisu. Škoda, že tak široký záběr nelze vměstnat do hledáčku fotoaparátu. Krása krajiny se jen obtížně popisuje slovy.

Na stezce se potkáváme s třiceticentimetrovou mnohonožkou. Její nožky sebou kmitají v obdivuhodném rytmu. Zato naše do krvava sedřené nohy se šourají v rytmu stále zemdlelejším. Dokonce už ani nemáme sílu, abychom se síťkou v ruce honili motýlí krasavce, a to je co říct. Když už to vypadá nejhůř, naše stezka sestupuje až k široké řece Masupu. Z lávky je vidět nádhernou tůň. Není třeba slov. Jen se na sebe podíváme a už sestupujeme k vodě. Na říčním břehu necháváme bágly, strháváme ze sebe propocené oblečení a noříme svá rozpálená těla do celkem studené vody horské tůně. Jen to zasyčí! Proud je však i v relativně klidné tůni silný a odnáší nás k blízkým peřejím a skalním stupňům. Plaveme ke břehu. Proti proudu se vracíme po písčitém břehu, kde se soustředili snad všichni modří otakárci z okolí. Motýlí sněm je našimi kroky přerušen, ale ten třepetající se modrý oblak, tvořený zářivě vybarvenými motýly, usedá brzy nejen na mokrý písek břehu, nýbrž i na naše zpocená těla. To by se fotili akty!

Do smrdících propocených trik se nikomu nechce, ale není jiná možnost, než nahodit bágly na záda a začít od řeky Masupu stoupat znovu do kopců. To jsme totiž minuli nejníže položený bod našeho treku a čeká na nás, jak se brzy ukáže, alespoň 500 výškových metrů vzhůru. Už jsme na dně svých sil.

Po třech kilometrech stoupání staneme na hraně údolí. Dozadu se otevírá nádherný pohled na horské hřbety se šlehačkou bílých oblaků a přímo před námi se rýsují první domky vísky Ponding. Ptáme se na možnost přenocování, ale nikdo s námi nechce nic mít a všichni nás posílají do další vesnice Paku vzdálené 8 kilometrů. Co nám zbývá? Stezka schůdná stěží pro pěší se za Pondingem mění v o něco širší kamenitou cestu, kudy prochází karavany mezků.

Zcela dehydrovaní žebráme v chatrči o pitnou vodu. Paní nám do lahví leje sice převařenou, ale žlutou, kouřem chutnající a ještě horkou vodu. “Tak ta nám tady nevychladne” povzdechneme si, ale děkujeme. Pijeme velmi nedočkavě. K našim tělesným újmám tak přibývá ještě spálený jazyk.

Těch zbývajících osm kilometrů jdeme jako stroje v částečném bezvědomí. Veškerá naše zbývající energie je soustředěna na chůzi. Je navečer, ale stále ukrutné horko. Krok, utřít pot, krok. Jdeme s hlavou sehnutou, s pohledem upřeným pod nohy, a ani nevnímáme okolní krajinu. Horké bezvědomí. Sestup k říčce, znovu nahoru a totéž ještě jednou.

Se stmíváním se doploužíme do Paku. Děti nás už vyhlížejí, na dálku zdraví “Hallo, hallo” a hned nás vedou k jednomu dvoupatrovému dřevěnému domku s ochozem. Zde asi strávíme dnešní noc. Obyvatelé domu nás zdraví “Selamat malam – dobrý večer”.

Ujímá se nás asi dvanáctiletá dívčina s dlouhými rozpuštěnými vlasy, moc pěknou tváří a jménem Ira. Vede nás strmým schodištěm do patra, kde jsou volné tři malé postele se zaprášenými a potrhanými moskytiérami. Dnes budeme spát za peníze. Smlouvám cenu. Poučen starou zkušeností ujišťuji se, zda paní domácí umí psát a počítat, srážím cenu na konečných 50 000,- Rp za nocleh, večeři a snídani dohromady pro tři osoby a dohodnutou bankovku ukazuji. Kdo ví ale, zda tato hodnota bude platit i zítra ráno.

Zouváme se a první naše cesta vede do mandi – koupelny. Je na dvorku a obehnána jen nízkou zdí, takže z okolních domků se domorodci dívají, jak že to ti běloši dělají. Myslím, že se nic nového nedozvěděli, snad je jen mohla udivit ta dychtivost a požitkářství při polévání a mydlení unaveného těla. Pijeme každý snad osm hrnků čaje a dáváme si do nich vždy dvě vrchovaté polévkové lžíce třtinového cukru. Cukr je hnědý, nerafinovaný, vyrobený zřejmě kdesi v okolí, ale vynikající chuti. Dodává nám chybějící energii a zlepšuje náladu. Do posledního čaje ještě navíc přidáváme iontový prášek na doplnění iontů, kterých po dnešním propoceném dni máme jistě záporné množství.

