Pohoří Fagaraš někdy připomíná skládku lidských exkrementů

Miluji rumunská pohoří. Jezdím už do Rumunska dlouhá léta, stále mě jeho pohoří neomrzela a předpokládám, že ještě pár let neomrzí. Rumunsko je plné českých outdooristů. Může za to snadná doprava, výhodný měnový kurz, relativně pohodové a přesto nesmírně půvabné horské hřebeny a rumunští domorodci, kteří si už za dlouhá desetiletí na bláznivé Čechy zvykli.

Fagaraš patří mezi nejnavštěvovanější rumunská pohoří. Díky své výšce, a zejména štítům, se vzhledově od ostatních liší. Řekněme si na rovinu, kdo by nechtěl vylézt na nejvyšší vrchol Rumunska (Moldoveana 2544 m). Svou délkou je Fagaraš také velmi přijatelný. Standardní chůzí a za dobrého počasí trvá přechod šest dní, ale zažil jsem i takové, kteří to zvládli za tři. Při pozvolnějším tempu nebo v případě bouřek je dobré počítat s osmi dny.

Když jsem přecházel Fagaraš poprvé, vybral jsem si směr z východu na západ. Autobusem z Brna do Fagaraše, z Fagaraše taxíkem do Breazy a pak už strmou cestou přes Urleu na hřeben. Tehdy jsme po hřebeni došli až k jezeru Avrig, kde nás uvěznila na tři dny velmi prudká bouře, která nám nakonec velmi nemilosrdně zpřelámala stany. Po té následoval úprk do údolí, do Avrigu. Léto 2012 přímo vybízelo k návratu na místo činu. Nicméně když jít podruhé stejné hory, je lépe zvolit opačný směr. Tak jsme zvolili nejčastější variantu Turnu Rosu – Brasov.

Nepořádek za každým keřem

U jezera Avrig jsme stanovali už druhý den a já pochopil, že toto místo je prokleté, neboť se bouře konala i tentokrát, byť v méně dramatické variantě. Co se týče romantiky, bylo jí dostatek i tentokrát. Byl jsem uchvácen, jak štíty, tak výhledy a především velmi poctivým turistickým značením. To mě zklamalo až úplně na konci (pokud nechcete po červené pokračovat na Piatra Craiului, ale zahnout směr Zarnesti a Brasov, dávejte si dobrý pozor, ve které chvíli odbočíte doleva). Skoro v každém druhém sedle Fagaraše je dnes také k dispozici bivak, což v bouři ocení i sebedrsnější horal.

Co je ovšem zarážející je míra znečištění. Lidově řečeno: “Fagaraš dostává pořádně na frak”. Míra znečištění je do očí bijící. Nechci nikoho obviňovat, ale můj názor je ten, že krabičky cigaret, PETky a obaly od bonbónů za každým keřem jsou dílem místních. Po okolních úbočích pobíhá každodenně obrovské množství česačů borůvek a ti se s ochranou přírody rozhodně nemazlí. Odpad hodí jednoduše na zem a pokračují vesele dál.

Tento typ znečištění je tak vidět zejména  na úbočích, kolem cest vedoucích na hřeben. Na hřebenu už borůvky nejsou, tak je tam i méně odpadu. Pokud tedy horalé očekávají panenskou přírodu, jsou ihned po příjezdu a prvním stoupání velmi nemile překvapeni. V tomto směru bude mít Fagaraš ještě mnoho let smůlu. Rumunsko v současné době řeší úplně jiné problémy, než je ochrana přírody.

Nepochybuji ovšem, že Fagaraš – jakožto turistický klenot – bude jednoho dne zářit čistotou (což si pravděpodobně vybere daň omezeného pohybu a táboření).

Myslete na ostatní, když jdete udělat potřebu

Druhým typem znečištění jsou vinni sami horalé. Stejně jako jiná hojně navštěvovaná pohoří, i toto trpí nepříjemným znečištěním lidskými exkrementy. Ty jsou doslova všude. Na oficiálních tábořištích, kolem bivaků, v sedlech kde se táboří, kolem jezer a překvapivě i na velmi exponovaných skalnatých hřebenech, často přímo na trase kde vede červená značka. Nejzoufalejší ovšem je, že někteří horalé neváhají “realizovat svůj projekt” přímo vedle potůčku či pramene s pitnou vodou.

Zbytky toaletního papíru a hygienických ubrousků se tak válejí v potocích a člověk hned zavrhne romantickou představu pití z horské tůně. Na některých tábořištích je situace tak kritická, že už opravdu nemáte “kam”.

Příkladem je Lacul Valea Rea pod Moldoveanou. Velmi romantické místo, kde se člověk snad ani nemůže nabažit pohledu na kýčovitý úplněk nad nejvyšším vrcholem Rumunska. Nicméně kamkoliv šlápnete, tam šlápnete do „něčeho“.

Kam pro vodu?

Z toho důvodu je také obtížné na tomto místě nabrat pitnou vodu. Potoků je tam několik, nicméně všechny tak nechutně zaneřáděné lidskými výkaly, že si doplnění zásob tekutin pořádně rozmyslíte… je dobré kouknout, kam chodí pro vodu bača.

Je jasné, že horalé budou jen s obtížemi na Fagaraši s sebou nosit sáčky na své “projekty”, nicméně neškodilo by trochu ohledu jak vůči přírodě, tak vůči ostatním návštěvníkům.

Domnívám se, že nikdy není tolik spěchu, aby se místo pro “odložení nepotřebného” nedalo vybrat důkladně a aby se po té ještě důkladněji nezamaskovalo. Vždyť prohlubenin, drnů, plochých kamenů není na Fagaraši zase až tak málo. Do hor se jezdí za romantikou a nedopusťme, aby to na tábořištích nejkrásnějších míst naší planety vypadalo jako na fotbalovém hřišti po drsné technopárty.

Jiří Zmidloch – pracuje v produkční agentuře Z-AGENCY, která se specializuje na teambuildingafiremníakce. Své hobby spojil s pracovními povinnostmi a uvařil tak koktejl, který obsahuje outdoor, divadlo, hudbu, vzdělávání a marketingovou činnost. Když může, zmizí neznámo kde v horách.