Z Jakutska do Magadanu

Kolymská trasa

O této silnici bylo napsáno již mnoho. Její stavba byla zahájena v 30. letech minulého století a byla stavěna převážně vězni pracovních táborů Gulagů. Říká se jí také cesta kostí a je, tak jako celá Kolyma, synonymem lidského utrpení.

Projet tuto trasu autostopem v zimních podmínkách není příliš obvyklé a sami Rusové na trase nad námi kroutili hlavou a nedokázali pochopit, proč jsme nepřijeli v létě. Je sice pravda, že zima spoustu věcí komplikuje, ale má i výhody. Trasa je lépe průjezdná než v létě. Popadané mosty je možno objet terénem a po ledu a uvíznutí v bahně až po kabinu také nehrozí. Vypluhovaný sníh vyrovná díry a výmoly a cestovní rychlosti jsou větší.

Tedy jen v případě, že se člověk skutečně veze. Úspěšnost stopu je sice oproti Česku obrovská. Zastaví určitě každé třetí a možná i každé druhé auto, ale ta jejich četnost!! Také jsme zažili pauzy mezi auty tři až čtyři hodiny. A to pak člověk stojí v -30°C na silnici a jemně anebo i silněji pofukuje. Po čtyřech hodinách jede první a na druhé nebo třetí, které by nás určitě vzalo, již není čas a je nutno shánět nocleh.

Je-li poblíž obydlená osada, najde se možná ubytovna nebo „gostinica“. Nebo člověk narazí na dobrou duši a ta ho vezme k sobě domů nebo mu zařídí nocleh u známých. Anebo je poblíž opuštěná osada, kterých je zde většina, a je možné najít nějakou rozpadající se chaloupku, která má dosud fungující kamínka nebo pec. Je sice nutno vynaložit jistý objem práce na zkulturnění a získání paliva na zátop, ale tyto noclehy nepostrádají své kouzlo.  A když není ani to, postaví se stan.

Na trase je spousta pomníčků, které mají křížek, fotografii mrtvého a volant. Řidiči náklaďáků bývají několik dnů na cestě s minimem spánku a spěchají domů. V kabinách mají přetopeno, poslouchají velmi hlasité rádio a kouří jednu cigaretu za druhou. Řítí se přeložení uhlím včetně vleku po sněhu nebo ledu do zatáček a vyrovnávají drobné smyky. A já jsem občas intenzivně řešil problém. Když spadnem ze srázu a mě se podaří vypadnout z kabiny jen tak v tričku, protože jinak se tam nedalo vydržet, jak se dostanu do baťohu pro péřovku.

Celkem jsme na trase absolvovali 2800 km (tedy i včetně putování po Tenkinské trase). Potkali jsme mnoho velmi zajímavých lidí, mnohdy se smutnými osudy. Lidi ze všech koutů bývalého Sovětského svazu, kteří vesměs vzpomínají na sovětské časy, kdy bylo líp.

Ojmjakon – pól chladu

V Kjubjume, opuštěné a rozpadávající se osadě, jsme zanechali většinu své bagáže a jen tak na lehko jsme se vydali po jižní variantě trasy do Tomtoru s tím, že se opět do Kjubjume vrátíme a budeme pokračovat severní větví trasy na Usť-Něru. Tomtor a Ojmjakon jsou dvě obce vzdálené asi 30 km od sebe. Obě prohlašují, že nejnižší teplota na severní polokouli byla naměřena právě u nich. Obě osady také mají své pomníky, upozorňující, že právě u nich bylo naměřeno těch -71,2°C. Do Tomtoru nás vzalo auto s Jakuty, kteří zde měli nějakou práci. Přijeli jsme večer a již za tmy jsme si v lesíku za obcí začali stavět stan. Naše čelovky přilákaly chlapa z nedaleké chalupy. Nechtěl věřit tomu, že si chystáme spaní a poměrně naléhavě nám nabízel nocleh u něj doma. My jsme mu říkali, že když pól chladu, tak ve stanu a on říkal, že včerejší noc bylo -53°C. Nakonec nám přinesl dvě medvědí kožešiny a my jsme se na nich a v dosud fungujících péřových spacácích krásně vyspali. Druhý den nás zavezl do Ojmjakonu a my se pak vrátili zpět na trasu. Neuspěli jsme ten den na stopu a do Kjubjume jsme dorazili až den následující.

