Silniční kontroly ve Střední Asii aneb jak vyzrát na policajty

A teď už k té statistice. Naše cesta dlouhá 15,5 tisíce kilometrů vedla z Jihlavy až k hranicím Číny a zase zpět. Se svým přítelem Luďou jsme projeli Česko, Polsko, Bělorusko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Ukrajinu a Slovensko. Když nepočítáme policisty a celníky na hraničních přechodech, zastavily nás policejní hlídky celkem 17krát.

V Česku, na Slovensku, v Polsku a kupodivu i v Rusku jsme policajty nechávali naprosto chladné. Vůbec se s námi neobtěžovali. Podobná situace byla i v Bělorusku a na Ukrajině, kde nás v každé z těchto zemích zkontrolovalo po jedné policejní hlídce. V Kyrgyzstánu už to však byly policejní hlídky 3 a pomyslný pytel s policajty se roztrhl v Kazachstánu a Tádžikistánu, kde jsme v každé ze zemí absolvovali po 6 kontrolách.

Jak se to nedělá

V Kazachstánu jen pár kilometrů před kosmodromem Bajkonur, odkud startovaly ruské vesmírné rakety, nás zastavuje první policejní hlídka na asijském kontinentu. Vypadá to s námi vážně. Páni policisté se tváří neúprosně. Na silnici, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, nám naměřili 129 km/h.

Tihle týpci v uniformách mě jako ženu neberou vůbec vážně, chtějí se bavit pouze s řidičem a vůbec jim nevadí, že z naší osádky auta jsem to já, kdo umí rusky. Vezmou si mého přítele k sobě do auta a snaží se mu vysvětlit, že kdyby jel rychlostí 110 km/h, tak by mu to možná ještě odpustili, ale 129 km/h už je zkrátka moc i na kazašské poměry, takže budeme muset zaplatit pokutu. Donutí Luďu vytáhnout peněženku. Luďa jim podá 2000 KZT (cca 250 Kč) a doufá, že to tím spraví. Policistům to ale evidentně nestačí a sáhnou hbitě po bankovce v hodnotě 10 000 KZT.

A tak se Luďa vrací zpátky ke mně do auta o cca 1320 Kč chudší. Společně si přiznáme, že takhle by to nešlo, a příště už se nesmíme nechat oškubat.

Pokus číslo 2

Netrvá to dlouho a zastavuje nás další hlídka. Scénář se opakuje. Zase jsme překročili povolenou rychlost. Máme v peněžence už jen 2000 KZT. Neradi bychom přišli o naše poslední peníze. Jsme rozhodnutí, že je v žádném případě policistům nedáme. Páni policisté si zase vezmou Luďu k sobě do auta. Luďa jim vehementně tvrdí, že nemáme u sebe vůbec žádné peníze. Za chvíli se vrací ke mně do auta a říká mi, že po něm chtějí nějaké „padárky“ z Čech a on vůbec netuší, co tím myslí.

Když chtějí české dárky, tak je mají mít. Hodíme jim na zadní sedačky jejich policejního vozu 4 Kozly v plechovce a najednou jsou páni policisté samý úsměv a loučí se s námi jako se starými známými.

Není policajt jako policajt

Jinak se ale ukazuje, že policisté ve Střední Asii mohou být i docela fajn týpci. V Tádžikistánu na silnici z Isfary do Chudžandu nás během krátké chvíle zastaví hned 3 policejní hlídky. Passat s lidmi ze západu je pro ně asi zpestřením horkého červencového odpoledne, protože všichni bez rozdílu na nás spustí salvu záludných otázek. Musíme několikrát vysvětlovat, odkud a kam jedeme, odkud jsme, kolik nám je let, jestli jsme manželé, jestli jsme se náhodou nezbláznili, kolik nás ta cesta stála, kde budeme spát, kolik se v Česku vydělává atd. Do deníčku nám aktivně zapisují svoje jméno, adresu a telefonní číslo. Prý, když budeme v nouzi, máme se ozvat, oni vše vyřeší.

Chvíli vypadají dokonce legračně. Chaoticky pobíhají po silnici a zběsile míří s radarem v ruce na projíždějící auta, zmateně mávají, zastavují je a u toho nás stíhají zpovídat a rozdávat úsměvy. Jeden policista v Kyrgyzstánu nám dokonce donese meloun. Když zjistí, že jsme Češi, vykřikuje: „Welcome! Welcome!“ Prý jediné anglické slovo, které zná, a zve nás k sobě domů.

