V 6. – 7. století přišli do této oblasti Slované, hlavně Srbové, kteří se stali dominujícím etnikem a původní obyvatele Kosova vytlačili na západ. Původní historicky doložené obyvatelstvo je slovanské, původní obyvatelé před Slovany nejsou definováni jazykově ani etnicky, ale nejsou to Albánci, což se snaží dnes tvrdit někteří Albánští nacionalisté. [cut]Albánci nejsou údajně ani Pelasgové, ani Ilyrové, jejich původ má být pravděpodobně na Kavkazu. 28. června (15. června dle Juliánského kalendáře) 1389 se zde odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev Srbů proti Osmanské říši, bitva na Kosově poli. Tato krvavá bitva skončila nepříliš výrazným vítězstvím Turků (osmanský sultán Murad I. byl zabit). Na srbské straně padl král Lazar. V Lazarově armádě bojovali jako spojenci i Albánci – tehdy ještě křesťané. Mezi najatými vojáky byly i české oddíly. Bitva zbrzdila nástup Osmanské říše v Evropě (a je Srby tudíž vyhlašována za vítěznou), položila základ pozdějšího přičlenění Srbska ke své říši.[/cut]
V oblasti, která byla jednou z kolébek srbského státu vzniklo již v 11. století mnoho klášterů a místo se stalo symbolem boje proti expanzi Islámu. Kosovo a sousední Metohiji považují Srbové za svůj Jeruzalém. Z kosovského města Prizren ovládal král Dušan Veliký – vrstevník českého krále Karla IV. – velkou část Balkánu a aspiroval na byzantského cara. [cut]K největšímu příchodu Albánců na Kosovo docházelo ze každé okupace jižního Srbska (např. za turecké nadvlády po každém nezdařeném povstání Srbů proti Osmanské říši, např. na konci 17. století, pak za 1. a 2. světové války), kdy se albánské elity vždy přidávaly na stranu momentálně silnějších. K masovému doosidlování Albánců na Kosovo došlo po 2. světové válce na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let za vlády maršála Tita. Tehdejší úřady jugoslávského ministerstva vnitra (MUP) zabavovaly půdu srbským kulakům a věnovaly ji stěhujícím se albánským bezzemkům. Pro tento účel byl založen a několik let fungoval finanční fond na odděleních jugoslávské policie na Kosovu.[/cut]
Mezi Albánci, kteří se v Kosovu během 19. století stali opětovně většinovým etnikem (toto však uvádějí pouze albánské prameny / při sčítání obyvatel v roce 1921 bylo zaznamenáno na Kosovu pouze 439 000 Albánců, tedy méně než polovina tehdejšího obyvatelstva Kosova) a Srby došlo během 80. let k rozkolu. [cut]V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vyhráli Albánci nad Srby tzv. „válku děloh“, podrodností a dostěhováním z Albánie přečíslili Srby na území Kosova. Albánci měli nižší vzdělání, získávali tak horší pozice i v samotné Jugoslávii, natož v zahraničí. V 80. letech byla v Kosovu údajně až 40% nezaměstnanost. To vyvolávalo v chudém regionu krize, které zhoršovaly vztahy mezi jednotlivými národy v oblasti.[/cut]
Podle ústavy z roku 1974 tvořilo Kosovo autonomní oblast v rámci Srbské republiky, kde albánská menšina právě podle ústavy SFRJ mohla zastávat důležitá místa ve správě provincie (včetně policie a soudů). Od začátku 80. let se začínali ozývat někteří Srbové, kteří se cítili utlačovaní. [cut]V komunistickém vedení Jugoslávie a Kosova však nezískali oporu. Jazyková bariéra vháněla Albánce a především albánskou mládež v Kosovu do nekritického obdivu k sousední Albánii, která byla líčena jako země, kde všichni najdou práci a mohou důstojně žít. Hodžova totalitní Albánie, její úřady, propaganda, armáda a policie podle některých zdrojů podporovaly protijugoslávskou činnost na území Kosova již od počátku 80. let. V roce 1988 došlo již k viditelnému rozkolu mezi Srby a kosovskými Albánci, který pokračuje dodnes. Srbsko zrušilo ústavu z roku 1974 údajně proto, že orgány Kosovské autonomní republiky nebyly s to čelit albánské iredentě a terorismu. Albánci, kteří byli zaměstnáni ve státních institucích a nechtěli akceptovat novou ústavu a sabotovali ji byli propuštěni z práce v úřadech (v polici, u soudů, ve správních orgánech, na školách apod.) Odpovědí byl ozbrojený boj kosovských Albánců proti všem nealbáncům na území jižního Srbska. Současně probíhala společenská separace albánského obyvatelstva od zbytku populace. Tvořila se společnost ve společnosti. 