“Včera dvacet sedm a dnes dvacet šest kilometrů, to za chvíli ten Celebes přejdeme na druhý konec. Nebudeme zítra už klesat k moři?” vrací se nám dobrá nálada a optimismus.

Stmívá se. Na obloze se odehrává neskutečně barevné divadlo, které umí jen tropické nebe. Před naším domkem se sešli na podvečerní “pokec” čtyři místní chlapi se svými kohouty. Drží je zvláštně v náručí na předloktí levé ruky a pravou rukou je hladí, rovnají jim peří, masírují hřebínek, čistí ostruhy a drbají za hlavou. Prohlíží si své miláčky s radostí a zalíbením ve tváři ze všech stran. Pak je postaví na zem a kohouti stojí jak ochočené mazlivé kočky, nikam neutíkají a čekají, až budou smět znovu do milované náruče svého páníčka. Kohouti jsou však chováni především pro vzájemné souboje. Jeden takový se pro pobavení přihlížejících odehrává asi o padesát metrů dál. Přes hradbu diváků není vidět a jen oblak zvířeného prachu vypovídá o tom, co se tam uprostřed hloučku odehrává. Přestože jsou v Indonésii kohoutí zápasy, mající své kořeny ve starých animistických rituálech, oficiálně zakázány, tvoří na Sulawesi tradiční a vcelku rozšířený způsob lidové zábavy.

Večeři nám Ira a její mladší sestřička donášejí nahoru do patra. Sedíme kolem nízkého stolku, který se postupně plní miskami s nudlovou polévkou se zelím, rýží s rybičkami a konvicí s čajem. Čaj si necháváme přidat, ale jídla je tolik, že ho absolutně nemůžeme sníst. Jsou tu však děti a zbytky hltavě dojídají.

Po večeři přichází asi dvacetiletá krásná paní, svléká se do půl těla a naznačuje, že ji bolí na prsou. Bůhvíproč si usmyslela, že já budu lékař. Zřejmě si mě vybrala a teď mě bezostyšně nutí, abych ji vyšetřil. Mám si prý sáhnout. Což o to, na její krásně tvarovaná ňadra si rád sahám, ale po vyšetření musí přece přijít určení diagnózy a terapie!? Situaci zachraňuje Iva. Přistupuje k exhibující mladé dámě, přitiskne své laické ucho na její prsa a poslouchá. Konstatuje s ledovým klidem, že srdce buší a plíce dýchají, proto ordinuje čtyři Acylpyriny, vždy jednu tabletu po jídle. Nemocná si první dávku okamžitě vkládá do úst a polyká.

Ranní polévka

Noc v horách středního Sulawesi. Skřehotání tisíců žab ze zatopených rýžových políček. Štěkání a vytí smeček polodivokých psů, zvuky psí rvačky. Bzučení mraků komárů, které ani celkem chladný průběh noci neodradil od hledání teplokrevných živočichů a následné sání jejich krve. Tichý a důstojný let kaloňů – obřích “netopýrů”, kteří se stmíváním opouštějí své úkryty a vydávají se hledat plody pralesních stromů. Nad ránem se již nasyceni sladkým ovocem vracejí stejně důstojně známou trasou zpět do bezpečí úkrytu. Mňoukání nártounů – malých nočních primátů. Houkání rybožravé sovy ketupy. Spousta dalších neidentifikovatelných tajuplných zvuků nesoucích se do vesnice Paku z nočního pralesa v okolí. A také těžká omamná vůně pralesních květů…

Ve třičtvrtě na pět ráno začínají domorodci ve vesnici pracovat. Ještě za tmy, v rodícím se dni, zametají dvorky, sekají dřevo a zatápí v ohništi, přehazují na ošatce rýži a plevy. Budím se nejen v důsledku jejich časné pracovní aktivity, ale hlavně zimou. A to jsem si už večer půjčil v sousedním pokojíku pohozenou nepříliš čistou deku, která asi často střídala majitele a evidentně neměla tu noc jiného využití. Takže mi takřka přesně na rovníku byla zima i pod dvěmi vlněnými přikrývkami, z čehož plyne poučení, že vše je relativní.

