Zemětřesení v Nepálu (II.část): čekání na záchranu

Dny v Khangjimu ubíhají

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Všechny vrtulníky nyní spadají plně do kompetence ministerstva vnitra a žádný majitel s nimi libovolně nesmí nakládat a posílat je tam, kde by chtěl. Iswari Paudel mi vysvětluje, že toto rozhodnutí nelze nijak obejít. Chápu to. A my tady chápeme i logické rozhodnutí nepálské vlády, když se k nám dostávají zprávy o tisícovkách mrtvých a ještě větším počtu zraněných.

Jak dlouho tady budeme, to nikdo z nás netuší

Jedna z jeho helikoptér HG operuje přímo v naší oblasti Langtangu. Iswari nás prosí o kontakt na koordinátora, resp. nějaké místního zřízence z Dunche, aby dostal posvěcení poslat pro nás helikoptéru. To číslo tady nikdo neví. Bez oficiálního svolení tady nadále vězíme. Jak dlouho tady budeme, to nikdo z nás netuší.

Do medicínského spektra přibývá zubní ošetření. Je tady i americká praktická lékařka Ray z Aljašky, která do rukou dostane prvního staršího pacienta s infikovanou stoličkou, abscesem v okolí a kazy všech kořenů. V lokální anestezii, v dosti děsivých hygienických podmínkách (nějaká sterilizace nástrojů dezinfekcí a zapalovačem), pod plastikovým přístřeškem se spoustu much kolem, kleštěmi na noži Leatherman (představte si kombinačky), postupně vytáhne všechny kořeny. Pacientovi tečou slze po tváři… Všude krve… O několik dní později má úsměv na tváři a úlevu od bolestí.

Zubařský úspěch

Tento zubařský úspěch do našich rukou přivádí 4-letého Karmu, který má kompletně uhnilé horní přední čtyři zuby, rovněž abscesové ložiska a znatelné bolesti. Možná ty zprvu stojí za jeho spoluprácí s námi, při lokální anestezii injekcí. Ray motivovaná úspěchem u předchozího pacienta, se snaží vytáhnout poškozené zuby. Zuby jsou tak shnilé, že v kleštích praskají. Klid Karmy je dávno pryč, ten vystřídá řev a pláč.

Malého pacienta drží několik lidí. Je mi ho sakra líto. Ray předává kleště do mých rukou. Vzpomenu si, že zubaři snad nejprve zubem vyklají, než jej vytrhnout. Poškozené zuby jsou enormně křehké. Dáseň krvácí. Opatrně uchopím zbytek zubu, kývu s ním, nakonec jej vytrhnu. První zub. Obrovský jásot místních, slz na tváři Karmy není o nic méně.

Zuby musí ven. Stejně opatrně (připadám si jako ten největší trýznitel) vytrhnu další zub. Je těžké zejména shnilý zub vůbec kleštěmi uchopit. Na další dva zuby nastupuje opět Ray, která práci dokončuje. Rovněž i ten má o několik dní usměv na tváři. O pacienty by nebyl nouze, ale s Ray další zubní ošetření odmítáme.

Zničený Benjang

Jedno dopoledne dojdu do vesnice Benjang, kde jsem spal první noc. Vesnice je komplet zničená a místním ženám a chlapíkům se koulejí slzy na tváři. Jeden místní stařešina přiběhne ke mně, obejme mne a pláče. Je to hodně emotivní. I moje lodge je zničená. Tito lidé nemají nic. Jen zničená domy, malé políčka, další turisté tady tuto sezónu nepřijdou. Společně si odnášeli malou truhlu, kde všichni dali své cennosti. Koukám na všechny z této malé vesničky choulící se pod plastikovým přístřeškem, nikdo nemá sílu něco říct. Naše výrazy jsou více jak výmluvné.

Hluboké pouto

Během těch dní čekání se mezi všemi cizinci a místními vytvořilo neskutečně hluboké pouto. Nikdo nijak výrazně nepanikařil, naopak jsme se snažili, aby o nás naše ambasády a nejbližší věděli a navzájem si všelijak pomohli. Opravdová směska národů. Eric a Juliette z Holandska, Sharya (Elena) původem z Iránu žijící rovněž v Holandsku, Tom z Izraele, Tomasz z Polska, americký pár Spencer a Ray, francouzsko-americký pár Katie a Ethien, postarší bodrý Angličan, nakonec nás ještě doplnil belgický pár Tom a Lisa.

