Møns Klint – přírodní perla dánského pobřeží

Dánové, ač jinak jsou národem hrdým, občas trpí pocitem méněcennosti kvůli tomu, že pánbůh, který okolním severským zemím nadělil tolik přírodních krás, na Dánsko jaksi zapomněl… Například Norové si z Dánů často utahují, že jedna z nejvyšších dánských „hor“ Himmelbjerget (dánsky Nebeská hora) měří ve skutečnosti pouhých 147 m.n.m. Pravdou je, že většina turistů mířících do této země začne i skončí svůj výlet v Kodani nebo některém z nádherných renesančních zámků v jejím okolí. Je to škoda, protože tato „placatá“ země má co nabídnout i milovníkům divokých přírodních scenérií.

Jednou z nejkrásnějších oblastí v Dánsku je bezesporu ostrov Møn ležící na jihovýchodě země. Ostrov sám dýchá poklidnou venkovskou atmosférou a nabízí mnoho krás v podobě zapadlých vesniček s hrázděnými domky krytými doškovou střechou, nádherně zdobených venkovských kostelíků, krásných písčitých pláží přímo stvořených pro windsurfing a dokonce i množství megalitických památek (včetně několika malých komorových hrobů). Hlavním lákadlem ostrova jsou ale až 80m vysoké křídové útesy vypínající se z moře na jeho východní straně.

Můj výlet z Kodaně na ostrov Møn začal zajímavou zkušeností. Vlaky toho dne nejezdily zrovna pravidelně (tedy myšleno na dánské poměry). Některé měly dokonce tři minuty zpoždění! A představte si rozčilení pořádkumilovných Dánů, když se jim to DSP uráčilo sdělit pouze s půlhodinovým předstihem! Já jsem se jen usmíval a myslel na ČD… Můj vlak přijel včas a bez problémů mě odvezl do Vordingborgu, kde jsem jen přestoupil na autobus a nechal se odvézt se do Stege (čti Steje), hlavního výchozího bodu na ostrově Møn.

Stege je poklidné malé městečko s jednou z nejlépe zachovalých středověkých městských bran v Dánsku a nádherně vyzdobeným kostelem, který vypadá, jako by jej vymalovalo malé dítě. Naivní malby měly prý přiblížit negramotným vesničanům výjevy z bible. Vznikly někdy ve 14. století a do současnosti se dochovaly jen díky tomu, že během reformace se místní farář rozhodl, že jsou „nekřesťanské“ a dal je přebílit. Prach, který se na nich ale předtím usadil, zabránil spojení vápna s malbami a ty tak zůstaly chráněné před vyblednutím, dokud nebyly někdy v polovině 20. století objeveny a zrestaurovány.

Ze Stege jsem se vydal na asi deset kilometrů vzdálené severní pobřeží ostrova a dál podél moře směrem na východ k Møns Klint. Cestu mi po jedné straně lemovalo vzdouvající se Baltské moře a po druhé milá rovinatá venkovská krajina. Ta se začínala postupně vlnit a objevovaly se první pahorky a kopečky. I moře se mi začínalo vzdalovat – tedy ne ve směru horizontálním, ale spíš ve směru vertikálním – začínaly se z něj zvedat první menší útesy předcházející Møns Klint.

K večeru jsem se utábořil v opuštěném kempu asi dva kilometry od Liselundu, kde jsem doufal v míru a poklidu strávit noc. Nezdařilo se – nad ránem jsem se dostal do křížové palby místních myslivců, kteří si zrovna mé tábořiště museli vybrat jako místo, kde uzavřou leč!!! Přežil jsem odstřelování ve zdraví a beze škod, rychle se sbalil a vyrazil na krátkou cestu k Liselundu.

Liselund je neoklasicistní zámeček s krásně upraveným parkem ležící těsně na hraně útesů. V polovině 19. století jej postavil pro svoji ženu Lisu místní šlechtic a správce ostrova. Nějaký čas zde dokonce hostili i známého dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena, který inspirován místní krajinou, napsal několik pohádek a povídek.

