FOTOREPORTÁŽ: Ostrov věčného jara, Madeira očima Martina Loewa

Ostrov oplývá horami se zelenými pralesy, divokým skalnatým pobřežím, ale také výtečným vínem a věhlasným květinovým festivalem. Madeira tak uchvátí milovníky bujné přírody, vyznavače horské turistiky, ale i požitkáře, co si rádi pochutnají na bezkonkurenčních úlovcích místních rybářů, na tropickém ovoci či madeirském víně.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Terasovitě rozložený park vysoko nad hlavním městem Madeiry – nad Funchalem – patřil kdysi bohaté anglické rodině Reidů. Dnes je v něm veřejně přístupná a oblíbená botanická zahrada (Jardim Botánico). Kromě nekonečných zahrádek se všemi myslitelnými rostlinami a nádherně upravených záhonů nabízí zahrada také překrásné výhledy dolů na Funchal.

Velmi populární atrakcí návštěvníků Madeiry je jízda na historických dřevěných saních „Carros de Cesto“ úzkou a prudkou silničkou ze čtvrti Monte dolů do Funchalu. Tuto netradiční disciplínu tu kdysi zavedli angličané jako rychlý a praktický způsob dopravy z kopce dolů. Ke svým luxusním sídlům ve vysoko položeném Monte se nechali vynášet v nosítkách a dolů svištěli na saních.

Kdysi se drandilo po drncavé dlažbě, dnes již je povrch asfaltový a jízda hladká. To ale neubírá nic na jeji dobrodružnosti. Dva řidiči s typickými slamáky na hlavách dokážou saně pustit rychlostí až 50km/h a v zatáčkách sotva líznou okolní domy. Je neuvěřitelné, že jízdy se konají za plného provozu v ulici, kde zároveň jezdí auta. Pravidlo ale říká, že na křižovatce mají přednost saně. Turisté jedoucí na saních většinou vřeští stejně, jako děti na horské dráze, ale k nehodám dochází naštěstí jen vzácně.

Ve staré čtvrti ve Funchalu (Zona Velha) kdysi žili spokojeně zdejší rybáři. Jenže v moderní době rybolov zdaleka nevynáší a neuživí tolik lidí jako dříve. Proto poslední roky čtvrť chátrala. Pak tu ale vymysleli projekt oživení se snahou nalákat sem místo rybářů turisty. Pozvali umělce a ti pomalovali desítky dveří kolem hlavní ulice krásnými obrazy. Vybudovali restaurace a turisté se sem jen hrnou. Plán vyšel, čtvrť opět kypí životem.

„Dveřní galerie“ pod otevřeným nebem je skutečně unikátní sbírkou obrazů všech žánrů. Je poměrně zábavné procházet ulicemi a objevovat výjevy postav reálných i fantastických, obrazy realistické i zcela imaginární, malby vtipné i takové, které vás přinutí k zamyšlení. Díky obrazům stará rybářská čtvrť opět ožila. V každých dveřích teď „někdo“ bydlí, každý pomalovaný vchod má svého ducha.

Tuhle rybu na Madeiře nelze přehlédnout. Ne snad proto, že by její hrozivě zubatá tlama byla k vidění jinde než na stolech v tržnici. Espada představuje nejoblíbenější rybí pochoutku květinového ostrova. Nechybí na jídelníčku žádné restaurace. Její bílé maso je tak jemné, že se chuťově překvapivě dobře snoubí i se sladkým ovocem. Populární kombinací je tak zejména espada s banánem.

Festa da Flor je jednou z největších událostí konajících se každoročně na Madeiře. Celé hlavní město Funchal se na jeden květnový týden zaplaví neuvěřitelnou květinovou výzdobou, probíhají květinové trhy, výstavy a další doprovodný program. Vrcholem je pak nedělní velký průvod, ve kterém za zvuku hudby několik hodin po nábřeží defilují pestré taneční skupiny v květinových kostýmech.

Zavlažovací kanály zvané levády protkávají celou Madeiru. Lidé budovali tyto úzké stružky hned od počátků osídlení ostrova a dnes vám nikdo přesně neřekne, kolik takových levád na Madeiře vlastně je. Určitě přes 1000 km. Lavady přivádějí vodu z mlžných hor dolů na pobřeží, kde svítí slunce a na terasovitých políčkách se pěstuje vinná réva, banány, ale i další plodiny.

Tato levada se určitě řadí mezi nejkrásnější na Madeiře. Však také její obrázky nechybí v žádné turistické publikaci. Nehledejte ji však v nitru horských masivů centrální Madeiry. Tahle krasavice přivádí vodu do starého mlýna u kostelíka Lombada nad městem Ponta do Sol na jižním pobřeží. Ostatně Moinho znamená portugalsky mlýn.

Severní pobřeží Madeiry je úplně jiné než to jižní. Svahy hor tu spadají do Atlantského oceánu velmi prudce a je tu jen velmi málo míst, kde se lze pohodlně dostat k moři. Stejně tak je tu velmi málo rovných kusů země, kde by mohla vzniknout nějaká osada. Jedním z mála příkladů je nevelké přístavní městečko Ponta Delgada, což znamená něco jako „úzký výběžek“.

Hřebeny nejvyšších madeirských hor se většinou skrývají v hustých bílých mracích. Jen někdy a třeba jen z části vykouknou z mlhy ven. Pico Arieiro dosahuje výšky 1.817m a okolní skalnaté vrcholky jsou na tom podobně. Masiv tak zachycuje vlhká oblaka táhnoucí v téhle výšce nad oceánem.