Někdy umí být zase docela záludní. Jedni nám chtějí dát pokutu za špinavou SPZ, další za špinavé auto, pak za to, že jsme vjeli do města, místo abychom ho objeli po „obchvatu“ apod. Důvod se vždycky najde. V takovýchto situacích se nám osvědčilo tvářit se přátelsky, usmívat se a předstírat, že nemáme peníze, nebo že nerozumíme, co po nás chtějí. Rozhodně se také vyplatí mít peníze rozdělené a schované na více místech a v žádném případě nikdy neukazovat na odiv velký obnos peněz.

– „Máte špinavou značku. Dostanete pokutu,“ ukazuje na naši SPZ zamračený tádžický policista.

– Rychle bereme do ruky houbičku, láhev s vodou, umýváme nánosy špíny a tváříme se, že je tím věc vyřešena.

– „Musíte zaplatit pokutu 1000 KGS (cca 400 Kč),“ nechtějí se nechat odbít. „Jste ochotni zaplatit v bance?“

– K jejich překvapení kývneme. Už si plánujeme, jak pokutu nakonec nezaplatíme.

– Jako kdyby tušili, co se nám honí hlavou, navrhují: „A jste ochotni zaplatit na místě?“

– „My nemáme tolik peněz,“ smutně pokrčíme rameny a zmateně koukáme z jednoho na druhého.

– „Tak aspoň 500 KGS.“

– „To taky nemáme.“

– „A kolik teda máš?“ pronese policajt směrem k Luďovi.

– „Nic,“ usmíváme se.

Pánové zalomí rukama, zklamaně nám vrací doklady a nechávají nás jet bez placení.

Největší drama na závěr

Nejnepříjemnější setkání s policajty jsme zažili až na zpáteční cestě 100 km před městem Šymkent v Kazachstánu. Partičce policistů se nejprve nelíbila naše vysílačka v autě. Potřebujeme na ni prý mít povolení, které samozřejmě nemáme. Snažím se vše policistovi vysvětlit a hlavně ho obměkčit. Ten se ale víc zajímá, proč nejsme manželé a jak je možné, že jsem ještě svobodná. Chvíli to dokonce vypadá, že si mě chce vzít a ptá se, jestli bych s tím souhlasila. Snažím se vymanit z trapné situace a jdu za Luďou, který řeší cosi s policajtem uvnitř auta.

– „Pil jste alkohol?“ chce vědět policista v autě.

– „Jo, včera večer jsem si dal 2 piva,“ zkouší zavtipkovat Luďa (je kolem poledne).

Policisté nemají moc smyslu pro humor, dokonce v tom vidí další příležitost, jak z nás dostat peníze.

– „V Kazachstáně, když si dáš 2 piva, tak nesmíš celý týden řídit,“ říkají vítězoslavně a jsou rozhodnutí vzít Luďu do nemocnice na odběr krve.

Chtějí klíče od našeho auta. Luďovi chtějí zabavit řidičský průkaz. Chtějí nás rozdělit. Jeden z nás má jet s nimi vozem, druhý zůstane v našem autě. Odmítáme na to přistoupit. Situace se přiostřuje. Už na sebe křičíme. Policisté nám vyhrožují. Luďu prý zavřou do vězení. Musíme odstavit auto u silnice, jet s nimi do nemocnice. Až se tam ukáže, že je Luďa opilý, nechají si ho tady, zavřou ho na 10 let do vězení a já budu plakat.

Jsme už pořádně vytočení. Jsme si jistí, že by Luďa v krvi nic neměl, akorát nás tady zdržují. Opisujeme si SPZ jejich služebního vozu a jejich jména, rozčileně vykřikuji, že zavoláme jejich nadřízené a na ambasádu, že se jedná o korupci.

Vypadá to, že je můj výlev vzteku moc nerozhodil.

– „Budeš můj host, budeš bydlet u mě doma. Seženu ti nějakou kazašskou holku,“ mrká policajt nenápadně na Luďu.

– „Jo, to bude super,“ procedím ironicky směrem k policajtovi.

Policajt se mi směje, evidentně mu dělá radost, že se vztekám. Pak nám beze slov vrátí doklady a nechává nás odjet.

Ještě chvíli se klepu vzteky, tohle už teda nebylo vůbec příjemné. Jsme ale rádi, že jsme nakonec žádný úplatek nedali a že jsme tentokrát nepodpořili korupci a snahy policistů získat peníze za nesmyslné přestupky. Nejen, že jsme ušetřili své peníze, ale také nechceme, aby si policisté zvykali na „dárky“ od cizinců.