Jen Katie tuto situaci obtížněji psychicky zvládala a mělo naivní představu, že jako občanku USA pro ni ambasáda pošle okamžitě speciální vrtulník. Nějakou práci mi dalo, aby si uvědomila, že je v Nepálu a po předání všech vrtulníků do rukou Ministerstva vnitra to bude ještě náročnější. Vesnicí Khangjing prošlo více turistů, ti doufali ve vyzvednutí ze Shyapru (čekali tam stejně jako my) nebo hodlali podniknout nebezpečnou cestu do Dhunche a dále.

Shyapru bylo jako město po válce

Jeden den jsem šel dolů do Shyapru, abych zjistil jaká je situace a přinesl nějaké přínosné informace. Shyapru bylo jako město po válce. Cesty roztrhané a pokryté kamením, budovy rozbité, všechno zavřené, lidé poposedávající u plastikových přístřešků. Policie bez spojení s okolním světem, podobně armáda. Bez mobilního signálu, vysílačka vybitá. Jen tak poposedávali na trávě své základny.

Nabídl jsem své služby jako lékaře, ale něco už ošetřil místní lékař nebo zřízenec. Jeden cizinec měl vykloubený umělý kyčelní kloub, ale už to bylo staré a nepodařilo se nám to zakloubit. Tady záchranu nečekejme. Vrátil jsem se nahoru. Dole u mostu byl jeden nebezpečný sesuv půdy, jinak byla stezka v pořádku. Kamenné budovy kolem ní zničené. Pro malého Karmu jsem donesl kartáček na zuby a zubní pastu!´

Dramatický okružní let

Pátý den od zemětřesení přistane na jednom z terasovitých políček Khangjimu helikoptéra. Zrovna se v blízkosti nachází Ray a Spencer a naskakují do stroje a odlétají. Pemba je u toho, že se pilot možná vrátí pro jejich věci. Rychle balíme jejich věci a doneseme batohy na políčka. Stroj se ale nevrací. Za nějakou dobu Pemba vidí barevné větrovky obou, jak přicházejí po cestičce od Briddhimu.

Líčí let nad údolím, místní v Chilime naskakující do běžící helikoptéry, zatímco stroj je bez pilotů, vojáky rovnající tento boj. Děsivé přistání v Briddhimu pod elektrickým drátem na miniaturním prostoru stejně jako jejich poslední vteřiny života, opravdu se ti dva spolu loučili, následné vběhnutí k vrtulníku z jeho čela čtveřicí Kanaďanů (nahlášené zranění předstírali) s dvoumetrovým klackem s vlajkou, kteří byli téměř rotorem rozsekání jako kuřata… Jejich barvy ve tváři dost dobře dokumentují, čeho byli svědkem.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Rychle dolů, vrtule čeká

O něco později následuje další telefonát s Iswarim. Dostáváme naději, že by nás jeho pilot mohl dnes večer nebo zítra ráno vyzvednout. Běžím nahoru k Surka lodgi sdělit tuto informaci, ať se okamžitě sbalíme. O několik málo vteřin později ke Khangjimu míří helikoptéra. Tak rychle? Stejná, se kterou Ray a Spencer absolvovali okružní let nad údolím. Zeptají se mne, jestli můžou letět.

Vykřikuji jasně, jsou už sbalení a běžím do kopce nahoru k Surka lodgi, kde jsou ostatní. Po chodníku zrovna schází Katie a Ethien. To se tak rychle sbalili (jen v tu dobu měnili lodge, Katie jsem chtěl poslat mezi prvními do KTM)? Bezvadné! Rychle dolů, vrtule čeká. K Surce to je dobrých 200 výškových metrů. Doběhnu nahoru, lije ze mne a popoháním další k okamžitému sbalení. Vrtulník se podruhé nevrací. Alespoň někdo.

Pilot nenašel dr. Thomase a neodletěl… Kapitán opouští loď jako poslední…

Volám s Iswarim a ten se mne s překvapením říká, že pilot nenašel dr. Thomase a já tak neodletěl… Jen suše do telefonu procedím, kapitán opouští loď jako poslední a všichni chtějí domů… Přestože všichni z nás kontaktovali své pojišťovny (odpověď byla vesměs „máme vaši složku – we have your file…“, své ambasády), díky uzemnění všech vrtulníků soukromých společností byly bezradní. Večer jsme měli rozlučkovou večeři se Surka lodgií a místními, opět dosti emotivní, protože jsme pevně věřili, že následující ráno odletíme do KTM. Stali se z nás kamarádi na celý život.