Pracovní shon v okolních domech se snažíme ignorovat a zahřáté postele opouštíme až před šestou hodinou. Do ranního chladu se nám moc nechce, ale na druhou stranu – pocit zimy je příjemná změna. Hned balíme, dnes na nás čeká poslední úsek osmdesátikilometrového treku. Rádi bychom tuto etapu zkrátili a využili sporadicky a nepravidelně projíždějících džípů k odvozu našich “tělesných ostatků”.

Průvod dětí v čele s Irou přináší snídani od paní domácí. Je opět nudlová polévka, čaj a rýže s rybou. Polévka je zahuštěna zvláštními sytě zelenými zkroucenými červy. Při podrobnějším průzkumu poznáváme, že paní kuchařka použila k zahuštění nikoli červů, ale mladé křehké a zakroucené výhonky kapradí, odborně nazývané circinátní vernace. Polévka okamžitě získává echt české jméno “kapraďovka”. Kapraďovka má velmi specifickou chuť, výhonky pustily jakousi rosolovitou tekutinu a ta dodává polévce hustou konzistenci. Jakpak se nám dnes po ní pošlape? A zdalipak by šlo ke stejnému účelu využít podobnou českou kapradinu hasivku orličí?

Pusy dokořán

Vycházíme kolem sedmé hodiny. Je pod mrakem a tudíž příjemně chladno. To je dobře, protože cesta vcelku strmě stoupá do kopců. Okolní hory jsou fantastické, bohužel už z velké části zbavené primárních deštných pralesů. To ale pozná jen oko přírodovědcovo a trápí to jen duši téhož specialisty. Pro normálního člověka, nebo řekněme turistu, je krajina všude v okolí nádherná, velmi fotogenická a oku lahodící.

Cestou se k nám přidává asi patnáct školáků různého věku ve stejnokrojích. Mají stejnou cestu. Jsou nastrojeni v hnědých kalhotách a sukních a oranžových košilích, na zádech aktovky a v rukou zmenšeniny zemědělských nástrojů. Motyčky, lopatky a malé rýče – asi budou dnes probírat předmět “údržba rýžového pole” (a nebo paní učitelka potřebuje okopat záhon). Jsem rozradostněn ránem, a tak si bezděčně zpívám píseň Ivana Mládka “Šrum šrumy šrumajdá”. V tom se za mnou ozve s mírným indonéským přízvukem, ale věrně kopírující původní melodii: “Šrum šrumy šrumajdá” a pak totéž ještě mnohokrát. Smích a zpěv dětského pěveckého sboru místní vesnice.

Následující asi dvoukilometrový úsek stoupající cesty byl vyplněn zpěvem. České písně v podání smíšeného tria střídají písně indonéské i kupodivu ty “internacionální”. Dech dochází nám, nikoli však školákům. Stoupání je naráz velice příjemné díky příjemným, sytým a secvičeným hlasům dětí z Paka. Veselé a rytmické písně do kroku střídají ty melodické a sentimentální (včetně známého kánónu Frér Jacque). Zpívá i okolní ranní příroda a spousty ptáků. Naše duše létají u oblak, těla však jsou sakramentsky u země.

Iva totiž začíná akutně potřebovat na záchod. “Musím na velkou teď hned, nebo bude průšvih, teda prů..r”, zasvěcuje nás do svého problému a čeká na naši pomoc. Bude to však hodně těžké, protože děti se od nás nehnou na krok, vlevo od cesty je propast, vpravo skála… Pomoci se Ivě tedy nedostává! A tak děti prožily dnešní první hodinu výuky ještě před začátkem vyučování a byla to hodina velice názorná. Seděly (už beze zpěvu) na bobku kolem Ivy, která taky dřepěla. Děti měly však navíc údivem otevřené pusy – zřejmě si tady ulevují jinak…

Po pár kilometrech chůze jede našim směrem džíp. Za symbolickou cenu se prý můžeme pokusit nacpat svá těla i batohy dovnitř. Úspěšně to zvládáme. V džípu nás jede i s řidičem přesně dvacet. Tedy část pasažérů nejede, ale visí a vlaje zvenku na korbě. Někteří si za jízdy dokonce přelézají na přední kapotu a nebo na boky a vyvažují v nejhorších částech cesty naše nebezpečně se naklánějící vozidlo.

