Před 150 lety byl za cenu čtyř lidských životů poprvé zdolán Matterhorn

Trvalo to osm let pokusů. Poslední neslezená čtyřtisícovka v Alpách, ležící na pomezí Itálie a Švýcarska, však stále odolávala. Nikdo z této sedmičlenné skupinky netušil, že toho osudného dne, 14. července, dosáhnou jednoho z největších a zároveň nejtragičtějších úspěchů v dějinách zlaté éry alpinismu…

Sedm statečných

Vůdcem sedmičlenné skupinky mířící na vrchol byl anglický výtvarník Edward Whymper. O zdolání Matterhornu se pokoušel už mnohokrát po jihozápadním hřebenu, a to neúspěšně. A je to právě on, kdo přijde s myšlenkou pokusit se provést výstup severovýchodním hřebenem Hörnli. K vrcholu se s ním vydávají další tři Angličané, reverend Charles Hudson, Robert Hadow a lord Francis Douglas, Francouz Michel Croz a dva zermattští horští vůdci Peter Taugwalder a jeho syn.

Nejširší nabídku průvodců a map Švýcarska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Daň za vítězství

Skutečně, povedlo se. Výprava v čele s Edwardem Whymperem stanula přesně před 150 lety jako první na vrcholu. Výstup severovýchodním hřebenem Hörnli je schůdný, na vrcholu se ocitá šest ze sedmi alpinistů (mladý Taugwalder čeká na skupinu níže). Radost trvá však jen chvíli.

V tu chvíli, v návalu euforie z úspěchu, nemá nikdo ani ponětí, že se během okamžiku změní v tragédii. Navázáni na jedno lano, pomalu sestupují z vrcholu. Unavený Hadow však zakopne a sklouzne ze severní stěny. Za ním jej následují i další muži. Až Taugwalderovi a Whymperovi se podaří zachytit a zastavit pád. Konopné lano však tak velký nápor nevydrží a praská. Nemohou nic udělat, jen bezmocně sledovat, jak se čtyři jejich kolegové řítí dvanáct set metrů do údolí. Tolik vytoužený prvovýstup si vyžádal hned čtyři lidské životy.

Jen o tři dny později je vrchol „nedobytné“ alpské čtyřtisícovky zdolán podruhé. Se svým týmem se tam dostane i největší Whymperův sok v pokusu o prvenství na Matterhornu, lovec Jean Antoine Carrel. Podaří se mu překonat už zmiňovaný jihozápadní Lví hřeben.

Kudy na vrchol

Matterhorn už desítky let až téměř magicky přitahuje každého, komu není svět hor a horolezectví cizí. Stal se jedním ze symbolů Alp a horolezectví vůbec. Možná je to jeho tvar, či snad pohnutá historie hledání cesty na vrchol, plná slavných i tragických okamžiků. Každý rok však přiláká tisíce lidí, kteří se snaží opět dobýt jeho vrchol. Mohou si vybrat hned z několika možných cest.

Zkušenější dobyvatelé mohou zvolit některou z technicky i kondičně náročnějších výstupových cest jihovýchodním (Furggengrat) a severozápadním hřebenem (Zmuttgrat). Jelikož však většina lidí, jež se snaží dobýt Matterhorn, nepatří mezi profesionální horolezce, volí cesty, které byly vytýčeny prvními úspěšnými dobyvateli vrcholu už před 150 lety. Dvě nejznámější výstupové cesty, tzv. normálky na Matterhorn, jsou švýcarská cesta severovýchodním hřebenem Hörnligrat a italská cesta jihozápadním hřebenem Liongrat.

Švýcarská normálka – Hörnligrat

Právě tato cesta severovýchodním hřebenem představuje nejčastěji používanou výstupovou cestu na vrchol Matterhornu. Švýcarský hřeben Hörnli má podle stupnice UIAA pasáže s obtížností II a někdy také III.

Horolezci obvykle startují ze stejnojmenné chaty Hörnli ve výšce 3260 m, čeká je tedy převýšení přes 1200 metrů. K chatě se však můžete snadno dostat lanovkou Zermatt – Furi – Schwarzsee nebo přibližně pětihodinovým pěším výstupem z Zermattu, pohodlnými a bezpečnými cestami. I tak vás však při závěrečném výstupu čeká 1200 výškových metrů, což vzhledem k nadmořské výšce může být poměrně zdlouhavé. Na cestu je tak třeba vyrazit již časně ráno, kolem čtvrté hodiny a za tmy absolvovat spodní část hřebene, což může ztěžovat orientaci v terénu.

V případě nouze je také možné při výstupu využít bivak Solvay ve čtyřech tisících. Vzhledem k velkému počtu lidí volících tuto cestu je výstup poněkud pomalý a zvyšuje se riziko, že vás při dlouhých čekáních zasáhne padající kamení. Na cestě se také můžete oproti italské variantě setkat s mnohem větší koncentrací sněhu a ledu. Za 150 let od prvovýstupu se tato cesta trochu změnila, Whymperova skupina horní část severní stěny traverzovala, což už dnešní výpravy nedělají. I tak však pro svou horolezeckou nenáročnost patří mezi nejfrekventovanější výstupové trasy.

Italská normálka – Liongrat

Od švýcarské cesty hřebenem Hörnli se v některých aspektech tato italská normálka přes tzv. Lví hřeben výrazně liší. Až přibližně jedna třetina cesty je zajištěná fixními pomůckami, což činí výstup fyzicky mnohem náročnější. Současně je tato cesta situována na návětrnou stranu, takže třeba za silného větru bude výstup italskou cestou obtížný, možná až dokonce nemožný.

Italský Lví hřeben, tedy tzv. italská normálka, je sice o něco obtížnější, ale většina cesty je zajištěná převážně silnými konopnými lany a řetězy. Takřka v celé své délce má v porovnání se švýcarskou variantou charakter spíše skalního lezení. Díky velkému množství fixačních pomůcek umožňuje výstup i horolezectvím téměř nepolíbeným jedincům. Stačí mít jen dobrou kondičku a sílu v rukách, jelikož pohyb po lanech je fyzicky docela náročný. Není také od věci použít rukavice, jako při túrách na ferratách, výstup a sestup bude rozhodně příjemnější.

Italská normálka je orientována jižním směrem, při výstupu vás tak nebude tolik trápit led a sníh. Cesta je také velmi dobře značena, orientace na ní je velmi jednoduchá. Pokud se však chcete pouštět po stopách Antonia Carrela, měli byste mít alespoň základní znalosti lezeckých technik. Do cesty se zpravidla nastupuje od Carrel Hutte ve výšce 3835 m, a převýšení je tedy „pouhých“ 643 metrů, což je téměř o polovinu méně, než je nutné překonat na švýcarské cestě.

Jen pro zkušené

Kromě nejznámějších „normálek“ vedou na Matterhorn i další lezecké cesty. Ty jsou pro svoji větší náročnost vhodné však jen pro zkušené alpinisty. Za jednu z nejtěžších je považována cesta Zmutt Nose neboli North West Face, která zabere dva až tři dny a podle západoalpské klasifikační stupnice je ohodnocena obtížností ED+.