Moldavsko, zapomenutá země mezi Ukrajinou a Rumunskem

Když jsem pak měla možnost Moldavsko navštívit, neváhala jsem. Našla jsem tam odpovědi na spoustu svých otázek. Nezažila jsem tady žádné velké dobrodružství, nenašla přátele na celý život, neviděla žádné úchvatné historické památky, ani dech beroucí přírodní scenérie. Přesto se mi tato zvláštní země dostala hluboko pod kůži a vryla nesmazatelně do paměti. Netušila jsem, že mě to, co tu uvidím, tak silně zasáhne.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Skanzen socialismu a mizerná dopravní infrastruktura

Když překročíte hranice z Rumunska do Moldavska, uvítá vás monumentální betonový „pomník“ složený z písmen REPUBLICA MOLDOVA. Tyhle betonové podivnosti z dob socialismu jsou v Moldavsku docela oblíbené. Zdobí autobusové zastávky, města i hranice mezi moldavskými regiony. Chvílemi si vážně připadáte jako v nějakém hodně pochmurném skanzenu socialismu.

Pokud jste si mysleli, že východ Rumunska je hodně chudý, věřte, že v Moldavsku může být hůře. Silniční síť je doslova v katastrofálním stavu. Dle oficiálních zpráv svoji životnost překročilo 70 % silnic. Tato skutečnost mi naplno dochází už po prvních ujetých kilometrech, kdy musíme změnit svoji původně plánovanou trasu. Na vozovce chybí zpevněná krajnice i vodorovné dopravní značení. Pohybují se tu neosvětlená vozidla, povozy tažené zvířaty, chodci a pasoucí se dobytek.

Asfalt (nebo beton) mají pouze silnice na hlavních tazích. Je třeba také počítat s náhlou změnou povrchu, s hlubokými dírami, výtluky a chybějícími víky od kanálů. Existuje určitá snaha silnice opravit, opravy ale probíhají velmi pozvolna a za pochodu. V praxi to znamená, že se spravuje vždy jen jeden jízdní pruh a jezdí se v pruhu druhém. To sice není nic výjimečného, ale tady je v každém pruhu místo pouze pro jedno auto, takže pokud se chcete vyhnout s protijedoucím vozidlem, musíte sjet přes minimálně 20 cm vysoký schod do rozestavěného pruhu.

Nikdo tu nechce zůstat a čekat na lepší časy

Minimálně tak velké trhliny a díry jako místní komunikace, má bohužel i celá moldavská ekonomika a hospodářství. Projíždíme Moldavskem a zdá se mi, že je něco špatně, něco jinak, něco mi tu zkrátka nesedí. Nějaký čas mi trvá, než si uvědomím, že nepotkáváme skoro žádné lidi. Vládne tu zvláštní atmosféra zmaru. Ve vyprahlé pusté krajině není vidět ani živáčka.

Autobusové zastávky u silnic vypadají, jako by tudy už několik měsíců žádný autobus neprojel. Ve městech stojí torza starých betonových nefunkčních budov z dob socialismu. V Moldavsku není práce. Moldavané se ve velkém stěhují do zahraničí. Ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi mají počet obyvatel pracujících za hranicemi ze všech nejvyšší. Však tady také více než 60 % lidí žije z peněz, které jim ze zahraničí posílá někdo z příbuzných. Nikdo tu nechce zůstávat a čekat na lepší časy.

Průměrný měsíční plat dosahuje hodnot téměř desetkrát nižších než u nás v České republice. Moldavsko se tak propadlo mezi nejchudší státy světa. I africké Kongo je na tom lépe. V Evropě, co se týče chudoby, zaujímá dokonce smutné prvenství. K migraci obyvatel Moldavska se váže také řada negativních sociálních jevů jako obchod s lidmi, obchod s lidskými orgány, rozpad rodin. Děti vyrůstají u prarodičů, nebo v dětských domovech bez kontaktu se svými v zahraničí pracujícími rodiči. Za možnost vycestovat ze země se platí obrovské částky – často i v hodnotách několika tisíc euro.

