Něnci vládnou sibiřským ledovým pláním

Něnci žijí při pobřeží Severního ledového oceánu od evropské části Ruska až po poloostrov Tajmyr. Patří k větvi tzv. samojedských národů, jazykově jsou vzdáleně příbuzní Finům či Maďarům. Z celkového počtu 40 tisíc jich přes 25 tisíc žije v Jamalo-něneckém autonomním okruhu.

Tajemství tohoto národa a uchování jeho tradic je jednoduché: Něnci zachovávají rodinný život. V jiných oblastech Ruska pastevci přešli na směnnou metodu, kdy přijíždějí ke stádům jako do práce, ale jinak žijí ve vesnicích a ve městech. Něnci, tak jako po celá staletí zpět, žijí v tundře se soby celoročně s celou rodinou v harmonii. Jejich příbytky podobné indiánským týpí se nazývají čumy a pro kočovný život jsou ideální.

Základním rysem něnecké kultury je kočovný způsob života, kdy se rodiny i se soby stěhují z místa na místo podle toho, kde jsou momentálně vydatná pastviště pro stáda sobů. Po staletí se lidé i zvířata pohybují po stejných trasách a žijí v dokonalé symbióze. Je vlastně obtížné říct, zda sobi následují lidi, nebo lidé soby. Na fotografiích můžete vidět sobí spřežení na zamrzlém Obu při ústí do Severního ledového oceánu.

Za dob SSSR museli Něnci i se stády sobů do kolchozů, ovšem na kočovném způsobu života se toho příliš nezměnilo, kolchoz byl též kočovný. Ve 30. letech na Jamale proběhla dokonce dvě velká povstání pastevců sobů proti sovětské moci, která skončila jejich potlačením, ale někteří Něnci se uchýlili do odlehlých končin severní tundry a zpřetrhali kontakty s civilizací.  Původním náboženstvím Něnců je šamanismus, k němuž se v posledních letech potichu vracejí.

Zůstanou Něnci vládci sibiřských plání i v 21. století?

Mezi Něnci není problémem neochota mladých lidí vracet se po škole k tradičnímu způsobu života. Důležité je podle nich to, aby měli možnost volby. Kdo chce získat další vzdělání, může zůstat ve městech. Jiní se vracejí do tundry a pokračují v práci svých rodičů. Zatím se to daří, v tundře je stále dost lidí schopných postarat se o soby. I když jeden problém by se našel – se sobími stády zůstává čím dál méně žen.

V Rusku žije 1,5 milionu domestikovaných sobů (dvě třetiny celosvětové populace). To je o 800 tisíc méně než na konci 80. let, ale zároveň o 300 tisíc více než kolem roku 2000. Nejvíce jich žije v Jamalo-něneckém autonomním okruhu – 730 tisíc. Na Čukotce 225 tisíc, na severu Archangelské oblasti 170 tisíc, ve zbylých regionech Ruska jich je méně než sto tisíc.

Národy a regiony v Rusku s tradicí kočování se soby rozdělit na tři typy. První, kde se pastevectví stabilně daří – mezi ně se počítá právě Jamalo-něnecký autonomní okruh a také republika Sacha (Jakutsko). Druhou skupinu tvoří oblasti, kde se tradice pastevců sobů víceméně zachovaly – evropský sever (též obývaný Něnci), Archangelská oblast, republika Komi. Třetí jsou ty regiony, kde je tato tradice v úpadku – to jsou například Čukotka, Kamčatka, Amurská a Murmanská oblast.

Největší hrozbou pro Něnce na Jamale představuje těžba plynu (dobývá se zde na 90 procent ruského plynu, odsud proudí i do České republiky), respektive s těžbou spojený rozvoj infrastruktury – stovky kilometrů nových železničních tratí přetínají tradiční migrační trasy sobů, jsou znečišťována pastviště atp. Proti Gazpromu a ruskému státu jsou Něnci prakticky bezmocní, na druhou stranu ruská administrativa některé zásadní otázky spojené s těžbou plynu s Něnci projednává a finančně je podporuje.

Častým darem od státu jsou sněžné skútry. Pro Něnce je to výhodná alternativa sobího spřežení, překonávají na nich mnohasetkilometrové vzdálenosti. Mapy ani navigace k tomu ale nepotřebují, v žertu říkají, že mají GPS odpradávna zabudované ve své hlavě.

Nejrychlejším dopravním prostředkem na krajním ruském severu je vrtulník. V létě jsou něnecké osady dostupné lodí po řekách a po moři, v zimě se pak po zamrzlých tocích jezdí auty a speciálně upravenými transportéry. Zde je tzv. „vezděchod“ na zimní silnici na zamrzlém Obu při ústí do Severního ledového oceánu.

Petra a Štěpán Černouškovi zahájili turné své výstavy fotek ze života Něnců v pražském Klubu cestovatelů. Fotografie vznikly v dubnu loňského roku na poloostrově Jamal Na severozápadě Sibiře.