Cesta za pořádnou polární zimou na norské Lofoty

V partě pěti mladých kluků jsme vyjeli na sklonku března na Lofoty zažít pořádnou zimu. Polární zimu. Termín jsme volili tak, aby nás na severu nečekala jen celodenní tma, přelom března a dubna měl zaručit dvanáct hodin světla denně, ale přitom ještě opravdový mráz.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Letadla, vlaky, automobily…

Volíme „zážitkovou lowcost“ variantu: vlak, letadlo, vlak a loď. Hlavně kvůli cestě vlakem téměř přes celé Norsko, která vede prý po jedné z nejhezčích železnic světa.

Už při koupi jízdenky Hradec Kralové – Wroclaw u ČD, nás nemile překvapí cena – cca 650 Kč/os za nějakých 200 km. Je to podobná částka jako za 1300 km po Norsku, momentálně jedné z nejdražších zemí světa. To, že zvyk dochvilnosti není v ceně u vlaků ve střední (resp. východní) Evropě, jsme poznali hned na česko-polských hranicích.

Český průvodčí nám hlásí, že směna mu na hranicích končí, ale že polská četa se většinou do dvou hodin objeví. Trochu začínáme chápat, proč jsou asi Čechy v Polsku tak populární, severní sousedé si u nás musí připadat trochu jak našinec ve Švýcarsku. Jenže nám letí letadlo…

Jak jest, tak jest…

Po devadesáti minutách, plus jedné cigaretce pana průvodčího, skutečně mašinu startuje. Průvodčí na naše starosti o letecký přípoj pouze pronesl s děravým úsměvem “jak jest, tak jest“ a jedeme směr Wroclaw. Letadlo má naštěstí dle polského bontonu také devadesát minut zpoždění. Inu jak jest, tak jest…takhle si ovšem propojení jízdního a letového řádu nepředstavuji. Přelétáme do norského Sandefjordu (cca 100 km jižně od Osla), kde u kamarádů nocujeme.

Na sever jedině s pluhem

Ráno poprvé v životě uvidíme (a vyzkoušíme) zamrzlé moře a sedáme na vlak. S přestupem v Oslu a Trondheimu nás čekala bezmála dvacetihodinová cesta. Skandinávský standard cestování je vysoký – na poslední část cesty dostáváme i spací balíček s dekou, škraboškou a špunty do uší.

Skoro to ani není třeba, vlak jede jako po másle. Ráno se probouzíme v jiném světě. Čekali jsme spíše zamrzlé fjordy a hluboká údolí, ale za ranního slunce se mžouráme po nekonečných bílých pláních s horami kolem, kterými si razí cestu naše lokomotiva pomocí sněhového pluhu.

Na Velikonoce budu v Bodø

V Bodø nás čeká teplota lehce pod nulou a jasno. Asi čtyřicetitisícové město působí ospalým dojmem, asi tak jako byste se probudili po šestiměsíční noci. Nás probouzí škodolibý smích k Jardovi, který chtěl obtisknout andělíčka do první závěje a narazil hned z kraje zády na ledovec, takže to celé ještě doprovodil dutým výkřikem. Obytné části Bodø se táhnou podél fjordu mnoho kilometrů do vnitrozemí a v malém centru města se nachází jak nádraží, tak přístav, ze kterého vyráží lodě na Lofoty.

Sníh je prakticky všude, ale s jeho úklidem si netřeba lámat hlavu ani nohu, jsou tu na něj zvyklí. Auta i cyklisté mají v kolech hřebíky, důchodci je nasazují nejen na hole ale i na pohorky. Norové nikam nespěchají, starají se sami o sebe a svým způsobem si tak zřejmě „užívají“ svou polární samotku. Jsou to uzavření, ale jinak milí a hodní lidé. Zvlášť tady na severu.

