Lisabon – město na konci světa

Podzim je prý nejvhodnějším obdobím pro návštěvu hlavního města Portugalska. Doba největších veder patří minulosti a čas zimního chladu a lijáků zůstává zdánlivě v nedohlednu. Říjnové a listopadové nebe je mírně prosluněné, vlídné a přívětivé. Vzpomínka na uplynulé léto umocňuje sladce melancholickou náladu a představa nepřející zimy podvědomě nutí vyjít do ulic nebo na zápraží a potěšit se z paprsků pomalu slábnoucího slunce.

Město zapsané do dějin

V průběhu dlouhé a spletité historie Lisabonu měly možnost radovat se pohodou a bezstarostností podzimních dnů v této části starého kontinentu mnozí ze spolutvůrců evropských dějin. První stálá osada byla na břehu řeky Tejo založena fénickými kupci. Po jejich odchodu bylo místo osídleno iberským kmenem Lusitánů, kteří je pojmenovali Olisipo. Na počátku 3. století zde zakládají Římané vojenský tábor pro jednu ze svých posádek, lokalizovaných v císařské kolonii Lusitanii, zabírající podstatnou část dnešního Portugalska. Po vpádu Arabů na Pyrenejský poloostrov na počátku 8. století se pod jejich nadvládu dostává i Lisabon. Svou samostatnost nabývá znovu teprve v polovině 12. století. Portugalský stát jako celek je zbaven islámského jha až o více než jedno století později.

Nová tvář Lisabonu

Díky zámořským objevům pozdního středověku význam města v evropském měřítku prudce vzrůstá. Koloniální bohatství se stalo hlavním předpokladem rozvoje stavitelství a architektury, jejichž mnohá díla se dochovala dodnes. Paradoxně snad nejvíce však přispělo k současnému vzhledu města zemětřesení, které Lisabon postihlo roku 1755. Zemřelo při něm na 30 000 lidí, zničena byla třetina domů. Rekonstrukce se ujal markýz Pombalo, ministr krále Josefa I. Nová výstavba byla pojata zcela netradičním způsobem – každá z nově vybudovaných ulic byla určena jednomu řemeslu, jeho název, snad pro ulehčení orientace a lepší přehlednost, i nesla. Domy byly stavěny v novém architektonickém stylu, který záhy získal lidový přívlastek „pombalino“.

Výhled, který překvapí

Z náměstí Praca de Comercio, založeného v pombalinském období na samém břehu řeky Tajo na okraji historického středu města, lze dojít romantickými spletitými uličkami k hradu Sao Jorge, vystavěnému na kopcovitém návrší. Z jeho ochozů se nabízí jeden z nejúchvatnějších výhledů na Lisabon. Město, jehož počet obyvatel by podle oficiálních údajů neměl přesahovat dva miliony, působí odtud jako neobyčejně rozlehlé a mohutné. Trochu zaskočen naskytnuvším se pohledem pohlíží mnohý návštěvník na celistvou masu bílých domů vyplňujících jakoby nekonečný prostor v hloubi pod hradním návrším.

Ospalé uličky starého města

Okolí hradu Sao Jorge tvoří bludiště poměrně úzkých ulic s majestátnými domy, jejichž letité zdi se jako hrdí pamětníci tyčí do úctyhodné výšky. Sušící se prádlo na pozadí modrého nebe je nadouváno vánkem s příchutí mořské soli a v atmosféře všudypřítomné lehké nostalgie působí jako prchavá alegorie na středověkou slávu a lesk královské námořní flotily.

Stojí určitě za to strávit v uličkách starého města více času a v neuspěchaném rytmu zdejšího života nechat na sebe působit vše, co dělá lisabonské „podhradí“ atraktivním a jedinečným – od vážných staveb s vysokými okny, nedbalé elegance jejich fasád a zdí, přes liduprázdná i turisty se hemžící zákoutí až po téměř balkánský ráz malých obchůdků v přízemí domů a vůni malých kaváren a cukrářství. Důstojnázdrženlivost starousedlíků, leckdy mylně pokládaných za stejně temperamentní a bujaré jako sousední Španělé, celkovou magickou náladu jen umocňuje.

Vzpomínky na koloniální slávu

Večerem často zaznívají procítěné, kytarou doprovázené písně o lásce a touze, proslulé fado. Občas bývá charakterizováno jako portugalské flamenco, nicméně rozdíl je asi tentýž jako odlišnost povah obou národů – zatímco Španělé tančí a radují se, oddávají se Portugalci s oblibou snění a zádumčivosti. Snad ve svých myšlenkách zalétají do oněch končin, kam jejich předkové vyváželi před staletími křesťanství a blýskavé cetky a nazpět do rodné vlasti přinášeli chuť dálných krajů a zdroj bezstarostného života v přepychu a bohatství.

Dodnes se mluví portugalsky v téměř deseti zemích světa. Mnoho lidí z bývalých kolonií žije v Portugalsku, především v Lisabonu a Portu, dvou největších městech země na „konci světa“. Přítomnost těchto přistěhovalců stejně jako velkolepé stavební projekty z dob největšího rozmachu koloniální moci nejlépe vypovídají o tomto období portugalských dějin.

Kolonie a antiglobalizace

Novodobý příliv peněz spojený se vstupem Portugalska do EU přináší větší míru odpovědnosti, než tomu bylo v období středověké soběstačnosti a bezstarostnosti, umožněné levným zámořským zbožím. Přesto přijímá většina obyvatel finanční podporu z Bruselu s pocitem zadostiučinění a kvitujícího uspokojení, úspěšně se soukajíc do pohodlného kabátu nového evropanství.

Nesouhlasné postoje jsou prezentovány pomocí spreje v podobě ryze antiglobalistických formulí. Kontrastní umístění revoltujících nápisů na architektonických památnících imperiální slávy je zajímavým výsledkem vývoje Lisabonu, města, jež je nad jiné multikulturní a jako jedno z prvních získalo díky umu svých námořníků a politiků možnost myslet globálně, kolonizovat a po staletí žít v leckdy nadbytečném luxusu. Města, které má ve svém znaku loď se dvěma havrany, doprovázejícími svatého Vincenta na jeho cestě do Svaté země. Vlny za jeho lodí se mírně pohupují, světec si pobrukuje zadumané fado a lisabonská loď tiše proplouvá historií.