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl Srby rozpuštěn a nahrazen novou vládou, kde byl jen jediný Albánec.[/cut]
Výrazný podíl na rozdmýchání této krize měl budoucí jugoslávský prezident Slobodan Miloševič, který v září 1990 radikálně omezil Kosovskou autonomii změnou srbské ústavy. Jeho nacionalistické tendence pak vedly k Balkánské krizi a rozpadu celé Jugoslávie. [cut]Faktem je, že Milošević byl první představitel Jugoslávie, který se vyháněných Srbů na Kosovu zastal. Za Miloševiće se také srbským sedlákům vracela alespoň část „združstevněné“ půdy. Za Miloševiće se také do Kosova značně investovalo, především do rozvoje průmyslu, infrastruktury a služeb. Ze srbského státního rozpočtu šlo podle některých zdrojů v 80. a 90. letech do kosovského hospodářství denně přes 1,4 milionu dolarů denně. Ty také tvrdí,že Milošević nebyl žádný srbský nacionalista, jak se ho snaží vykreslit Chorvati, bosenští muslimové či Albánci ale typický aparátčík, který prahl po moci a tu si snažil udržet i volebními podvody a odstraňováním svých oponentů. Za „Balkánského řezníka“ ho označovala propaganda států, která divoce a často násilně vznikala na území nových států rozpadlé Jugoslávie. Tyto země byly těžce zkoušeny válkou a proto je možné, že vlády v Záhřebu či Sarajevu podporovaly protisrbskou politiku doma.
Ještě v prosinci roku 1990 proběhly volby do parlamentu, Albánci je ale bojkotovali. Nový parlament však nevydržel dlouho – v březnu roku 1991 byl odvolán, protože hlasoval proti srbskému stanovisku.[/cut]
Etnické násilí páchané Albánci na Srbech za Miloševiće a dalších národnostech na Kosovu narazilo na odpor Jugoslávské armády a policie. [cut]UČK, která se opevňovala v mnoha vesnicích centrálního Kosova a okolo Podujeva byla prakticky poražena. Podpora UČK ze strany některých zemí NATO vyvrcholila na jaře 1999 leteckým bombardováním Jugoslávie ze strany NATO, které mělo zastavit údajné vyhánění a vraždění Albánců (hovořilo se dokonce o 100 000 zavražděných v mnoha masových hrobech, tento údaj však dodnes nebyl potvrzen a žádný masový hrob s albánskými oběťmi nebyl nalezen. Oficiální číslo (prameny OSN) hovoří o 2 600 mrtvých, padlých převážně v bojích a jako oběti bombardování.[/cut]
Kosovo po válce zůstalo součástí Srbska, fakticky je ovšem ovládala albánská částí obyvatelstva. Ta 17. února 2008 vyhlásila nezávislost Kosova, kterou Srbsko odmítlo. Kosovskou nezávislost však uznaly USA a velké evropské země – Británie, Francie, Německo či Itálie. V zemi nadále působí mise OSN (UNMIK – United Nations Mission in Kosovo), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force).[cut]
Někteří tvrdí, že k etnické čistce došlo na Kosovu až s příchodem NATO, kdy v prvních dnech okupace bylo vyhnáno přes 250 000 nealbánců, bylo zničeno přes 50 000 nealbánských domů, které byly předtím vypleněny. Dále bylo zničeno údajně kolem 120 kostelů a klášterů , mnohé z 11. až 14. století a byly na seznamu památek UNESCO (zároveň ale také bylo těžce poničeno mnoho mešit). Od příchodu NATO se „ztratilo“ přes 1 800 Srbů, Romů, Makedonců, Goranců a dalších, převážně neslovanských obyvatel.[/cut]
