Pawiak – příběh jednoho vězení

Nejobávanější místo okupované Varšavy

I dnes tu v okolních ulicích panuje čilý ruch, stejně jako tenkrát. Obchody s nejrůznějším sortimentem, stánky s občerstvením, tržnice, kde koupíte vše od zeleniny po starý nábytek. O to víc člověka zarazí pohled na nízkou budovu, před ní stojící holý strom a fragment vstupní brány. To je věznice Pawiak – kdysi nejobávanější místo v okupované Varšavě.

Smutná historie Pawiaku se ale začala psát dávno předtím než Německo 1. září 1939 napadlo Polsko. Po rozdělení Polska v 18. století mezi Prusko, Rakousko a Rusko se Varšava dostala právě do ruského územního záboru. Už v roce 1829 se objevily první návrhy na vybudování pevného vězení.

K realizaci nebylo daleko, a tak už v roce 1836 přišlo carovi hlášení, že vězení ve Varšavě je dokončeno a připraveno pro první vězně. A protože se nacházelo mezi ulicemi Dzielnou a Pawiou, název byl nasnadě – Pawiak. Vztah Ruska k okupovaným územím Polska nebyl o nic mírnější než později vztah Německa.

Nejširší nabídku průvodců a map Polska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Dveře se tam netrhly

Od samého začátku existence Pawiaku byla jeho kapacita plně využívána – obzvláště v druhé polovině 19. století a na začátku 20. století, kdy se stupňovaly snahy polských nacionalistů o zisk nezávislosti. Změna ale nepřišla ani po 1. světové válce a ustanovení samostatného polského státu. Pawiak dál získával proslulost jako tvrdé vězení, především určené pro politické vězně (nejčastěji v tomto období z řad komunistů, vůdců dělnických stávek atd.).

Ve 30. letech tak vězení zabíralo rozlohu 1, 5 ha, mělo celkem čtyři patra (z toho jedno podzemní) a tvořila jej řada dalších budov (sklady, dílny…). Vznikla i zvláštní ženská věznice, tzv. „Serbia“, do roku 1939 jediné politické vězení pro ženy v celé Varšavě. To nejhorší ale mělo teprve přijít.

„Pawiak pomstíme!“

Tím bylo rozhodně období nacistické nadvlády v Polsku. Od roku 1940 fungoval Pawiak jako výhradní věznice Gestapa. Během dalších čtyř let prošlo jeho celami až 100 tisíc vězňů, z nichž asi 37 tisíc zahynulo a na 60 tisíc jich bylo odsud transporty odvezeno do koncentračních táborů (nejčastěji do Osvětimi, Majdanku, Ravensbrücku…).

V tomto období byly podmínky ve vězení opravdu otřesné. Kromě neustálé hrozby smrti ze strany dozorců, trpěli vězni nedostatkem potravin (rodiny jim mohly poslat jen jeden balík měsíčně) a především přeplněním cel. Pawiak byl totiž uzpůsoben kapacitě 1000 vězňů, ale ve skutečnosti zde často pobývalo až třikrát více lidí.

Přímo v Pawiaku se většinou nepopravovalo (i když řada vězňů zde umírala následky mučení a bití při výsleších). Exekuce se konaly zpočátku v okrajových čtvrtích města, ale od podzimu 1942 Němci změnili strategii a prováděli popravy na veřejných místech Varšavy. To vedlo k obrovskému odporu a nenávisti Poláků a na ulicích se čím dál častěji objevovaly nápisy „Pawiak pomscimy“ (Pawiak pomstíme).

Zametání stop

I přes velké nebezpečí odhalení se podařilo vytvořit tajnou síť odboje uvnitř vězení, která o všem podstatném informovala odbojáře venku. Reakce na zprávy z Pawiaku i na časté veřejné popravy na sebe nenechala dlouho čekat. Menší skupinky odbojářů začali provádět atentáty na přední představitele vězeňské správy i řadové dozorce.

Asi největším úspěchem bylo zastřelení zástupce velitele Franze Bürckla (7. 9. 1943), jenž proslul účastí na brutálním potlačení povstání v židovském ghettu. Popravy a transporty přesto pokračovaly až do samotného závěru okupace Varšavy. Teprve na konci srpna 1944 vyhodili vojáci wehrmachtu všechny budovy Pawiaku do povětří, aby zničili stopy po svém pětiletém řádění.

Současný Pawiak – památník a memento

Myšlenky na vytvoření muzea nebo památníku Pawiaku se vyrojily hned po skončení druhé světové války. Problém byl, že se areál nacházel ve stejném stavu jako okolní čtvrť Muranów  a vlastně celá Varšava, tzn. totálně zničený. Přípravy tedy zabraly dlouhou dobu, proběhl i archeologický průzkum sutin budov.

Na původních základech byl postaven hlavní blok vězení, obehnán betonovou zdí, do níž byl zapojen i originální fragment vstupní brány. Nepřehlédnutelnou součástí areálu byl kmen stromu, který jako zázrakem zůstal zachován v ruinách. Dnes jej už ale připomíná pouze kopie, kovový odlitek, na němž jsou připevněny destičky, připomínající osudy několika obětí Pawiaku.

Průchod dějinami běsu a utrpení

Současná expozice je rozdělena do tří hlavních částí: Pawiak v letech 1836 – 1939, v období 1939 – 1944 a tzv. den v Pawiaku 1939 – 1944. Hlavní důraz je pochopitelně kladen především na období okupace. Návštěvník se tak může seznámit se systémem německé okupační správy v Polsku, s aktivitami odbojového hnutí a podobou běžného života vězňů.

Právě tato oblast je asi nejzajímavější – prostřednictvím autentických záznamů vězňů, jejich básní, obrázků a dalších materiálů, vyvstává před očima krutá pawiacká každodennost. Tyto pocity ještě umocňují rekonstruované cely, včetně cel smrti, kde určení vězni čekali na popravu. To vše doplněno předměty, které se podařilo zachránit ze sutin po válce – mříže, zámky, nádobí, předměty denní potřeby…

Není to příliš povzbuzující návštěva a člověk by mohl při prohlídce expozice snadno propadnout beznaději. Přesto se vyplatí vydat se sem z turisty přeplněného centra Varšavy. Muzeum vězení Pawiak připomíná a zpřístupňuje každému zájemci temnou kapitolu z dějin tohoto jedinečného a v minulosti těžce zkoušeného města.