Amarante, Portugal!

Letos to budou dlouhý prázdniny, říkám si při podávání přihlášky na workcamp. S INEXem se známe už pět let, dostat se na pěkný kemp tedy pro mě není nic složitého. Najednou je den odjezdu a spolu s přítelem balíme společný batoh. Jako vždy na poslední chvíli. Letíme do Portugalska, do Porta a odtud pokračujeme asi 60 kilometrů do městečka Amarante, na místo konání kempu.

V Amarante se snažíme uniknout místní taxikářské mafii a píšeme zoufalou esemesku koordinátorům, kteří nás zachraňují a už za chvilku jsme v „Casa da Juventude de Amarante“, místním domě dětí a mládeže.

První dojem je skvělý. Moderní budova, různé kroužky pro veřejnost, nahrávací studio a bar se zahradou, kde rostou slunečnice. Celý tenhle projekt má propagovat hodnoty fair trade a organic a pořádá různé akce, kde na problematiku upozorňuje. Jedna část domu slouží jako youth hostel, a tady teď budeme bydlet. Vařit vegetariánská jídla pro nás bude alžírský kuchař, vozit se budeme minibusem. Budou o nás zkrátka pečovat.

V domě dětí a mládeže

Postupně se přidávají nové tváře, dvě Řekyně, dvě Španělky, Ruska, Litevci, Italové, Tunisanka, Francouzka, Chorvatka, Australanka, dva portugalští a jeden španělský organizátor. Vedoucí kempu jsou tři sympatičtí lidé, kteří vědí, co od života chtějí. Jinak řečeno, velmi silné osobnosti. Na uvítanou jdeme do restaurace na úplnou hostinu a poznáváme tradiční portugalskou kuchyni.

Ráno se dozvídáme, jak bude organizovaná naše práce. Protože bude omezená jen na šest dní z patnácti, podnikneme taky spoustu dalších akcí, třeba výlet do Guimarães, do Porta, do hor, na organic farmu, hodinu kanoistiky a další překvapení. Každý den bude setkání, kde zhodnotíme den – říkají tomu Circle, no a my ho záhy překřtíme na „syrkul“, inspirovaní italskou výslovností. Po syrkulu jsou naplánované různé workshopy, tance, divadla, relaxace, masáže… 

Teď to vypadá, že jsme se na kemp přijeli jen bavit a přesto bylo práce moc a moc, navíc jsme ji museli stihnout v pouhých šesti dnech, respektive ve 3 + 3 dnech.

Práce na festivalu

Co že jsme to dělali? Spolupracovali jsme s neziskovou organizací Cercimarante, která vede denní stacionáře pro lidi s mentálním postižením. Cerci každoročně pořádá velký festival v Amarante, na kterém vystupují její klienti v různých divadelních a tanečních představeních. Na pořádání letošního festivalu jsme se podíleli i my.

Naším úkolem bylo vytvoření kulis a rekvizit pro představení, pomoc na scéně, propagace festivalu, natočení videa a také pomoc asistentům při práci.

První tři dny se rozkoukáváme, nové prostředí, nová práce, málo času, velká zodpovědnost. Hodně cenného času promrháme diskuzemi o tom, jak práci odvést co nejefektivněji.

Počáteční nervozita z toho, že nevíme, jak se ke klientům chovat se téměř ihned proměnila v téměř mateřský vztah.

Jazyková bariéra nakonec téměř neexistuje, většina klientů totiž neumí mluvit ani portugalsky, natož anglicky, takže se dorozumíváme intuitivně, očima, tělem, tónem hlasu.

Společnými silami vytvoříme kulisy pro některá představení, hlavně pro nejdelší hru, což je Romeo a Julie. Podaří se nám zhmotnit scénu v kostele i balkonovou scénu, jen pomocí papíru, barev a lepidla.

Příprava na představení

Výsledná podoba jedné z velkých loutek pro Cerci, Portugalsko

Třetí den vypukne zmatek, finišujeme, večer se už hraje. Někteří z nás musí na generálku, jiní mají na starosti nošení rekvizit. Další skupina ještě stihne vytvořit speciální loutky, typické pro festivaly v této oblasti. Když tu začíná nějaká velká kulturní akce, je tradicí, že městem procházejí obří loutky v pestrobarevných šatech. Energicky bubnují a svolávají lidi z celého města – potenciální obecenstvo.