A právě tady se začíná z moře zvedat nejkrásnější část útesů Møns Klint. Celá oblast je od roku 1984 vyhlášena národním parkem a to nejen kvůli mnoha geologickým zajímavostem, ale i pro jedinečnou flóru a faunu.

Na útesech roste původní bukovo-javorový les, ve kterém žije množství vzácných živočichů (například sokol stěhovavý – Falco peregrinus). Útesy jsou tvořené křídou, která se zde usazovala v průběhu druhohor a za poslední doby ledové byla vyzvednuta nad hladinu moře. Měkká křída ale nemůže dlouho odolávat spojeným silám moře, větru a deště, a proto se čas od času část útesů zřítí do moře, kde vytvoří menší poloostrov, který je vlnami postupně odmýván. Útesy ustupují rychlostí asi 40cm ročně a tak během příštích 10 000 let Dánsko o tuto svoji největší přírodní atrakci přijde.

Aktivní eroze na jedné straně vytváří neuvěřitelné scenérie, na druhé straně sebou nese vysoké riziko sesuvů. Největší sesuv byl zaznamenán v lednu 2007, kdy se zřítila část útesu a vytvořila v moři poloostrov dlouhý až 300m. K větším sesuvům půdy dochází většinou v zimě nebo na jaře, ale menší sesuvy mohou probíhat celoročně. Mnoho neopatrných návštěvníků zde už přišlo o život. Když pomineme nebezpečí sesuvů, nejsou bezpečné ani delší procházky po pobřeží podél útesů. Za odlivu jsou sice některé části dobře schůdné, ale běda neopatrnému člověku, kterému přicházející příliv uzavře cestu tam i zpět…

Těsně po hraně útesů se vine úzká, dobře udržovaná pěšinka, ze které čas od času odbočují schůdky vedoucí k moři. Centrální oblast útesů není delší než sedm kilometrů, je dobře přístupná z mnoha cest a parkovišť a je oblíbeným cílem pro víkendové výlety (a jsme zase u těch důchodcovských zájezdů 😉 ) – romantické osamění s přírodou zde tedy nehledejte. Jak z cestičky, tak i z mořského pobřeží se ale nabízejí úžasné výhledy na moře, útesy, kroužící ptáky a prý občas s trochou štěstí i na delfíny, kteří sem čas od času připlouvají. Asi v polovině cesty podél útesů stojí Geocentrum Møns Klint, které je báječnou atrakcí nejen pro malé děti, ale i dospělé. Pokud jste měli štěstí a během své cesty jste našli nějaké zkameněliny živočichů, kteří zde během druhohor žili, zaměstnanci Goecentra vám je pomohou určit.

Mně osobně – ač se považuji za poměrně zdatného chodce – cesta kolem útesů trvala dobré čtyři hodiny. Nevynechal jsem totiž ani jedinou příležitost, jak sejít k moři, nebo se vydrápat na některý z útesů (byť to mnohdy bylo zakázané a zpětně si uvědomuji i vysokou míru rizika, kterou jsem na sebe bral). Odměnou za tuto opovážlivost mi ale bylo množství nádherných výhledů.

Hnán neúprosným časem musel jsem nakonec ale toto krásné místo opustit a vypravit se na cestu zpět. Ještě jsem stačil projít si podvečerní Vordingborg, navštívit zříceninu hradu, kostel Vor Fraue Kirke (kde jsem se omylem zúčastnil i nádherné dušičkové bohoslužby za zemřelé) a pak jsem už spěchal zpět vstříc ruchu pracovního týdne v kosmopolitní Kodani.

Závěrem vyprávění bych chtěl poděkovat svým dánským přátelům, kteří mi dali vynikající tip na tento výlet (jmenovitě Henriku Nielsenovi, Franzi Frenzelovi a Mortenu Myrupovi).

Další zajímavé a užitečné informace o Møns Klint můžete najít například v turistickém průvodci Dánsko (Lonely Planet), nebo na různých webových stránkách (např. www.moensklint.dk)

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.