Ukrajinský Lvov slibuje exkurz do historie a náboženství, ale i netradiční turistické atrakce

Není to však jen město dvou kultur, protože se do jeho dějin silně zapsali i Češi. A to včetně dobrého vojáka Švejka, kterého tu mají nejen z bronzu, ale i ze sádla.

Město založil před skoro 800 roky volyňský kníže Daniel Haličský a pojmenoval ho na počest svého syna Lva. Už tehdy sem zasahovalo území Velkomoravské říše. Původní centrum osídlení bylo po dobytí města a jeho vypálení polským vojskem v roce 1349 přesunuto o kus dál, na dnešní místo, což se ukázalo být dobrou volbou, protože v bouřlivých časech válek o Polsko v 17. století nebyl Lvov dobyt ani Švédy, ani kozáky. Později ve městě vznikla dostavníková stanice a vozy odtud vyrážely do Krakova a dokonce až do Vídně.

V roce 1880 ve Lvově začala fungovat úzkorozchodná koňská tramvaj, jako vůbec první místní veřejná hromadná doprava. Ještě předtím, v roce 1867, se jeho dějiny ovšem opět protkly s těmi českými, když tady vznikl Sokol. U bran Lvova sice Poláci v roce 1920 zastavili kozáky generála Buďonného a jeho politruka Josefa Stalina, ale v září 1939 byl Lvov okupován Rudou armádou. V červnu 1941 do něj zase v čele německých vojsk napochodovali banderovci. Přesto historický ráz Lvova kupodivu vydržel po celou éru SSSR, a tak dnes patří mezi jeho nejhezčí památky kromě řady chrámů katolické, pravoslavné i arménské církve třeba budova místní opery nebo nádraží v secesním stylu.

Mekka masochistů, válečníků i uctívačů Švejka

Z řady význačných rodáků Lvova je možné vypíchnout generály Anderse – dobyvatele Monte Casina, i Bóra Komoróvskeho – velitele Armii Krajowej a obránce Varšavy v roce 1944. Světlo světa tu spatřil také guru fandů sci-fi Stanislav Lem. Pamětní deska na nenápadném domě kousek od radnice zase připomíná, že se tu narodil a své sexuální praktiky provozoval rakouský spisovatel Leopold von Sacher – Masoch, který nechal lidstvu pojem „masochismus“. Jeho památka je ve Lvově stále živá, protože tu mají i „jeho“ hospodu, kde hosta obsluha na požádání před jídlem (lehce) zbičuje.

Pro Čechy pak bude zajímavé, že ve Lvově se narodilo i několik významných osobností Československa. Namátkou jmenujme třeba herečku Vlastu Fabiánovou, etnografa Františka Řehoře nebo pianistu Viléma Kurze, který byl dokonce ředitelem zdejší konservatoře.

Bezkonkurenčně nejznámějším Čechem mezi Lvovany je dnes ale „dobrý voják Švejk“. Prototypu všech českých nectností zde, jako na jednom z mála míst za hranicemi vlasti jeho duchovního otce Jaroslava Haška, totiž postavili sochu. Švejka tu mají zhotoveného z bronzu, aby si na něj mohl každý sáhnout pro štěstí. Není to však jeho jediná připomínka: ve Vídeňské hospodě v centru Lvova dostane host ke každému objednanému jídlu i nějakou specialitu vyrobenou celou ze sádla – třeba Švejkovu sádlovou sošku. (Podniku se proto ve Lvově říká salo – tedy sádlo).

V banderovské svatyni

Netradičních atrakcí je ale ve Lvově víc. O poněkud bolestivé návštěvě restaurace „U Masocha“ už byla řeč, takže si jen připomeňme, že v ní zároveň existuje i muzeum této lidské úchylky.

Jiný originální šenk, Banderovská hospoda, se skrývá ve sklepě hned naproti městskému Rynku. Vstup do ní střeží svérázný hromotluk v uniformě a se samopalem, který dovnitř vpustí jen toho, kdo zná heslo těchto kontroverzních válečníků: „Slava Ukrajiny!“ Kdo projde kolem něj, dostane se restaurace postavené ve sklepeních pod několika měšťanskými domy, která je vybavena jako podzemní zemljanka. Její stěny jsou pokryté zavěšenými zbraněmi, letáky a dobovými fotkami, které si host může prohlížet třeba při ochutnání zdejší speciality, uvedené v jídelním lístku pod názvem „Večeře polního kuráta“. Je jím pravý ukrajinský boršč, který banderovci velmi ctili – krom jiného s ním křtili zbraně svých nováčků. Asi pro lepší zažívání tu hostům také občas ochotníci předvedou v uličkách mezi stoly etudu na téma „Pobití hlídky rudoarmějců“.

Ve Lvově ovšem mají i hospodu ve tvaru petrolejové lampy, z jejíhož vrcholu ve čtvrtém patře je krásný rozhled na město. Podnik pojmenovaný „U petrolejové lampy“ vznikl na počest vynálezců petrolejové lampy Jana Lukasievicze a Jana Zaga. Skoro to vypadá, jako by ve Lvově vsadili na originalitu a co hospoda, to unikát.

Perly Lvova

Dnešní Lvov je ovšem kromě řady netradičních turistických atrakcí také důležitým náboženským centrem, kde má své svatostánky hned několik církví. I proto se mu také někdy říká „haličský Řím“. Návštěvu města papežem Janem Pavlem II. připomínají na řadě katolických chrámů pamětní desky.

Centrem Lvova, kvůli kterému je město zapsáno na seznamu UNESCO, je bezesporu hlavní náměstí Rynek. Čtvercové hlavní náměstí s renesanční radnicí a památnými městskými domy, zejména Čornou Kamjanicou, hlídají v rozích antické sochy. Kolem bývalé radnice, ve které je dnes velmi pěkné informační centrum, se přes léto prakticky pořád něco děje – jsou zde trhy, vystupují tu pouliční umělci a k vidění je street theatre.

Jen kousek odtud to je ke kostelu dominikánů zasvěcenému Božímu Tělu. Hned za ním stojí dnes řeckokatolický chrám svaté Eucharistie, jedna z nejvýznamnějších barokních památek celé Ukrajiny, postavený podle vzoru vídeňského Karlskirche na místě původního gotického kostela. V časech komunistického úpadku zde bolševici (podobně jako v podkarpatoruské Koločavě) s taktem sobě vlastním otevřeli muzeum ateismu a teprve v roce 1990 byl kostel znovu vysvěcen ve východním ritu, protože původně katolických farníků po obsazení východní části Polska v roce 1939. resp. 1944 mnoho nezůstalo. Před svým odchodem s sebou polští farníci vzali i zázračný obraz Vítězné matky Boží z roku 1751, který dnes visí v kostele sv. Mikuláše v Gdaňsku.

Velkým plusem Lvova jsou i jeho velké parky, které téměř ze všech stran obklopují historický střed města. V mnoha z nich probíhají zajímavé bleší trhy, kde jde sehnat snad úplně všechno a trhy pod širým nebem, při kterých turista zažije vskutku intenzivní retro zážitek.