V jejich tvářích však těžko hledat nějaké pocity štěstí či radosti. Možná je to nižším slunečním zářením, ale napadá mě, že k tomu možná přispívá i fakt, že pro nás běžné věci, jako zajít si na večeři či do divadla, jsou zde tak drahé, že si je nechce dopřát ani (ne)lakomý Nor.

NP Rago

Z příbytku našich přátel, Renaty a Michala, máme skvělou základnu, která je zejména v zimě neocenitelná. Předpověď je dobrá a tak autem vyrážíme do NP Rago, kde chceme strávit zimní noc v jedné z chat, kterými jsou norské parky posety. Chaty jsou obvykle vybavené základním příslušenstvím jako kamna, sekera, dřevo, palandy a stůl, takže přenocovat ve vlastním spacáku je poměrně snadné, ale na rozdíl od švédských chatek, většinou vyžadují klíč získaný za členství v Norském klubu turistů (DNT).

I na českých webech jsou tyto chatky široce diskutovány a v létě je prý prakticky nemožné najít chatku neobsazenou. Obavy však byly zbytečné. Když jsme dorazili k „parkovišti“, bylo zřejmé, že letos jsme tam první návštěvníci. V dubnu. Průvodce psal o nenáročné zhruba pětikilometrové, dobře značené cestě podél obřího vodopádů k chatě.

Mohlo mě napadnout, že vodopád bude v zimě zmrzlý a schovaný pod sněhem, podobně tak značení stezky a vlastně i stezka sama. Po přibližně čtyřech hodinách chůze nejprve zamrzlým a praskajícím korytem řeky následované zoufalým bloudění v hlubokém sněhu otáčíme. Zvítězil rozum před romantikou chaty v severské pustině a poměrně vyčerpaní jsme se ve vlastních stopách vrátili k autu a na „základnu“ do Bodø.

Pohádkové Lofoty

Loď na Lofoty odráží v jednu hodinu ráno. Dle plavebního řádu. Ve tři nám řekli, že loď pojede v pět a v pět nám řekli, že ať to zkusíme zase zítra, že obě lodě jsou rozbité. Druhý den odpoledne to již vyšlo a navečer přirážíme v Moskenes k břehům Lofot.

Už byla tma a navíc se spustila vánice, takže jsme zkusili autostop vozidel z trajektu. Zafungoval 100% prostředek jak Skandinávce oslovit: lyže – tentokráte námi gentlemansky poponesené. Svezl nás norsko-slovenský páreček a ještě přihodil dvě krásné čerstvé tresky k večeři.

Sever umí být neuvěřitelně milý. Když se potom rozestoupily mraky, vánice ustala a nad mořem vystoupily horské štíty, nad kterými se prohnala zelená, slabá, ale pořád polární záře, připomínalo to již severskou Valhallu. Zvláště od pečící se tresky v našem vytopeném domku, který by snesl i ty nejnáročnější měřítka.

Nic není, jak se zdá

Ráno nás přivítalo sluníčko, teplota lehce pod nulou a čerstvě napadaný půl metr sněhu. Autobus, který měl i v zimě jezdit, prý v zimě nejezdí a lézt někam na kopce bylo zakázáno s ohledem na vyhlášené lavinové nebezpečí. Tak aspoň procházka po Reine, které se rozkládá na několika ostrůvcích pospojovaných mosty.

Těžko se kouzlo Lofot popisuje, v létě jsou úžasné a zimní příkrov jim dodal ještě něco navíc. Klid, žádá auta, jediný zvuk vyloudí rybářský škuner, meluzína či rackové hodující na tisícovkách tresek, které se zde tradičně suší na dřevěných konstrukcích. Na rozdíl od norské pevniny jsem měl pocit, že se zde všichni znají, zdraví a pomáhají si tak, jak se na odlehlou vesničku nad polárním kruhem sluší a patří.

Návrat lodí do Bodø, vlakem do Osla a letecky do Prahy byl již takřka bez problému. Jen drobné problémy s lokomotivou jsme vyřešili s plynně anglicky hovořícími norskými posunovači a po 10 dnech jsme byli opět doma.