Korkové duby poskytují příjemný stín, ale slunce už ztrácí sílu a sklání se k západu. Zlatavé světlo se vpíjí do balvanu vysokého jako vzrostlý muž. Zaostřuji na kámen s vyrytými pravěkými symboly, když do záběru vkročí žena a valoun obejme. Vzdávám se tedy a obracím svoji pozornost jinam.
Fotografických cílů je tu dost, není to totiž žádný osamělý menhir, ale jen jeden z 95 kamenů tvořících největší kromlech na Iberském poloostrově.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Alentejo, zemědělský kraj kde slunce neúprosně pálí. Zatímco jinde v Portugalsku nebývá siesta zvykem, v tomto kraji je přímo nutností. Na adresu Alentejanů tak celý zbytek země velmi často vtipkuje, zejména když je někdo pomalý.
Projíždíme pozdním odpolednem po silnici rovné jako podle pravítka z turistického Lagosu směrem do srdce úrodného Alenteja. Krajina se mírně vlní, kolem nás jsou nekonečné lány polí, občas vystřídané stádem krav nebo koní, hledajících stín pod rozložitými korunami portugalských dubů (carvalho portugues). Sem tam malebnou krajinu doplní korkový háj s kmeny stromů popsanými čísly.
Označují, kolik let uplynulo od doby, kdy byla z daného exempláře stažena kůra, další sklizeň může totiž proběhnout až za deset let. Zajímavým zpestřením cesty jsou mosty přes hlavní silnici, které však nemají napojení na žádnou cestu a jejich vozovka končí ve vzduchu. Ekonomická krize je cítit v celém Portugalsku, ale v nejchudším regionu je hmatatelnější.
Naším cílem je pro dnešek Beja, malebné město uprostřed dolního Alenteja. Lenivost horkého Alenteja se přenesla i na nás a do města vyrážíme následující den až kolem poledne. Všude je zavřeno, bohužel i v regionálním muzeu v někdejším konventu Nossa Senhora de Conceição, které spravuje krásnou sbírku uměleckých děl.
Hradní věž je naštěstí volně přístupná. Slunce neúprosně pálí do vyprahlých ulic s manuelskými detaily, vítr lehce posouvá uschlým listím po dláždění liduprázdného náměstí. Oprýskané okenice nabílených domů jsou pevně zavřené. Všude je ticho a liduprázdno.
Évora, kam přijíždíme další den navečer, je naopak na turisty připravená a historické centrum je plné drahých restaurací. Přesto nacházíme jednu zapadlou portugalskou „tasca“ a dáváme si obligátní Carne de Porco Alentejana a osvěžující zelené víno.
Antická sláva města tu dýchá z každého koutu, nejen na návrší s antickým chrámem, zvaným Dianin, ačkoli jeho zasvěcení není jisté. Také silné zdi chladných atriových domů mnohdy obsahují staré římské či maurské zdivo. Středověk tu zanechal výraznou stopu v podobě románsko-gotické katedrály s portálem zdobeným sochami Apoštolů. Dvoupatrový ambit stojí za návštěvu stejně jako věž, nebo lépe řečeno střecha kostela. Zajímavá je i katedrální klenotnice, kde je uchována slonovinová trůnící Madonka, která se dá otevřít jako skříňka a uvnitř jsou vyřezané miniaturní výjevy ze života Panny Marie.
Přečtětě si i další zajímavé články autorky z Portugalska. Třeba Coimbra a Conímbriga: dědictví dvou kultur. |
Neopomenutelné je ovšem Museu de Évora, které mapuje dlouhou historii umění v této oblasti od prehistorie až do dnešních dob. Na přelomu 15. a 16. století bylo portugalské umění silně ovlivněno nizozemským a vlámským magickým realismem, nádherným příkladem je monumentální polyptych s Mariiným životem objednaný pro zdejší katedrálu. Dnes tento slavný oltář můžete vidět právě v Museu de Évora.
Milovníky renesanční architektury nadchne Igreja de Graça, kostel patřící k augustiniánskému konventu založenému roku 1511. Jeho průčelí zdobí mužské figury nesoucí kamenné koule, přezdívané „Os meninos“, chlapci. Z 16. století pocházejí i zbytky majestátního akvaduktu, který při příjezdu do města nelze přehlédnout. Roku 1559 byla také slavnostně otevřena jezuitská univerzita, kde se dodnes zachovaly nádherné azulejos.
Turistický ruch Évory člověka vyčerpá, najednou cítí potřebu ztišení a návratu ke kořenům, a tak se vydá po okolí a obejme nějaký ten menhir. Zdá se, že pro takovou aktivitu v Portugalsku není vhodnější lokalita, zdejší četné neolitické památky vznikly zhruba v době 2000–4000 let př. Kr. a je jim věnováno muzeum v Montemor-O-Novo. V úvodu byl již zmíněn kromlech v korkových hájích nedaleko Almendres, mystické místo zasvěcené zřejmě kultu Slunce.
Poblíž stejné obce se nachází i osamělý menhir. V oblasti najdeme i množství dalších menhirů (menir) a dolmenů (anta), v São Brissos je dokonce dolmen přeměněn v kapli. Mnohem staršího data (15 000–20 000 př. Kr.) jsou pak malby v escouralských jeskyních. Než se však po neolitických památkách vydáte, doporučuji dobře nastudovat mapu, protože přístup k některým z nich je obtížný, nebo dokonce možný jenom pěšky.
Když další den opouštíme Alentejo a vracíme se do Porta, ještě ve mně doznívá atmosféra té zvláštní prehistorické krajiny, kde se zastavil čas.
O autorce Kateřině Hladké. Cestování a jazyky přicházejí zejména jako vedlejší produkt jejího studia, koníčků nebo partnerských vztahů. Roční intenzivní zkušenost z Portugalska, za níž stojí nesmírně romantický příběh, ovšem byla ze všech nejsilnější a vlastně nikdy tak docela neskončila. Jako historička umění samo sebou vždycky všude vleze a fotoaparát má přirostlý k ruce. Momentálně žije v Mnichově, ale to se v závislosti na výše uvedených aspektech může zase změnit.
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