Můžeme tady trčet ještě několik dní…

Šestý den od zemětřesení. Probudili jsme se do překrásného rána s nejhezčím výhledem na Ganesh Himal vůbec. Řekli jsme sbohem Tashimu a jeho ženě a dalším místním u Surka lodge a po sedmé byli dole v Khangjimu. Nádherný den, ideální letové podmínky. V údolí klid. Žádnou helikoptéru jsme neslyšeli. Minuty přibývaly, desátá dopolední, volám Iswarimu. Jeho slova mne zmrazí. Jeho vrtulník byl odvolán do jiné oblasti a neví, jak nám pomoci. Stále se ptá po čísle lokálního koordinátora.

To nemáme! Následuje několik telefonátů na českou, americkou, holandskou a izraelskou ambasádu, ale odezva je takřka nulová. Atmosféra houstne. Do toho se změní počasí, kompletně se zatáhne. Můžeme tady trčet ještě několik dní… Odpoledne. Asi dvě helikoptéry míří do údolí Langtang. Náš kontaktní telefon je vybitý, místní lama nám odmítá půjčit svůj málo výkonný solární panel. Bezvadné. Nejraději bych mu řekl, že je pěkná lama, protože bez telefonu se odsud jen těžko dostaneme.

Záchvat hysterie Pembovi ženy a vymítání mrtvých

Do toho žena Pemby dostane něco jako „záchvat hysterie“, ještě nic takového jsem neviděl. Nejprve asi 15 – 30 minut pořád dokola mlela něco o Ray a Spencerovi, že jsou v Dhunche bez jídla a pití (opravdu tam a nikoliv v KTM byli), následně se v kuchyni začne svíjet, mlátit kolem sebe, trochu podobné epileptickému záchvatu a následně mluvit.

Místní nám překládají, že mluví o nějakých zemřelých, kteří vstoupili do jejího těla. Do toho k ní promlouvá mnich, kadidlo se zapáleným jehličím, v malé místnosti se nedá téměř dýchat, je to podobné jako vymítání ďábla, co jsem viděl ve filmech. Vše trvá více jako hodinu. Žena se z toho dostává, je schvácená, zpocená, nepamatuje si, co pořádně říkala. Kde to jsem? Abych měl o sebe strach i v jiné rovině!

Nálada je mizerná a jsem docela rozhozený

Pozdní odpoledne. Vše nasvědčuje tomu, že tady budeme i další den nebo dny. Nálada je mizerná a jsem docela rozhozený. Mezi třetí a čtvrtou hodinou se ve vesnici objevuje armáda. Jejích šéf se ptá, co tady děláme!? Co asi!? Moji odpověď ještě okořením anglicky nepublikovatelným výrazem o nepálské armádě. Čekáme na helikoptéru. Z kapsy vytahuje vysílačku. Je to ten stejný voják, se kterým jsem mluvil v Shyapru. Jen tentokrát už od někoho dostal fungující vysílačku.

Vůbec tomu nerozumím. Sděluji mu, že potřebujeme kontakt na lokálního koordinátora, abychom se odsud dostali. V tom se objevuje jeden místní, který má kontakt ve svém vybitém telefonu, ale místní lama mu jej nenechal na jeho solárním panelu nabít (jeden si odvezl Spencer, druhý ještě lépe nechal Tomáš při svém včerejším trekování s krávami místním někde nahoře v kharce). To je fakt lama! To se mi snad zdá! Voják vysílačkou kontaktuje svého šéfa v Dhunche, nevím, komu volá on, ale vyzvednutí nás posledních z Langtangu by se dnes snad mělo podařit!

Vyzvednutí nás posledních z Langtangu by se dnes snad mělo podařit!

Mraky se roztrhají, slunce nás čekající na vrtuli pěkně spaluje. Včera pracně udělané písmeno „H“ označující provizorní heliport zcela zničila jedna kráva! Dobře jsem ji viděl! To je ale kráva! Dvě uběhly, vrtulník nikde. Máme ještě doufat? Před pátou konečně slyšíme burácení motoru a „pták“ dosedá na políčko. Nejprve bere dva poraněné, co jsem včera viděl. Jeden má podle mne jen pohmožděniny, druhému jsem zašil po vyčištění bradu (dost krajní řešení ošetření staré rány v kombinaci s antibiotiky, ale lepší jak mít celoživotně defekt na tváři…), k tomu čtyři z nás.

