Tartu – estonštější než Tallinn

Tartu leží na jihovýchodě Estonska a říká se o něm, že je „estonštější“ než Tallinn. „Sovětizace jej nepostihla tolik jako hlavní město, a tak si zachovalo provinční, lehce ospalou atmosféru,“ píše se v Lonely Planet. Je fakt, že kdo do Tartu zavítá, musí nabýt dojmu, že „estonský“ je synonymem pro mladické nadšení, vzdělanost, útulnost a příjemný klid zároveň.

Město intelektuálů

Univerzitní Tartu se rádo prohlašuje za centrum všech vzdělanců země. Krom bohaté kulturní tradice je zde důležitý i technický výzkum a vývoj. Město sehrálo velkou roli za národního osvobození, kdy se zde konaly svátky písní, byly vydávány noviny a zakládány první estonské společnosti. Druhého února roku 1920 tu byla podepsána mírová dohoda mezi Ruskem a Estonskem, v níž Rusko uznalo nezávislost nově vzniklého státu.

Buď jak buď, Tartu nelze upřít, že je městem univerzitním. Historie zdejší vysoké školy sahá až do roku 1632 a za staletí jí prošla řada významných osobností, například W. Ostwald, držitel Nobelovy ceny za chemii. V otevíracích dnech můžete do budovy univerzity nahlédnout. Kromě Univerzitního muzea umění tu ukazují studenstskou celu. Malý pokojík v podkroví vypadá stejně jako v 19. století. Tehdy sem byli zavíráni problémoví studenti jako trest za porušování školního řádu. Výčet trestů uvádí průvodce: „Rušení nočního klidu nebo pozdní vrácení knih do knihovny – dva dny, urážka dámy – čtyři dny, urážka šatnáře – pět dní, souboj – až tři týdny.“

Kopec opilých milenců

Městečku Tartu dominuje vrch Toomemägi, jež kromě několika univerzitních budov zdobí polorozadlý gotický dóm Toomkirik, v jehož opravené části sídlí Muzeum dějin university s rekonstrukcí pitevny. Až se pokocháte žloutnoucími knihami a ošuntělými kalamáři, zajděte se podívat k nenápadně vyhlížející skalce před katedrálou. Kdysi obětní kámen starých Estonců, dnes pohřebiště skript. Už tradičně sem zdejší studenti přicházejí pálit materiály ke zkouškám, hned jak jak je úspěšně složí. Nějaká ta ohořelá lejstra ještě létají kolem.

Kousek od kamene se zdvíhá násep, který je nejspíš pozůstatkem obranné bašty někdejšího hradu. Dnes mu nikdo neřekne jinak než Musumägi – Kopec polibků. Kdysi se tu snad ve stínu stromů konávala romantická dostaveníčka, dnes je plácek na vrcholu posetý rozbitými flaškami od piva a vína, nedopalky cigaret a balíčky nedojezenýh chipsů. Mladí studenti se tu možná líbají pořád, nicméně zdá se, že poněkud hromadněji.

Šikmý dům a kamenné objetí

Centrem samotného Tartu je Raekoja plats s radnií z 18. století, která jako by z oka vypadla holandským „kolegyním“. Původně byla její věž prázdná. Hodiny na ni byly dodány až později, když jakýsi z profesorů prohlásil, že má výmluv pozdě příchozích studentů, kteří prý „netušili, kolik už je hodin“, dost.

Dnešní Radniční náměstí je jako vystřižené z letáku nějaké cestovní kanceláře, nabízející pobyt v příjemném a klidném městečku s nezaměnitelnou atmosférou. Je tu několik kaváren i restaurací a nechybí ani muzea a galerie. Barclayův dům na náměstí, jehož základy stojí na někdejších stále se propadajících hradbách, je pomalu stejně šikmý jako známá věž v Pisse. Jeho interiéry hostí expozici obrazové galerie Kivisilla. O pár ulic dál najdete Muzeum hraček plné panenek a medvídků ze všech možných částí světa a historických období.

Mladického a originálního ducha města podtrhuje centrální kašna na náměstí, zpodobňující mladý líbající se pár. Kamenní milenci sice vyvolali bouře některých puritánů, podle nichž se moderní fontána mezi klasicistní domy nehodí, nicméně jako symbol Tartu jsou na suvenýrech a propagačních materiálech zobrazováni pořád.

Skrytá překvapení

Projdete-li se po Tartu, narazíte na mnoho dalších zajímavostí. V útrobách menzy objevíte snad nejkrásnější studenstkou kavárnu na světě, u cesty narazíte na sochu nahého otce a syna ve stejné velikosti, o kousek dál se vyfotíte s plastikami spisovatelů Wilda a Vilda. Sedí spolu na lavičce a klábosí jako staří dobří známí, byť se ve skutečnosti nikdy nepotkali.

web autorky: www.myshaweb.cz