Nikdy bych nevěřil, po čem všem se dá dvoustopým vozem jet. Drncáme a drncáme až do úplného udrncání. Mít ke snídani mléko tak mám teď v břiše stlučené máslo. Ale okolní krajina je krásná, plná terasovitých políček s rýží. A hlavně – jedeme až do Bittuangu, čímž ovšem náš trekový očistec definitivně končí.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Torajaland

Bittuang je trochu větší vesnice obklopená horami s tržnicí a pravidelným minibusovým spojením do civilizace. Vysedáme otlučení z džípu a přesedáme spolu s ostatními do připraveného bema. Zatímco změna vozidla byla výraznou změnou k lepšímu, stav vozovky se zlepšil jen minimálně – málo velkých kamenů nahradilo mnoho malých. Těch 35 kilometrů do města Makale jedeme tudíž necelé tři hodiny.

Sedím u okénka, kde je navařena tyč na přidržování se v četných nahnutých zatáčkách. Indonésané jsou ovšem malých postav a tyč mají obvykle nad hlavou. Přerostlému našinci tyč sahá právě na úroveň spánku. Za jízdy tedy nacvičuji trepanaci lebky a ověřuji pevnost svého jařmového oblouku. Pozice u okna má ale mimo uvedených úskalí také jednu nespornou výhodu. Je možno dobře pozorovat dění a okolní krajinu za okýnkem pomalu se šinoucího bema. Obrazy za sklem se neustále mění – vskutku excelentní kopce v okolí cesty, vápencový kras s mogoty, soutěsky, políčka rýže tvořící nejrůznější obrazce, bouřící řeky skákající přes balvany a chudé vesničky v údolích.

Před obědem si kola našeho vozidla hlasitě oddechnou a my s nimi. “Konečně asfalt!!!” Na tržnici v Makale jenom přesedneme do jednoho z mnoha připravených dodávek a pokračujeme zbývajících 16 kilometrů do Rantepaa.

Město Rantepao je neoficiálním hlavním městem “Torajalandu” – země Východních Torajů. Protože tu hodláme několik dnů pobýt, hledáme si levné a obstojné ubytování. Rantepao je jediným místem na Celebesu, kam si můžete koupit zájezd s cestovní kanceláří. Země Torajů patří k pravidelným destinacím organizovaných i nezávislých cestovatelů, proto tu vyrostlo množství hotelů a hotýlků. Kde je konkurence jsou ceny nízké. Přesto se snažíme ještě ušetřit spaním na dvojlůžkovém pokoji ve třech. Zřejmě se to ale neslučuje s místní morálkou, uložit dva ženaté chlapy s jednou svobodnou slečnou společně na jeden dvojlůžkový pokoj, protože nás takto nikde nechtějí ubytovat. Ve třetím hotýlku se paní hoteliérová dokonce našemu přání směje tak, až se v pase prohýbá. Když její záchvat smíchu skončí, nabízí nám místo našeho pokleslého přání slevu na třílůžkový pokoj s vlastní koupelnou a čajem i kávou grátis po celý den, což přijímáme. Spíme za třicet korun na osobu a noc.

Betel a Gula

Stojíme na okraji svahu u vesnice Batutumonga a díváme se kamsi do hlubin na vzdálené městečko Rantepao. Rádi bychom došli pěšky až domů, což znamená, že budeme celý den postupně klesat o 900 výškových metrů. Musíme projít několika tradičními vesničkami a na trase by měly být i toradžanské skalní hřbitovy. Tedy vzhůru dolů!

První vesnicí je Pana. Opět jako již mnohokrát fotografuji tongkonany. Fascinuje mě jejich tvar i vyřezávané a barvené zdobení štítů a sloupů. Na dřevěné terase jednoho z velmi starých domů sedí stejně stará babička s pusou rezavočervenou od žvýkání betelového oříšku. Tato “kratochvíle” je v celé jihovýchodní Asii “výsadou” starých lidí. Při žvýkání betelu totiž nepotřebujete jíst ani spát, nic vás nebolí, všechno vám je šuma fuk, stačí jenom sedět, koukat, žvýkat – a především dožívat. Ano, betel je pro příjemné dožití. Babičku zdravím, snažím se navázat kontakt, ale asi o mě neví. Odpovědi ani vstřícného pohledu se nedočkám.

Před sousedním tongkonanem sedí starší pán a hlavu má vyzdobenou starou omlácenou motocyklistickou helmou. Helma zcela jistě neplní jinou funkci než domněle estetickou, možná je znakem nějakého výsadního postavení nositele v rámci obce, každopádně se v ní musí v tropickém horku dosti přehřívat mozek. Ale co my víme, třeba jde jejímu majiteli v životě o úplně jiné věci, než můžeme vůbec domyslet. U nohou si mu hraje malá vnučka, dvě koťata a hejno slepic.

