Ve starověku bylo území dnešní Rumunské republiky doménou dáckých kmenů, které si však kolem roku 106 po Kr. porobila Římská říše. Římští císařové si do mapy ovládnutých území zapsali území Rumunska pod názvem Dácie. Původní thrácké (dácké) se rychle romanizovalo a jeho kultura přečkala postupně vpády germánských kmenů, Hunů, Langobardů, Avarů, Slovanů a nakonec v 10. století Maďarů. Po rozpadu Římské říše se provincii Dácie zmocnili Byzantinci a zálusk na území si dělali i Bulhaři. V severní části dnešního Rumunska vzniklo tzv. Sedmihradsko, které si uchovalo faktickou nezávislost, a to i přesto, že Rumunsko patřilo od 11. století Uherskému království. Další oblasti dnešního Rumunska – Podunajská knížectví Valašsko a Moldavsko – se ve 14. století stala součástí rozsáhlého turecké říše. Po rusko-turecké válce se Rumunsko v roce 1828 stalo součástí Ruska. Po Krymské válce v roce 1856 se opět osamostatnilo, aby se o tři roky později sjednotilo pod názvem Rumunsko, což mělo evokovat návaznost na Římskou říši. Přes zdánlivou samostatnost však Rumunsko stále ovládal turecký sultán. Během první světové války stálo Rumunsko na straně Dohody. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se rozšířilo o nově získaná území, Sedmihradsko, Besarábii a další. V roce 1940 si část Rumunska připojilo Rusko a část Maďarsko. V krušných časech druhé světové války bylo Rumunsko spojencem nacistického Německa.
V roce 1945 se dostal k moci komunistický režim, který tu vytrval až do roku 1989. Na rozdíl od mnoha jiných komunistických zemí neproběhl převrat „sametovou“ formou, ale vyžádal si stovky zraněných. Teprve po dobytí prezidentského paláce se země vydala na cestu demokracie. Nejdříve však Rumuni postavili před stanný soud diktátora Ceauçesca s jeho manželkou a pak diktátorský pár popravili. Národní fronta osvobození (FSN) převzala okamžitou kontrolu nad územím. V květnu 1990 vyhrála první demokratické volby v zemi a jmenovala Iona Llieska jako prezidenta a Petre Romana jako premiéra. V září roku 1991 však Petre Romano musel odstoupit, neboť, jak se všeobecně soudí, jeho ekonomické reformy vedly ke zhoršení životní úrovně. Celý reformní proces se ještě ani nestačil pořádně rozběhnout, když byl Lliesku v prezidentských volbách v roce 1996 sesazen z úřadu ještě chudším, zoufalejším a rozhořčenějším obyvatelstvem. Tyto volby byly vítězstvím pro Emila Constantineska, předsedu proreformního Demokratického sdružení Rumunska (CDR), který se stal novým prezidentem. V roce 1993 se Rumunsko přidalo k Radě Evropy. V roce 1996 zažádalo také o členství v NATO, EU začala s Rumunskem vstupní rozhovory v březnu 2000.
