Jeho přísné oči jsem poprvé spatřil na perských hranicích. Doprovázely mě pak v Íránu na každém kroku. Chvílemi jsem měl pocit, že si mě podezřívavě prohlížejí i ve spánku.
Divokým Kurdistánem
„Domů? Tam je to špatný,“ řekl s hlavou v dlaních smutně Hasan. Byl medik a vracel se do Íránu na prázdniny z Bulharska, kde studoval. „Nechlastáš, nejebeš…“ Leželi jsme s kamarádem Dádou na zadních sedadlech autobusu, za jehož okny se míhaly zasněžené turecké hory. Byla zima a my vězeli až po uši ve spacících. Včera ráno jsme se u stolku v istanbulské čajovně dohadovali, co nás v Asii čeká. Dáda je můj kamarád z hospody v jedné podkrkonošské vesnici. Když jsem se mu jednou v opilosti svěřil, že se chystám vyrazit co nejlaciněji do Indie, vzal to vážně. Těšil se na opice, slony a palmy, ale bál se nemocí. V krosně si proto vezl litrovou plastikovou lahev s dezinfekcí. Já chtěl v Indii hledat Osvícení. V krosně jsem si proto vezl chytré filozofické knížky. Oboje jsme nakonec vyhodili. Autobusem zněl zpěv, mezi sedadly kolovalo jídlo a termosky s čajem. Společnost, cestující pravidelnou linkou Istanbul-Teherán, byla veselá a pohostinná. Do varu se všichni dostali ve chvíli, kdy Hasan vytáhl pornografické hrací karty. Obrázky kopulujících dvojic kolovaly celým autobusem a staří i mladí muslimové je s tichým pomlaskáváním podrobně studovali. V městečkách pod horami jsme míjeli zaparkované tanky a obrněné transportéry. Kurdistán je už od dob Karla Maye divokou zemí a zdejší separatisté sní sen o vlastním státě. Vzpomínal jsem na vyprávění přítelkyně Ivy, která tudy jela do Indie před rokem. Jejich linkový autobus prý uprostřed noci před íránskými hranicemi zastavil. Muži v šátcích se supěním vyložili několik beden samopalů a zmizeli s nimi ve tmě.
Třicet ran holí
Před hranicemi legrace skončila. Pornografické karty vylétly z okna stejně jako erotické časopisy. „Musíte vyhodit i tohle, jinak vás zavřou,“ radil Hasan při pohledu na stránky českých společenských časopisů. Poslušně jsme vytrhali poměrně cudné reklamy na telefonní sex a v duchu přemýšleli o relativitě okolního světa. „Tahle reportáž o Michaelu Jacksonovi musí taky zmizet,“ dodal Hasan. „Je to Američan a navíc nikdo neví, jestli je vlastně muž nebo žena…“ Nervozita v autobuse by se náhle dala krájet. Mezi Hasanovými prsty tiše klouzaly korálky modlitebního růžence. Věděl, proč se celní prohlídky tolik bojí. Z Turecka si totiž vezl několik kazet se zakázanou americkou hudbou. V hale celnice nás vítal obrovitý ponurý obraz s přísnou tváří Chomejního. „Máte nějaké zbraně, pornografii nebo alkohol? “ zeptal se celník a já nevěděl, jestli se mám bát nebo smát. O vteřinu později mi s hrůzou blesklo hlavou, že jsem nebezpečným šiřitelem Satanova díla a nepřítelem islámu. Kdesi v hlubinách mé krosny se totiž skrýval walkman s nahrávkami českých kapel, určenými pro chvíle, kdy mi bude ve světě teskno. Celník zatím s vítězoslavným úsměvem vylovil z Dádovy krosny velkou lahev Alpy-Francovky. „A co je tohle?!“, zeptal se s vraždícím výrazem. Dáda mu začal posunky předvádět, jak si francovkou masíruje záda. Celník ho nedůvěřivě pozoroval. Kdyby věděl, že si z lahve ze zdravotních důvodů každý den nahýbáme, mohli jsme za pašování alkoholu vyfasovat třicet ran holí. V autobuse s námi seděl práskač. Někdo, kdo se pečlivě díval a poslouchal, poreferoval na celnici o nepřístojném chování cestujících. Vlastníka pornografických karet odvedli policisté někam pryč. Na několik desítek minut jsme osaměli. Všichni Íránci si musí na hranicích odbýt povinný „výchovný“ ideologický pohovor.