Pohoří Annagačag

Měl jsem prostudovaný jeden cestopis Rusů, kteří ve stejném období prošli téměř stejnou trasu, jako jsme plánovali my. Vycházel jsem i ze svých zkušeností ze Sajan, kde jsme v podobných horách po sněhu a ledu řek absolvovali pochod. Nám se však přejít hřeben a dostat se po řekách do oblasti gulagu Butygyčag ze severu nepodařilo. Tři dny jsme se snažili postupovat údolím říčky Suchachy, ale vzdali jsme to. Postup byl tak namáhavý a pomalý, že bychom asi nevydrželi se silami a ještě by nám uletělo letadlo z Magadanu. Na druhou polovinu března zde zcela atypicky napadlo velké množství sněhu. Bořili jsme místy až po pás. Zkoušeli jsme jít po řece i úbočím nad lesem, ale nešlo to.

Všude bylo velké množství neulehlého sněhu sypkého jako krupice. Na řece sice byl led nebo rozsáhlé naledě, ale také kryté vrstvou sněhu, který je izoloval. Podařilo se mi na jednom místě propadnout do vody a namočit se. Udělal jsem chybu, že jsme ve snaze neztrácet čas, pokračovali v pochodu. K večeru, kdy jsme postavili stan, jsem se už nedokázal vlastní silou zout. Ponožky mi vmrzly do bot a nebýt Péti a jeho sekery, tak bych se nezul. Kapánek mi omrzla noha.

Tenkinská trasa

Bohužel jsme byli nuceni přijmout náhradní řešení. Vrátili jsme se na Kolymskou trasu, objeli jsme po ní hory do osady Paljatka a odtud jsme se již po Tenkinské trase dostali do oblasti gulagu Butygyčag z jižní strany hor. Celý přesun trval několik dnů. Zažili jsme v Madaun pitku s hostinou u ředitele tamní pobočky Správy silnice, jehož děd i otec prošli gulagem. Spali jsme v Usť-Umčuku u chlapa, jemuž se po bytě povalovaly hroudy zlata. Chodil před námi s čtvrtkilogramovým zlatým náhrdelníkem a masivním prstenem a vyprávěl o tom, jak občas z pneumatik svého náklaďáku Kamaz vyškrabuje zrnka zlata.

Butygyčag

Celkem devět dnů jsme se pohybovali v oblasti gulagu. Není to úplně správný název. GULAG totiž znamená ruskou zkratku Správy pracovních vězeňských lágrů, začal se však používat i na označení táborů. Informace o počtech vězněných se velice rozcházejí. Od zřejmě úmyslně podhodnocených ruských údajů v řádech statisíců až po např. 14 mil., uváděných některými historiky, ale i více.  Vězni přicházeli ve třech hlavních vlnách. Charakter táborů byl odlišný. Byly tábory „fešácké“, pro významné ruské konstruktéry nebo vědce (např. Koroljov-hlavní sovětský konstruktér raketových nosičů). Byly však i tábory likvidační. Záleželo i na veliteli lágru. Třeba takový Berzin, jeden z prvních velitelů kolymských lágrů. Ten si uvědomoval, že pokud chce od vězňů nějaký výkon, musí jim dát najíst a zajistit jim teplé ubytování. I jeho však dostihla proletářská revoluce, která začala časem požírat své syny.

Lágr Butygyčag byl založen v roce 1945. Bylo to období, kdy Spojené státy americké již atomovou zbraň vyvinuly a Sovětský svaz ji horečně vyvíjel. V lágru se těžila uranová ruda.  Je to rozsáhlý komplex různě zachovalých objektů, sevřený holými a strmými horami. Je to velmi nehostinné místo. Mráz, vítr, radiace.

My jsme zde strávili několik velmi mrazivých dnů. Ještě v noci na 5. dubna bylo – 43°C. Rusové nám říkali, přijeďte v létě, uvidíte mnohem více – zbytky vybavení, osobních potřeb vězňů, sem tam lidská kostra nebo jen lebka s odříznutým temenem (prováděly se zde lékařské pokusy). Mají asi pravdu, naší ambicí však bylo poznat tato místa v zimních podmínkách.

Magadan

Po Tenkinské trase jsme se stáhli do Magadanu, správního centra magadanské oblasti. Je to město bez valné historie. Bylo založeno kolem roku 1935, vlastně v etapě začátku hospodářského využívání této oblasti, kdy se hromadně začali přivážet loďmi vězni jako potřebná pracovní síla. Začaly se budovat pracovní tábory a začala se stavět silnice na Jakutsk.

Navštívili jsme ještě zdejší muzeum kolymských gulagů a památník obětem Maska Skorbi. Cestu jsme dne 9. dubna symbolicky zakončili procházkou po zamrzlé hladině Ochotského moře.