Evropa jednadvacátého století

Chudoba je vidět na každém kroku. Po rozbitých cestách jezdí zastaralá auta, polorozpadlé prázdné autobusy a povozy tažené osly nebo v lepším případě koňmi. Maličké prosté domky ve vesnicích s barevnými dřevěnými štíty a chatrnými ploty často zejí prázdnotou.

Kolem domků se vinou sytě žluté trubky plynovodu. Člověk má pocit, že se tu zastavil čas. Vládne tu podivné ticho, které přehlušuje jen křik černých ptáků, kterých je tu kupodivu všude spousta. Slétávají se v hejnech kolem silnic, jako by něco očekávali.

Kousek Turecka uprostřed moldavské stepi

Naše putování Moldavskem pokračuje dál. Přijíždíme do Gagauzie, podivné autonomní oblasti ležící v jižní části Moldavska. 82 % obyvatel tady tvoří Gagauzové, kteří jsou etnicky příbuzní s Turky. Turecko prý dokonce tento region finančně podporuje. Aby toho nebylo málo, Gagauzové sympatizují s Ruskem a usilují o odtržení od Moldavska. Všude kolem se rozprostírá Budžacká step.

Země se tu rozbíhá do nekonečné roviny. Zprvu se tento ráz krajiny může zdát nezajímavý, ale ten otevřený prostor a ničím neomezený rozhled člověka svým způsobem dostane. Blíží se večer a my zastavujeme. U jezera Kongaz nacházíme příhodné místo na kempování. Je to takové to typické mělké jezero, připomíná spíš velkou louži. Kvůli hejnům komárů a spoustě bahna se tu nedá ani koupat.

My ho však máme pro dnešní večer jen pro sebe a zažíváme tu nejhezčí okamžiky celé naší cesty. Díky velkým vzdálenostem mezi obydlenými místy jsou světla měst v nedohlednu a nad námi se najednou objeví taková spousta hvězd jako ještě nikdy. Jen tiše zíráme a necháme se unášet silou a výjimečností této chvíle.

Magické ráno v zemi vína a vlašských ořechů

Podobně magické je nad jezerem Kongaz i svítání. Za vycházejícího slunce se tu nad vodami jako černé mraky slétávají obrovská hejna ptáků. Atmosféru jako z filmu Alfreda Hitchocka však nečekejte. Se svým stádem ovcí k jezeru klidným krokem přichází místní pastevec a vše najednou působí mírumilovně a harmonicky.

Moldavsko nám pomalu odhaluje svoji přívětivější tvář. Objevujeme typické lány zlatavé kukuřice a nekonečně dlouhé podle pravítka narýsované silnice lemované stovkami vlašských ořechů. Poznáváme Moldavsko jako zemi vína. Po silničkách mezi vinicemi se kodrcají povozy s plnými valníky hroznů. Víno je pro Moldavany velice důležité, na produkci hroznů a vína jsou zcela závislí.

Na benzínové pumpě u hraničního přechodu se taková lepší láhev moldavského vína dá pořídit v přepočtu kolem 50 Kč. Nakupujeme si pár lahví s sebou domů, tankujeme do plna, protože pohonné hmoty jsou tu o poznání lacinější než v sousedním Rumunsku, a se smíšenými pocity opouštíme tuhle krásnou nepřízní osudu zmítanou zemi.

Velké rozhodnutí

Ze všeho, co jsem během naší krátké návštěvy viděla, dýchala bezradnost obyvatel a bezvýchodnost situace, se kterou se Moldavsko potýká. Strastiplné příběhy lidí se nesmazatelně zapsaly do tváře celé země. Každý Moldavan se musí rozhodnout, jestli ze země vycestuje, nebo zůstane. V případě, že odjede, čeká ho několikaleté velmi těžké období, kdy se bude snažit uchytit v nové zemi. Je více než pravděpodobné, že v budoucnu už nebude chtít opustit to, co tak těžko získal. Domů se tedy nikdy nevrátí. Asi je těžké být vlastencem v zemi jako Moldavsko.