Satanovy rejdy
V Americe jsem naštěstí nikdy nebyl. I tak jsme měli se sháněním íránského víza problémů víc než dost. V roce 1979 svrhla islámská revoluce pod vedením ajatoláha Chomejního proamerický režim šáha Rézy Páhlavího, „krále králů a zloděje zlodějů“, který zemi strašlivě vysával (podle některých odhadů stihl do švýcarských bank ulít čtyřicet miliard dolarů.) Od toho dne se Amerika pro Írán stala „Velkým ďáblem“.
Revoluční gardy zavedly přísný muslimský zákoník šaríja. Z íránských žen díky němu dodnes spatříte jen levé oko, zbytek se ztrácí v neforemném černém hábitu. Našinec si ale nedostatek pokušení docela pochvaluje, protože smilstvo se v Íránu trestá ukamenováním. A ještě něco. Autobusy tu mají rozděleny mříží na mužskou a ženskou polovinu. Když jsem na domovní zdi spatřil nápis: „Všechno zlo světa pochází z Ameriky,“ vzpomněl jsem si na Letenskou pláň, kde mně před lety vždycky v květnu nutili pod podobnými transparenty pochodovat. Jenže: kdo změří, kde končí náboženský fanatismus a začíná snaha o zachování vlastní kulturní a náboženské identity, válcované ve zbytku světa hamburgery, Simpsonovic rodinkou, feminismem, džínami, demokracií, Nirvánou a dalšími bláznivými vynálezy strýčka Sama? Buď jak buď, ideologické tažení proti Západu dosahuje v Íránu patafyzických výšin. Ještě před pár lety tu byl zakázán prodej zhoubné coca-coly, která prý podporuje „světovou aroganci“. Policie také zabavovala satelitní antény, kterými „Velký ďábel“ na dálku otravoval duše věřících. Amerika se naštvala už v roce 1979, kdy vzaly íránské revoluční gardy útokem její ambasádu a na čtyři měsíce se tu s rukojmími zabarikádovaly. Írán si za to vysloužil ekonomickou blokádu a obvinění z podpory mezinárodního terorismu. A dnes se ho Amíci bojí, protože prý od Kazachstánu koupil pár jaderných hlaviček. Kdysi bohatá ropná země stojí před krachem, což jsme si tak trochu škodolibě pochvalovali. Díky vysoké infaci přejedete totiž Írán, velký jako celá Evropa, autobusem napříč za pár dolarů.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Za závojem
„Můžeš jít se svou holkou do kina?“ vyzvídal jsem na Hasanovi v čajovně na teheránském bazaru. Odtušil, že v podstatě ano. Pokud ovšem jeho milou rodiče pustí, pokud má závoj a pokud nebudou v kině sedět vedle sebe. Doma se žije jinak než na ulici. Potají se pořádají večírky, poslouchá americká hitparáda, pije víno. Doma chodí všechny ženy v džínách, pytlovité černé stíny se z nich stávají až za dveřmi bytu. Před chvílí jsme se s Hasanem usmířili. Důvodem hádky byl Rushdie a jeho satanské básničky, za které jej před lety Chomejní odsoudil k smrti. „Ten pisálek nás všechny strašně urazil a dodnes stojí mezi námi a světem jako hráz,“ křičel vzdělaný perský mladík bez předsudků. Neodporoval jsem, protože jsem v tu chvíli pochopil že moje měřítka na tuhle zemi prostě nestačí. Jako vrchol zvrácenosti tu v muzeu ukazují kompromitující snímek šáha Páhlavího, kterého před lety nachytal fotograf na švestkách. Výjev je to opravdu zrůdný. V zemi, kde je americká hudba zakázána, válí totiž její bývalý vládce jazzové sólo na saxofon. V jídelně šáhova pohádkového paláce je stále prostřeno k večeři. V jedné z vitrín se leskne pozlacený samopal, který šáhovi před revolucí daroval tehdy ještě neznámý irácký premiér Saddám Huajn. V jiné vitríně odpočívá tentýž model kalašnikova, odřený a poničený. Íránští muži jím o pár měsíců později zabíjeli ve „válce měst“ Saddámovy vojáky. Opodál visí obrovský nástěnný obraz, panoráma jak od Marolda. Vojáci v turbanech běží s odhodláním v očích přes minová pole a z oblaků jim k tomu radostně kyne vousatá tvář Ajatoláha.