Za vesnicí jsou ve skalní úžlabině vytesány do vysoké vápencové skály hroby. Ze čtvercových vchodů hrobek, kterých tu je asi dvacet pět, vykukují vybělené lidské kosti a na zemi pod skalní stěnou trouchniví vyřezávané dřevěné rakve. Vstupné na hřbitov ve výši 24,- Kč vybírá starý bezzubý pán. Platíme, co bychom neudělali pro bližního svého. Lidské ostatky se na tradiční pohřebiště ukládají ještě dnes. Používá se k tomu jednoduchého dlouhého žebříku,

který lze vyrobit vysekáním stupů do bambusového kmínku. V blízkosti několika skalních hrobek stojí v řadě vedle sebe na stylizovaném prkenném balkónku loutky tau-tau, dřevěné podobizny nebožtíků. Podobných pohřebišť je v zemi Torajů velké množství, prakticky každá vesnice má nějaké tradiční místo, kam po generace ukládá své zemřelé. Není mezi nimi velkého rozdílu, proto jich navštívíme jen pár a ostatní záměrně míjíme bez povšimnutí (a bez placení vstupného).

“Hallo mister, gula-gula!” pokřikují na nás již po několikáté ušmudlané děti z domů, které postupně míjíme. Co to jen mohou chtít? A znovu “Gula-gula, mister!”

“My jsme chudí čeští poutníci, nemáme žádnýho hůlu.”

“Gula-gula, mister!” Doprovodné gesto dětí, kdy si ukazují na pusu a hladí si břicho, je dosti výmluvné. Zvykly si dostávat od bílých turistů sladkosti. Jsou zkažení turismem. Dotěrnost žebrajících nebo v lepším případě žadonících dětí je jen jedním z mnoha negativních důsledků “turistického průmyslu”, který v posledním desetiletí prožívá exponenciální růst. Tato továrna na tzv. poznání světa zajistí komukoli dostat se kamkoli. Dnes to není problém. Z domorodců se stávají “opice v ZOO”, na které se jezdí dívat výpravy nažehlených a navoněných “cestovatelů”. Vylezou z klimatizovaného autobusu, vyfotí se s domorodcem (nejlépe s lidojedem), podarují v domnění, že dělají dobře, děti bonbóny a odjedou. Nelze se divit, že potom mrňata požadují sladkosti po každém bílém člověku, kterého uvidí procházet vesnicí – za svůj život viděli bělochů nemnoho a ty, které viděli, jim dávali bonbóny a žvýkačky. Mají zkreslené poznání reality a domnívají se, že je to normální – “Občas k nám přijedou velcí bílí lidé, mají zvláštní černé krabičky, které si přikládají k očím, a pak nám dávají dobré sladké zabalené jídlo. Pak zase odejdou.“ Nerozliší, který “cestovatel” má uvozovky a který nemá.

“Děti, my jsme bez uvozovek a i kdybychom bonbóny měli (jako že je máme – v hotelu), stejně bychom vám je nedali. Jsme rádi, že jste nás sem pustily, my jsme se na vás jenom přijeli podívat a ne vás kazit gulou, víte?” Škoda, že nám nerozumí.

Megality

Sestupujeme rýžovými terasami vybudovanými mezi obřími černými balvany. Naráz nás stezka zavádí doprostřed kruhu menhirů. Zíráme překvapeně na přibližně dvacet kamenných sloupů z neopracovaných tmavých kamenů, které stojí zapuštěny do země v pravidelném kruhu. Megality jsou vysoké 2-4 metry a ten nejvyšší je jistě zcela záměrně umístěn přesně na západní straně kruhu. Stejné kruhy megalitů o průměru asi 15 metrů nacházíme v blízkosti ještě další dva. V zemi Torajů jsou jich desítky. Jejich stáří je odhadováno prý na 4-5 tisíc let, ale jinak se o nich nic moc neví. Kdo je postavil, proč, kdy, za jakým účelem? Vědci o tom vedou spory.

Jdu se porozhlédnout do blízkého bambusového lesa tvořeného mnoha “trsy této obří trávy”. Ano, bambus je vlastně tráva, jeho kmen je tedy stéblo a toto stéblo je pro místní lidi pravým dobrodiním. Z bambusu vyrábí snad vše od obydlí a nábytku přes koše, nůše a rohože až po drobné předměty a potrubí. Také porouchané automobily opravují dosti často právě za pomoci bambusu. Bambusové stéblo dorůstá až patnáct metrů délky, je houževnaté, pevné, tvrdé, dá se štípat a ve vlhku hnije jenom velmi pomalu. A právě na malé mýtině v bambusovém lese jsem vyplašil slunícího se třímetrového hada tlustého jak má ruka. Byl tmavě kaštanově hnědý a místo, aby odlezl, vztyčil se “po kobřím způsobu”. Teprve když takto reflexivně nahnal neznámému a náhle se objevivšímu nepříteli hrůzu, klidně a důstojně utekl do bambusiště. Kobra!