V centru Cercimarante jsou sice loutky ještě z minulých let, ale potřebují vylepšit, nakašírovat, přemalovat, přidat drátky, vlnu, barvy, korále, ušít nové šaty. Spousta prostoru pro naši fantazii. V poslední půlhodině společně s asistentkami nacvičujeme taneční sestavu na Waka Waka od Shakiry…

Večer na náměstí v Amarante připravujeme zázemí, rozestavujeme židle, čekáme na zahájení. Pak doprovázíme obří loutky s náručí letáků, které rozdáváme. Procházíme městem, v uších dunění bubnů, tančíme, euforie. Velká show začíná. U Romea a Julie všichni brečí dojetím.

Romeo a Julie

Naše práce se povedla, a to je za námi teprve polovina kempu. Následující tři dny věnujeme přípravě reprízy představení Romea a Julie u nás „v Kase“. Zaskakujeme za klienty, kteří bydlí daleko a nemůžou tentokrát hrát. Část dobrovolníků se tedy účastní „kástingu“ a generálky v Cerci, jiná část přetváří kulisy. Večer nová promo akce, letáky, sendvičová reklama pro nošení na těle, taky uděláme velký plakát pro vyvěšení přímo na „Kase“. Jsme dobří reklamní agenti a díky tomu mělo i druhé představení úspěch.

A jaký byl nejemotivnější moment kempu? Určitě reakce obecenstva – klientů a zaměstnanců Cerci, při našem překvapení na rozloučenou, které jsme předvedli jako poděkování za naši spolupráci a krásné zážitky.

Tohle naše rozlučkové představení jsme připravovali sice jen v nemnohých volných chvilkách před druhou reprízou Romea a Julie, ale i tak bylo poměrně náročné – nemohli jsme se na něm totiž shodnout, takže se nacvičilo několik verzí a nakonec se rozhodlo udělat to jednoduše. Po celé dva týdny jsme totiž chodili večer k řece s kytarou a hráli jsme a zpívali. Takže jsme prostě poskládali naše písně v národních jazycích tak, aby to gradovalo a přidali jeden scénický tanec a jedno společné vystoupení, při kterém jsme zvedli obecenstvo, tedy klienty i zaměstnance ze židlí. A na závěr prezentace fotografií z prvního týdne.

Zdálo se nám, že dáváme málo, ale ono to perfektně fungovalo! Taky se nám potvrdilo, že ve vlastním jazyce a ještě společně s hudbou dokáže člověk vyjádřit nejvíc emocí. Představení mělo obrovský náboj.

Díky tomuto závěru se v nás upevnil pocit, že naše práce byla odměněna velkou radostí. Kombinací naší radosti z práce s radostí publika z kontaktu s námi. Ty úsměvy stály za všechnu tu dřinu a stres.

Druhou nejemotivnější chvílí kempu bylo rozhodně loučení. Po návratu domů jsem si uvědomila, že tenhle kemp není jen další zářez na mé „INEXové pažbě“.

Díky skvělé organizaci, perfektně sehraným a energickým vedoucím a opravdu vděčné a smysluplné práci ho řadím na špičku. S ostatními dobrovolníky se nám podařilo vytvořit ucelenou skupinu, byli jsme sehraní v práci i ve volném čase, a velký podíl na tom nesou organizátoři a jejich doprovodný program.

Po skončení kempu se do „Kasy“ několik dobrovolníků vrátilo, buď jako pomocníci na slunečnicovém baru, nebo jako výpomoc s programem v centru mládeže. Dokonale to chápu, protože i já mám nyní tendenci vracet se „na místo činu„. Tedy do Amarante, Portugal!

Kamila Šímová je studentkou 4. ročníku na Přírodovědecké Fakultě UK, ale zajímá ji i spousta jiných věcí, než jen příroda. Díky INEXu objevila kouzlo dobrovolnické práce. Nyní se jí věnuje v chráněné dílně Eliáš, a v životě se řídí mottem dílny: „Každý něco dokáže!“

Dobrovolnický program GLEN zajišťuje sdružení dobrovolných aktivit INEX-SDA.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.