Motáme se ulicemi Almady a snažíme se chytit správný směr, směr Setúbal. Konečně se dostáváme na správnou silnici a necháváme Lisabon za zády. Je horký srpnový den a obyvatelé hlavního města utíkají na nedaleké nádherné pláže, ale my už se těšíme na lepší.
Ze Setúbalu nám jede trajekt na poloostrov Tróia, díky čemuž ušetříme spoustu kilometrů, které by nám zabralo objíždění Setúbalského zálivu. Písčitá kosa s dunami je ale evidentně pro turisty z jiné platové třídy. Míjíme golfová hřiště a v západu slunce vybíháme na nádhernou prázdnou pláž. Proti oranžovému nebi se na obzoru tyčí pohoří Arrábida, Atlantik je tu mírný a dá se i plavat. Je opravdu zvláštní, že v tak krásnou chvíli na pláži nikdo není. Na zpáteční cestě na parkoviště máme pochopit proč.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Praia do Galé
Skáčeme do auta, jak nejrychleji můžeme, ale už je pozdě, mračno komárů je i uvnitř. Zabíjíme je, jak se dá, a ujíždíme pryč. Po dvaceti kilometrech se zdá, že se ve vozidle už žádní hmyzí útočníci nevyskytují. Radost z krásného koupání nás rychle opustila a jsme rozmrzelí, protože jsme zatím nenarazili na žádný kemp. Konečně se objevuje cedule a my se malou silničkou vydáváme k pobřeží.
Potmě stavíme stan a naše nálada se ještě zhoršuje, protože kemp je dost plný. Jenže za denního světla chápeme všechno trochu lépe. Kemp je ve skutečnosti obrovský, ale autem se dál nesmí. Vzdálenější části jsou opuštěné a sahají až nad pobřeží. Můžete si tu tedy postavit stan s výhledem na moře, a to výhledem ne jen tak ledajakým. Od bílé pláže a azurového moře vás dělí dech beroucí písečné útesy, a tam dole na vás čeká uvolněná atmosféra tolik vzdálená turistickým letoviskům.
Ostrov broskvoní bez broskvoní
Naše další cesta vede na jih, kolem města Sines až k „Broskvoňovému ostrovu“ (Ilha de Pessegueiro), kde již od antických dob stávala pevnost. Na pobřeží je chladno a větrno i v srpnu, není tedy složité si představit, jak těžký úděl měla posádka na nehostinném skalnatém ostrůvku v zimě. Na ostrov se dá ze Sines dojet lodí, ovšem my místo výletu hledáme lékárnu, protože komáři v Tróie nám docela zavařili.
Romantikův ráj
Od Sinesu až na samý nejjihozápadnější cíp Evropy se táhne přírodní rezervace, která od roku 1988 chrání pobřežní flóru a faunu, zejména vzácné ptactvo. Vila Nova de Milfontes je poklidné letovisko s krásnou přírodou, Zambujeira do Mar zase v létě láká na levičácký hudební festival a Aljezur nabízí výlet do historie díky maurskému hradu z 10. století. Po celé délce národního parku najdete nádherné pláže jako stvořené pro surfování.
S koupáním už je to horší, Atlantik má i v létě pořádnou sílu a jeho teplota není zrovna uspokojivá. Stejně tak je potřeba počítat s tím, že i noci jsou tu docela studené. Pro romantiky, kteří chtějí najít opuštěná místa daleko od turistických letovisek, je právě tahle část portugalského pobřeží zemí zaslíbenou.
Básník Fernando Pessoa vystihl podstatu slova saudade, označujícího portugalskou národní melancholii, když shrnul veškeré pocity, které člověk tváří v tvář síle oceánu má, do úvodního verše básně Mar Português (Portugalské moře): „Ó mar salgado, quanto do teu sal são lágrimas de Portugal…“ („Ó slané moře, kolik z tvé soli jsou slzy Portugalska…“) |
Na konci světa
Naše courání po jihozápadním pobřeží končí na nejjihozápadnějším mysu Evropy Cabo de São Vicente, kde moře ve 4. století vyplavilo světcovo tělo. Šedesátimetrové útesy se zdvíhají přímo z rozbouřené mořské hladiny a na samé špičce skaliska varuje lodě před nebezpečím nejvýkonnější maják v Evropě. Protože se pohybujete v oblíbené destinaci německých turistů, můžete si tu koupit „poslední Bratwurst před Amerikou“.
O kousek dál na jih je další mys, zvaný Ponta do Sagres, kde Jindřich Mořeplavec vybudoval námořní pevnost a dodnes se tu dochovala větrná růžice(Rosa de ventos) vskutku úctyhodných rozměrů. Právě odtud vyplouvaly mnohé objevitelské výpravy, dotované financemi Kristova řádu z Tomaru. Vyplatí se udělat si procházku po celém větrem ošlehaném mysu, a to především kvůli nádherným pohledům na moře tříštící se o skaliska.
O autorce Kateřině Hladké. Cestování a jazyky přicházejí zejména jako vedlejší produkt jejího studia, koníčků nebo partnerských vztahů. Roční intenzivní zkušenost z Portugalska, za níž stojí nesmírně romantický příběh, ovšem byla ze všech nejsilnější a vlastně nikdy tak docela neskončila. Jako historička umění samo sebou vždycky všude vleze a fotoaparát má přirostlý k ruce. Momentálně žije v Mnichově, ale to se v závislosti na výše uvedených aspektech může zase změnit.
