Sedemdesát procent obyvatel se hlásí k islámu, dvacet procent k pravoslaví a 10 procent ke katolické víře. Albánie je jediná evropská země s výraznou převahou islámského náboženství.
Právě islám je hlavním pozůstatkem turecké nadvlády ( od počátku 15. století do roku 1912). Většina muslimů v zemi se hlásí k sunnitské větvi, jen necelá čtvrtina se považuje za liberálnější. Katoličtí křesťané jsou soustředěni v severní části země (centrem je město Skadar), zatímco ortodoxní v jižní části země (Korce, Vlora, Berat, Gjirokaster). Zrušení zákazu náboženského života, patřilo mezi první ústupky vlády, která tak reagovala na mohutné protivládní demonstrace. Jako následek uvolnění náboženského života dochází v zemi k početné výstavbě honosných náboženských objektů, které se často na venkově skví jako něco, co do obrazu chatrných chaloupek nepatří. Národnostně převažují z 95% Albánci, dále zde žijí Řekové (3%), z dalších populací podle četnosti tu jsou: Romové, Aromuni, Makedonci, Černohorci.
Albánie je nejzaostalejší zemí Evropy. Zemědělství zaměstnává téměř polovinu pracujících, ale v zemi převážně mladých lidí je obrovská nezaměstnanost. Pěstuje se pšenice, kukuřice, cukrovka, zelenina, víno, tabák a olivy. Chovají se ovce, kozy a skot; důležitý je rybolov.
Původ Albánců se odvozuje od indoevropských Ilyrců. V zemi lze rozlišit severní a jižní dialekt.Převážná část obyvatel (asi dvě třetiny) žije na venkově. Do očí bijící je věkové složení obyvatelstva – téměř polovina je mladší patnácti let.
Ghegové žijí na severu země, hluboko do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegský dialekt byl dříve literárním jazykem.Toskovéžijí jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 vzat za základ spisovného jazyka. [/cut]
Díky svému geografickému umístění byla albánská kultura vystavena vlivům kultur sousedních, zejména řecké, římské, byzantské, turecké. Přesto všechno je zcela svébytná a homogenní. Velký vliv na rozvoj literatury a jazyka měly původně pouze ústní heroické bajky a legendy vznikající jako důsledek otomanské nadvlády. První písemné památky se datují do druhé poloviny 16. století. V 19. století pak proběhlo ilegální kulturní obrození spojené s rozvojem spisovných forem jazyka a literatury.
Albánština má dva základní dialekty – ghegský, kterým se mluví na severu (dnes pokládán za oficiální spisovnou verzi albánštiny) a toskský, kterým se mluví na jihu (byl pokládán za oficiální spisovnou verzi do konce 2. světové války). Přes společný základ jsou oba dialekty dosti odlišné, mluvčí si však většinou navzájem rozumí. Svým původem patří albánština k jazykům indo-evropským.