Jsme už téměř dole na úpatí toho obřího rýžového svahu. Začínají první domky vesnice Tikala a s nimi se objevuje několik malých kovářských dílen. Řemeslníci nám nabízejí krásně zdobené mačety. Mají velmi široký výběr. Ty nejmenší jsou dlouhé jen jako kuchyňské nože, těmi největšími bychom u nás snadno káceli stromy. Rukojeti mají buď dřevěné a krásně bohatě vyřezávané, nebo z rohoviny buvolů. Střenky z plátované oceli vynikají neskutečně ostrým ostří. Mačetami z těchto dílen by se dalo holit. Líbí se mi jedna menší, která má rukojeť vyřezánu do tvaru papouščí hlavy s otevřeným zobákem a stejné motivy má i na pochvě. Není drahá, ale pokušení odolávám. Co s ní potom doma? Iva si vybírá malou v “dámském provedení” a smlouvá cenu. Demonstrativně odcházíme a v tu chvíli je za námi vykřiknuta tak nízká cena, že s ní nelze nesouhlasit.

Moře buvolů

Dobytčí trhy se konají na předměstí Rantepaa každý týden. Samotná tržnice je vlastně hliněným prostranstvím na břehu řeky, teď dopoledne zcela zaplněným lidmi a zvířaty. Moře buvolích hřbetů, neustále se vlnící a přelévající. Podívaná je to nesmírně pestrá a zajímavá. Na prodej je nabízena minimálně stovka buvolů. Jejich majitelé alias prodejci je neustále krmí vybranými “buvolími lahůdkami” (většinou zvláštními velkými listy stromů) a v pravidelných intervalech je polévají vodou. Chtějí, aby jejich miláček byl ten nejspokojenější, nejhezčí – a nejprodejnější.

Jako bílé vrány v hejnu černých působí několik albinotických buvolů, kteří jsou velmi ceněni a proto je majitelé drží dále od hlavního stáda. Tito bílí buvoli s růžovou tlamou mají až několikanásobně větší cenu a vlastnit je (a při pohřebních rituálech obětovat) si mohou dovolit jen bohatí příslušníci nejvyšší kasty. Jsou opravdu krásní!

Ze vzdálenějšího konce tržnice se neustále ozývá nervy drásající kvikot prasat. Kvičení, jako když na české zabijačce řezník svázaného čuníka podřezává a zvíře chce na poslední chvíli vykřičet do světa svou hrůzu. Že by hromadná zabíjačka? Nikoliv, jen koncert několika set prasečích hlasivek linoucí se z několika set hrdel svázaných a na bambusová nosítka připevněných černých čuníků. Leží v řadách vedle sebe, nemohou se hnout a provazy se jim zařezávají do kůže. Jsou na prodej. Napočítáme jich minimálně 400!

Vracíme se z trhu a spolu s námi odchází také starší chlapík, který si odsud odvádí dva právě zakoupené buvoly. Umí trochu anglicky a brzy z něj vylézá pro nás veledůležitá informace: “Odpoledne se v nedaleké vesnici Tantanan bude konat v rámci pohřebních obřadů rituální zabíjení buvolů. Klidně přijďte, budete vítáni!”

To jediné nám chybělo ke štěstí. Zdá se, že nakonec přece jen uvidíme to, kvůli čemu sem mnozí váží cestu s cestovními kancelářemi. Ale kdo ví, jestli se náhodnému kolemjdoucímu dá věřit….

V Tantananu jsme nikoliv po obědě, ale v pokročilém odpoledni. Čekali jsme v dodávce dobré dvě hodiny, než se sešel dostatečný počet cestujících, aby bylo rentabilní jízdu uskutečnit. Přestože jsme samotný začátek obřadu zmeškali, o to nejpodstatnější, tedy zabíjení, jsme nepřišli.