Čintamani a ptáci
Největší teheránský zážitek: koberce. Na bazaru se jich povalují stovky a tisíce. Chvílemi jsem dokonce Íránce podezíral, že trpí jakousi podivnou kobercovou mánií. Prodej koberců je prý nejvýnosnějším byznysem, kam se hrabou drogy, zlato a nemovitosti. Můžete se dočíst o podzemních tkalcovských dílnách, kam nikdy nepronikne denní světlo, aby vzácné barvy nevybledly. Poloslepé děti tu prý šestnáct hodin denně dřou na mezinárodní kobercovou mafii. Výroba kvalitního koberce trvá i deset let. Cena se řídí hustotou uzlíků. Všechny koberce jsou krásně barevné, měkoučké a trvanlivé. Jeden jsem mohl mít doma, bohužel se mi nevešel do krosny. Vzácný perský vzor, takový se prý neprošlape ani za tři generace. A byl by býval stál jen deset tisíc dolarů, nekupte to.
Přes poušť Lot
Ali vystrčil hlavu z okýnka džípu a chvíli si na nás nechápavě prohlížel. Vlastně jsme ještě nevěděli, že se jmenuje Ali. Doufali jsme, že tentokrát už snad stop vyjde. Ze Zahedánu, posledního íránského městečka, je to na pakistánskou hranici jen kousek a my tu u silnice trčeli už druhou hodinu. „Zbláznili jste se? Do Mirdžavy, a teď v noci? Ani za tisíc dolarů vás tam nevezmu! Mně rozstřílejí auto a vás okradou“, křičel Ali a šermoval rozčileně rukama. Uklidnil se, až když jsme před hotelem přijali jeho nabídku, že nás ráno za pět dolarů na hranice odveze. Večer jsme pak s Dádou v čajovně žvýkali skopový kebab a navzájem si nadávali, jak jsme Alimu naletěli. Vystrašil nás. Sotva prý zapadne slunce, vyrážejí z horských vesniček u afghánských hranic bandy pirátů a pašeráků drog. Brzo ráno jsem Alimu v duchu poděkoval. Nad pouští vycházelo slunce a jeho auto předjíždělo dlouhou kolonu vojenských džípů. Vojáci omotaní nábojovými pásy se na korbách opírali o těžké kulomety a raketomety. „Vidíte, i oni se bojí, vždycky jich jezdí víc pohromadě,“ zabručel Ali jakoby pro sebe. Pak začal vyprávět o amerických protitankových raketách Stinger. Tyhle „žihadla“ prý rozhodly válku v Afghanistánu a dodnes jich mezi mudžáhidy zůstalo několik set. „Američani si teď ale rvou vlasy, že jim je tehdy dali. Ta jejich CIA dělá všechno možné, jen aby dostala Stingery zpátky. Je to totiž ideální zbraň pro ochranu opiových karavan.“
Afghánská košile
Přes zahedánskou poušť dnes vede z Afghanistánu jedna z největších drogových cest na světě. Nedalekou afghánskou hranici tu přecházejí plně naložené karavany o několika stech velbloudů, hlídané mudžáhidy vyzbrojenými nejmodernější bojovou technikou. Opium z makových polí kolem Kábulu pak z Íránu putuje do Ameriky a Evropy. „Armáda se snaží, ale v horách nemá šanci je zastavit. Mají to v rukou váleční veteráni, ostří hoši. Slyšel jsi někdy o afghánský košili? Když chytli Rusa, pověsili ho za nohy na strom a zaživa z něj stáhli kůži…“ Ptal jsem se Aliho, jestli v drogách náhodou nejede taky. K jeho divoké vizáži by mi to docela sedlo. „Mně stačí vozit přes hranice lidi,“ řekl a začal si zadumaně okusovat knír. „Za Rézy tu bylo bezpečno, dělal jsem tehdy překladatele pro západní naftové společnosti dole na jihu. Jenže Chomejní je pak všechny vyhnal ze země a teď máme benzín na příděl…“
Za hodinu jsme dojeli do Taftanu a Ali dostal svých pět dolarů. Potřásl nám rukou a my prošli íránskou celnicí. Byl na ní obrovský vybledlý nápis: „Ani západ ani Východ, Islám je nejlepší.“ V angličtině se to dokonce rýmovalo. Opodál si několik muslimských žen s ulehčením strhávalo z hlav těžké černé závoje.
