A jsme zase ve finském Laponsku. Tentokrát kousek od ruských hranic v rozlehlé divočině, která svůj název Urho Kekkonen získala po slavném a oblíbeném finském prezidentovi. Toto místo se malinko liší od okolí. Nejsou to jen nekonečné lesy a lesy. Krajina tady působí drsněji a různoroději, mírně zvlněné kopce s nízkým porostem nám nabídnou i řadu krásných výhledů.
Z které strany vyrazíme?
Do parku vstupujeme ze západní strany, z vesničky Saariselka, kam nás dovedla silnice E75 ze Sodankyly. Mohli jsme se rozhodnout mezi dalšími dvěma až třemi možnostmi vstupu do parku, a to jak ze severní, tak z jižní strany. My si však vybíráme tu nejsnadnější, jelikož nemáme času nazbyt.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Auto necháváme na pár nocí zaparkováno na hotelovém parkovišti a vydáváme se po značené stezce do nedotčené přírody. Náš plán není nijak náročný. Během dvou až tří dní si obejdeme malý okruh značených stezek v západním okraji parku. Značených stezek tady tolik není a pokud jsou, tak jsou to většinou běžkařské trasy, kterých je tady opravdu dost. “Bohužel” my máme léto.
Už po pár kilometrech zatoužíme po tom, mít dva týdny volna, moci zapomenout na běh času, civilizaci, všechny vymoženosti moderní doby a jen putovat touhle nádhernou krajinou od řeky k řece, od srubu ke srubu s mapou a kompasem v ruce. Finské laponské národní parky jsou k tomu jako stvořené a v létě je zde navíc prakticky pořád světlo.
Jediné starosti – střecha nad hlavou a přístup k vodě
Po krátké přeháňce a pár kopečcích se blížíme k srubu, kde dneska složíme hlavu. Místo je to jak jinak opět kouzelné. Ve srubu je plynový sporák, konvice, pár hrnců a několik nádob na vodu. Pec na dřevo slouží hlavně pro běžkaře, aby se měli v mrazivé zimě, kde ohřát a vysušit oblečení. Chatička dale disponuje dvěma velkými stoly a čtyřmi lavicemi, venku najdete ohniště, dřevník a suché záchody. Potůček s opravdu čistou vodou je asi 100 metrů vzdálený.
Po večeři hrajeme karty, povídáme si, užíváme si nerušeného klidu a když si říkáme dobrou noc, už se všichni těšíme na ráno. Další den nás čeká trasa ještě hezčí, jelikož se dostáváme hlouběji do parku. Stezka nás vede přes mokřady, přes les, kolem řeky a až na pár drobných zádrhelů je dobře značená. Cestu nám znepříjemňují zase jen komáři, s kterými se tady Finové potýkají celé léto.
Dnešní cílový srub je na snad ještě poetičtějším místě bež ten předchozí, a to u mostku přes říčku s ledovou a čirou vodou. Protože je nádherný večer, naštípáme si dříví a večeři si připravíme na ohni. Poslední den nás stezka vede zvlněným terénem, kde zmatečně pobíhá stádo sobů, pak malým kaňonem, z něhož vystoupáme na mírný kopeček, odkud získáme poslední možnosti výhledu, lesem pak zase dolů a po běžkařské trase se vracíme do Saariselky.
Jak se ztratit a přitom neztratit v divočině?
Když si cestou autem ještě jednou otevřu mapu, prohlížím si, kudy jsme ty dva celé dny putovali. Uvědomím si rozlehlost divočiny Urha. My jsme do ní vlastně ani nestrčili nos, ani jsme do ní nenakoukli. Dostali jsme jen malou ochutnávku. Jsem přesvědčená, že to, co se skrývá v hloubce parku, bude opravdová opuštěná divočina.
Budete-li mít čas, chuť a odvahu, určitě se vydejte na delší putování. Nesmíte však zapomenout na MAPU a KOMPAS! O noclehy si starost dělat nemusíte, v parku je rozeseto několik desítek srubů vzdálených od sebe maximálně jeden den. Buďte obezřetní, lidé se tady běžně ztrácejí!