Na návsi je plno lidí a uprostřed shromáždění pozůstalých čeká na smrt šest buvolů přivázaných k dřevěným kůlům. Chvíli se nic neděje, nepočítám-li pokus o konverzaci v indonéštině s jakýmsi neobvykle oblečeným pánem. Vtom k jednomu ze zvířat přistupuje starší muž se zvláštní pestře vyšívanou čepicí na hlavě a s mačetou v ruce. Jediným zručným a jistě nacvičeným pohybem podřízne buvolímu býkovi krk. Krev vytryskne, ozve se poslední vzdech umírajícího zvířete a buvol klesá k zemi. Zdá se, že ještě není úplně po smrti a už se na něj vrhají pomocníci s mačetami, stahují kůži, odsekávají rohy a porcují maso. Zabíjení jde ve velmi rychlém sledu za sebou. Poslední buvol už je naprosto šílený z toho, co se mu odehrává před očima a o čem ví, že ho jistojistě čeká také. Je to velmi drsná podívaná a moc dobrý pocit z celého představení nemáme. Ovšem máme, co jsme chtěli.

Maso naporcovaných buvolů je okamžitě zpracováváno, vaří se v kotli nad ohněm a tím také vlastně začíná několikadenní pohřební hostina. Na jejím konci čeká nebožtíkovo tělo uložení do nově vytesaného skalního hrobu, duše zemřelého poputuje v doprovodu duší zabitých buvolů do říše Puya a účastníci pohřbu domů.

Na roznášení vařeného hovězího masa již nečekáme. Poněkud otřeseni shlédnutou podívanou, při které krev tekla proudem, se vytrácíme z vesnice a po silnici se pěšky vracíme zpátky. Nikdo z nás nemluví, mlčky si v duchu třídíme krvavé odpolední obrazy a rovnáme myšlenky. Bemo nás na samém konci dne nabírá již hodně daleko za Tantananem.

Je libo lidskou lebku?

Je neděle, z kostela se ozývají zvony a pak zpěvy věřících. Poklid, nejezdí téměř žádná auta, do škol nesměřují obvyklé zástupy školáků a my na verandičce snídáme čaj a kávu. Přikusujeme zvláštní durianové sušenky, které jsme včera v obchodě objevili a samozřejmě hned na zkoušku koupili. Voní stejně jako plod, jsou sladké a chutnají mi. Kolegové se do jejich konzumace musí ovšem poněkud nutit. Navrch každý spořádáme osm banánů, kterých jsme včera koupili pořádný trs. Mají jen tenkou slupku a jsou opravdu slaďounké – s těmi dováženými do Evropy (které dozrávají ve skladech nebo prodejnách) se svou chutí, vůní i cenou nedají naprosto srovnávat.

Bemem odjíždíme do vesnice Kete Kesu, která je vzdálena přibližně dvacet kilometrů jihovýchodně od Rantepaa. Kabinka bema je naplněna cestujícími ve svátečních nedělních oblecích, téměř každý druhý svírá v rukou Bibli vázanou v černé kůži a někteří dokonce střeží jako oko v hlavě opravdickou palmovou ratolest. Vrací se z nedělních bohoslužeb a jsou to příslušníci několika křesťanských církví, které mají v Rantepau své svatostánky. Ta proměna z “divokých” potomků lidojedů v užehlené pokorné křesťany je proměnou dokonalou, jako bychom naráz ani nebyli v Indonésii!

Kete Kesu je typická toradžanská vesnice sestávající z řady osmi vyřezávaných a pestře vyzdobených tongkonanů, návsi a řady stejně kolorovaných dvanácti sýpek. Přestože se v tongkonanech dosud bydlí, mám pocit, že jsme vstoupili spíše do turistického skanzenu. Za vesnicí je totiž tradiční skalní hřbitov a cesta k němu je vroubena malými i většími krámky se suvenýry. Prodává se velmi široký sortiment zboží, u kterého je alespoň malá naděje, že je návštěvníci koupí. Převažují tradiční řezbářské výrobky Torajů, zdobené mačety, tkané tašky i jednoduchá neglazovaná keramika. Turistům jsou nabízeny rovněž loutky tau-tau a ve chvíli, kdy to zjistím, začínám skutečně vážně pochybovat o proklamované věrnosti Torajů svým tradicím. Zdá se, že jim jsou peníze milejší než zemřelý příbuzný, kterému jejich “pozemskou podobiznu” a prostředek “k návratu na zem” klidně prodají. Vůbec jim nevadí, že tau-tau jejich babičky skončí jako suvenýr v domě bělocha na opačné straně planety. Vrcholem všeho jsou nabízené lidské kosti a lebky. Oni klidně prodávají své předky! Nechápavě kroutím hlavou, ale nejen nad nabízenými artefakty. Je mi jasné, že kdyby o tyto předměty kultovní povahy, pro kulturu Torajů mající zásadní význam, neprojevovali bílí turisté zájem a nebyli by ochotni za ně draze zaplatit, neobjevily by se nyní na prodejních pultech. Za všechno může naše tzv. západní civilizace a “turistický průmysl”. Ostatně pro peníze jsou lidi ochotni zradit své předky, ideály, přátele a rodinu asi na celém světě, barva kůže a vyznání v tom jistě nehraje žádnou roli.

