Boje s Turky zcela skončily až v 1. polovině 20. století za tzv. balkánských válek. Na přelomu roku 1911 a 1912 Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko vytvořily Balkánský svaz s cílem definitivně vyhnat Turky z území Evropy. Koncem roku 1912 byla osvobozena většina Balkánu a o rok později byla v Londýně podepsána mírová smlouva, která mezi vítězné země rozdělila bývalé turecké panství v Evropě a umožnila vznik samostatné Albánie. Černohorci ze zúčastnili i druhé balkánské války, při níž pomáhali Srbům v boji proti Bulharům ve sporu o Makedonii. Ta skončila roku 1913 podepsáním mírové smlouvy v Bukurešti, která potvrdila nároky Srbska, Černé Hory a Řecka na některá území osídlená Albánci, především Kosovo. Již tehdy začaly srbské snahy o vyhnání muslimů a osídlení krajiny křesťanskými novousedlíky a při albánských vzpourách Srbové pobili mnoho muslimských obyvatel. Bukurešťská smlouva však také rozhodla, že Černohorci musí Albáncům vrátit Skadar získaný jen za cenu velkých ztrát.
Za první světové války Černohorci pomáhali Srbům vyčerpaných bojem s rakouskou armádou. Srbové ustupovali zpět přes dosud neobsazené území Černé Hory do přístavů Drač a Valony, odkud byli přepraveni na řecký ostrov Korfu. Rakousko-uherské vojsko pronásledující Srby obsadilo Černou Horu i hlavní město Cetinje, odkud král Nikola uprchl do exilu ve Francii.
V říjnu roku 1918 se v Podgorici konalo shromáždění 176 zástupců černohorského lidu, které rozhodlo o připojení Černé Hory k Srbsku. Zároveň byla z trůnu odvolána dynastie Petrovićů. Ochotu vzdát se po dlouhé historii plné touhy po svobodě tak snadno nezávislosti zčásti vysvětluje averze vůči absolutistickým tendencím bývalého krále Nikoly. V období mezi první a druhou světovou válkou byla tedy Černá Hora součástí nově vzniklého nástupnického státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), který se roku 1929 přejmenoval na Království Jugoslávie. Jednalo se o zaostalý agrární stát, který musel při sjednocování svého hospodářství překonávat obrovské potíže. V průmyslové výrobě a zdravotnictví se země nacházela jednom z posledních míst v Evropě.
Za druhé světové války byla Černá Hora anektována Itálií a po jejím skončení zůstala členem socialistické Jugoslávie.
Členství v Jugoslávii zaostalé Černé Hoře přineslo jen malé výhody a mírný ekonomický pokrok. Podstatná byla pouze změna jejího statutu na republiku, která proběhla v rámci sjednocení federativní struktury země. Situace se změnila až v osmdesátých letech 20. století, kdy se černohorské pobřeží stalo vyhledávaným turistickým cílem.
Zatímco Chorvatsko, Slovinsko, Makedonie a Bosna a Hercegovina po rozpadu Jugoslávie vyhlásily svou nezávislost, Černá Hora zůstala součástí dvojčlenné federace – Svazové republiky Jugoslávie, jejíž existenci roku 1992 schválily parlamenty obou států. Předtím se k otázce federace obou států kladně vyjádřili v referendu obyvatelé Černé Hory, kteří odpovídali na zajímavě položenou otázku: „Souhlasíte s tím, aby Černá Hora, jako nezávislá země, zůstala součástíspolečného státu Jugoslávie, a to ve zcela rovnoprávném postavení s dalšími republikami, které si přejí totéž?“
Téhož roku však také přišly ekonomické sankce vůči Jugoslávii, které zastavily ekonomický rozvoj Černé Hory a podlomily zejména oblast turistického ruchu, hlavního příjmu černohorského pobřeží. Ačkoliv část obyvatel Černé Hory i dnes touží po samostatnosti, zatím zůstalo jen u přejmenování svazové republiky na Srbsko a Černá Hora. Obě země by měly mít do budoucna samostatné ekonomiky, společně budou sdílet zahraniční a obrannou politiku, federálního prezidenta a parlament.
Roku 2006 mají obě země právo vyhlásit referendum, v němž se jejich občané vyjádří k otázce úplné samostatnosti. V referendu byla samostatnost Černé Hory schválena.