Letí Tom s Elenou, Eric s Juliette. Vrtulník přivezl místním nějaké jídlo a igelit na provizorní přístřešky. Přišlo i několik lidí z vesnice Benjang. Spravedlivě si vše rozdělili, bez sebemenších náznaků nějaké strkanice nebo toho, kdo si co vezme. Dobře šlo vidět, že je tyto krušné chvíle ještě více stmelily.

Loučení je enormně emotivní. Vím, že se sem jednou musím vrátit!

Slunce pomalu zapadá. Létá se do půl šesté, co mi řekl Iswari. Ani dnes neodletím. Po půl šesté opětovné burácení helikoptéry, je řada na nás, včetně mne! Loučení je enormně emotivní. Ubránit se slzám je velmi těžké. Nelze. Je neuvěřitelné, jak může být doctor Thomas, prostě Thomas někomu tak blízký. Majitel lodge v Benjangu je taky na měkko, jeho paní, která mi vyvařovala, je opodál. Srdečně objetí. Vytáhnu nějaké rupie a strčím mu je do ruky. Je to nic pro jejich zničený dům, ale alespoň něco. Pilot mne popohání do kabiny, nastupuji jako poslední. Vím, že se sem jednou musím vrátit!

Mazec největší! A že prý nejde létat ve stoje!?

Helikoptéra je bez zadní lavice, sedíme na podlaze, obloženi zavazadly. Je mi to ale jedno. Let je klidný, daleko klidnější jak před lety z Lukly. Přistání v Dhunche. Ne! Až do Kathmandu! Za plotem a na ploše je hlouček cizinců doufající v nastoupení do helikoptéry. Kam? Do naší? To snad ne! Do naší! Vidím všechny moje čtyři kamarády z předchozího letu! Zřízenec vybírá z hloučku stojících jednu psychicky labilní Angličanku a Toma.

Oba jdou na přední lavici k pilotovi. Jejich zavazadla s nimi k nám. A zřízenec jako poslední přiskakuje na zadní lavici a zlomený ve stoje zavírá dveře. Do prdele! Mazec největší! A že prý nejde létat ve stoje!? To by měl vidět šéf Ryanair O´Leary! Helikoptéra se odlepuje od země a nad himalájskou vrchovinou pod paprsky zapadajícího slunce nakonec doletíme do městečka Trisuli Bazaar, kde je vojenská základna a provizorní letiště pro vrtulníky na místním hřišti.

Před desátou večerní nás vítá tmavé zaprášené Kathmandu!

Pilot si do deníku zapíše jména s národností, koho s sebou vezl. Opodál je zřízenec nějaké pojišťovny, který se snaží z přítomných vymámit vícero údajů, včetně jména pojišťovny a čísla pojištění. Ode mne samozřejmě nic nedostane, hned to poradím i ostatním, tak rovněž ani u nich nepochodí. Trochu typické pro Nepál.

Aktuálně platí nařízení nepálské vlády, že soukromé firmy nemohou za vyzvednutí jejich helikoptérou kasírovat pasažéry. Vím to od Iswariho. On totiž netuší, kdo mu ty lety uhradí. Hraje se tady o hodně peněz. Do Kathmandu nás veze přistavený minibus. Cestou vidíme tu spoušť, co zemětřesení nadělalo. Je to hodně špatné pro Nepál. Před desátou večerní nás vítá tmavé zaprášené Kathmandu!

Himálaje ještě neusnuly. Nepálu nejvíce pomůžete vlastní návštěvou

Na druhý den se na mne obrátí kamarád, nepálský lékař pracující v USA s prosbou, jestli bych doplnil jeden lékařský tým odjíždějící do oblasti postižené zemětřesením. Nemohu odmítnout. To je ale jiný příběh, ještě smutnější. Dopisuji tento příběh a celý dům v Kathmandu v Balaju, se před šestou večerní opětovně otřese. Himálaje ještě neusnuly. U nás doma je mnoho finančních sbírek, je to obdivuhodné, ale místním a Nepálu nejvíce pomůžete vlastní návštěvou.