Pod výrazným převisem vápencové skály jsou za Kete Kesu uloženy staré pomalu se rozpadající dřevěné rakve vyřezané do tvaru buvolího těla. Do skály vytesané hroby ukrývají plno lidských kostí a na malých galeriích hned vedle postávají řady dřevěných loutek tau-tau. Když se vedle mě ozve zuřivé cvakání závěrek fotoaparátů a já spatřím skupinku asi pěti japonských turistů s domorodým průvodcem, otřesu se odporem. Tak takhle tedy vážení přátelé ne! Takhle hluboko jsem snad ještě nikdy neklesl, abych se dostal na úroveň japonských turistů. Nic proti Japoncům nemám, ale přece jen se stalo jejich pojetí cestování a poznávání světa určitým symbolem. Mít stejné snímky jako oni? Chodit po stejných cestách, jako všichni ti “s uvozovkami”? To tedy opravdu ne! Kvapně a zahanbeně odcházíme.

Hledění

V tůni potoka se chladí buvol, jen hlava mu z vody kouká. Je přivázán krátkým provazem k tenké haluzy, ale zřejmě mu tato “symbolická” skutečnost brání v útěku. Kam by taky utíkal, když je o něho tak dobře postaráno. Přichází majitel a za pomoci klacíků obalených malým hadrem mu pečlivě čistí nozdry a ušní boltce. Buvol požitkářsky drží. Jako malé děcko! Málem mu závidíme!

Celý den se již touláme krajinou vápencových suků, jeskyní a mozaikovitých rýžových polí. Je nechutné vedro a tak si nenecháme ujít žádnou jeskyni, ve které je o pár stupňů chladněji. V každém podzemním prostoru se tu povaluje spousta lidských kostí, lebek, u stropu bývají na galeriích vyrovnány loutky tau-tau a řady dřevěných “buvolích” rakví.

Už si vážně začínáme připadat jako nekrofilové, kteří si libují v kultu mrtvých. Všude samé rakve, lebky, hřbitovy, mrtví, posmrtné loutky, pohřební rituály. Ono to tak ale asi opravdu v zemi Torajů je, vše se točí okolo smrti. Říká se, že jen co se tu někdo narodí, už aby začal myslet (a hlavně šetřit) na svůj pohřeb. Trochu morbidní, že? Na vlastní pohřeb my ale rozhodně zatím myslet nehodláme.

Bloumáme cik cak po úzkých hrázích rýžových polí a snažíme si k cestě vybrat tu nejpřímější. Jinudy než přes pole to ovšem nejde, všude okolo jsou vápencové skalní suky a strmé kopce a mezi nimi, na rovném plochém dně údolí, rýžová políčka, vodní kanály a potoky. Uprostřed jednoho pole je bahnitá tůň a do ní v horkém dni zalezli snad všichni buvoli z okolí. Nejméně dvacet velkých zvířat se tu bahní, slastně se v blátě válí, kopyty třepe ve vzduchu, a požitkářsky funí. Po takovéto lázni ovšem vypadají jako všechno možné, jen ne ti posvátní zbožňovaní buvoli. Pro majitele to bude znamenat určitě dosti práce, znovu své miláčky vydrhnout k obrazu svému.

Uprostřed údolí je pole a uprostřed pole je skromná chýše. V ní sedí stařeček. Opírá se zády o kůl, který nese chatrnou střechu, a mlčky hledí do dáli. Přečkává nejteplejší část dne ve stínu. Čas pro něj nemá žádnou hodnotu, jenom čeká, až bude trochu chladněji, aby mohl jít domů. Možná mu patří některý z buvolího stáda, nebo jenom přišel posedět na své rýžové políčko. Přisedáme a mlčky “ztrácíme” hodinu svého života hleděním do stejné dáli, jako on. Není to obyčejné hledění, je to asijské hledění. Člověk při něm neztrácí, ale získává. Je v ostrém kontrastu s naším evropským shonem, při kterém je třeba smysluplně využít každé vteřiny k domnělému vytváření hodnot, k aktivní relaxaci, k péči o rodinu, k sebevzdělávání, každé minuty své dovo