Ora Katër aneb co se nesesype… plus něco o albánských domech

Nemohli jsme se rozhodnout, jestli vyrazíme nalehko nebo se všema věcma a zpátky možná až zítra. Nakonec se to za nás vyřešilo samo. Jak nám včera poradili, jdeme kus údolím, koukáme, ještě kus údolím, vidíme spoustu hor, ale která z nich je ta Jezerka? Plán, že si věci necháme u někoho doma, se taky nekonal, prostě jsme nikoho nepotkali. Ne že by tam nikdo nebyl, ale možná ještě spali? Tak pozdě jsme nevstávali, aby už byli někde pryč za prací. A nebo se schovávali ve svých honosných domech.

Horské vesničky v Albánii

Po zkušenostech z Rumunska jsem si myslela, že vesnice v albánských horách budou vypadat podobně. Malé dřevěné domečky, doškové střechy, ovce, psi. Omyl. Albánci si i v horách potrpí na alespoň od pohledu luxusní zděné domy. Možná proto, že i sem vede silnice. Ne každý sice po té silnici projede, ale Albánec v Mercedesu pravděpodobně nemá problém, takže ty cihly si sem prostě doveze. Když si na ně v Německu vydělal, proč by si nepostavil ten dům, co se mu v Německu tak líbil? Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Prostě vylezete z lesa a před sebou vidíte veliký bílý dům s trávníkem okolo, to celé oplocené, vedle domu stojí traktor. Kus dál o něco menší, zato dvoupatrový domeček oranžově omítnutý. Ten se mi líbil, ale jako by sem ani nepatřil. Většina nových domů, co jsme tady na severu zatím viděli, jako by sem nepatřila… A celé to uzavírá dřevěný mostek, na který se skoro bojíme vejít, že by se nám mohl rozpadnout pod nohama. Nakonec se dřevěného stavení dočkáme. Roubená chalupa se stodolou a před ní… no neřekli byste to, ale bunkr.

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Cesta se ztratila

Pokračujeme dál údolím, chvíli po cestě, chvíli korytem řeky, která tam teď zrovna neteče, a koukáme, koukáme, údolí končí skalní stěnou. Krásnou, a čím jsme blíž, tak impozantnější. Ale… kudy vede cesta? Tou skalní stěnou přece vést nemůže. Pod vlivem tohoto předsudku zahýbáme pořád víc doprava do úbočí po čemsi, co by se taky dalo nazvat cestou, aspoň chvilku.

Zmizela docela nenápadně, ani jsme si nevšimli, že už tam není, a my se prodíráme lesem. Než jsme si to uvědomili pořádně, narazili jsme na koryto potoka, který už tam touhle dobou taky netekl, ale mířil tím správným směrem, totiž přímo nahoru. A to bylo špatně. Nebo vlastně dobře, jak jsme se nakonec shodli.

Tím jsme se sice pro dnešek definitivně rozloučili s Jezerkou, která byla někde za sedlem, ke kterému vedla ta cesta, kterou jsme úspěšně ztratili, ale mířili jsme k jinému sedlu a jinému kopci. Pokud by někoho zajímalo, kudy jsme šli, tak: korytem potoka dokud to šlo, po sněhu, přes hřbítek do dalšího žlíbku, tím po sněhu nahoru opět dokud to šlo, pak zase lesem a křovím (něco mezi vzrostlým jehličnatým lesem a přerostlou kosodřevinou, občas se dalo pod, občas se muselo přes) do dalšího žlíbku, sypavej traverz po skále a po sněhu, kus dolů zase po sněhu až do žlebu, kterým by to už konečně mohlo jít a taky že šlo. Nemít mačky a cepíny, asi bychom si neškrtli.

Po cestě jsme si vyzkoušeli, že lezení s velkým báglem je složitější, nepříjemnější, ale ne nemožné, že mačky drží i na skále, kameny padají směrem dolů zatraceně rychle a voda ze sněhu kape naopak hrozně pomalu. Jak to obvykle vypadá, že tohle už je vrcholek, mysleli jsme si, že tenhle žleb už vede na hřeben. Ale to jsme se teda spletli. Vedl do sedla na kraji velkého sněhového plata. Tam jsme nechali batohy a vyhlídnutou cestou pokračovali nalehko na „tamten kopec“. Nalehko znamenalo, že jsme si s sebou vzali jenom ty těžké věci jako mačky, cepíny, lano a veškeré železo. V sedýlku na bočním hřebeni jsme nechali mačky a cepíny beze strachu, že je někdo najde a v domnění, že jsme je tam zapomněli, si je odnese, a dál pokračovali přímo nahoru. Hora čekala. A chtěla si hrát.

Vrchol patří bohům

Co se nesesype, to tě posílí, prohlásila Želenka. Já bych spíš řekla, že co se nesesype, to se nesesype (podle vzoru jednoho norského přísloví, které říká prastarou pravdu, že když je ryba dobrá, tak je ryba dobrá), ale ono se toho většina sesypala, takže nás to ani moc neposílilo. I kdybychom nakrásně chtěli (a my jsme chtěli) něco jistit, nebylo za co. Jakmile se něco tvářilo, že by kolem toho šla obhodit smyčka nebo by tam šlo něco založit, při prvním pokusu o zjištění pevnosti takové věci se tato odporoučela do údolí. Sem by krásně pasovalo pár vět o helmách, ale na radu jisté nejmenované osoby do toho radši nebudu moc rejpat a s dovolením to vynechám. My jsme v těch horách byli přece za turistikou, ne za lezením. A to železo, které jsme s sebou táhli, jsme táhli víceméně tréninkově, takže nás to nakonec i trochu posílilo.

Vrcholové foto a přípitek dědečkovým protijedem se nekonaly na vrcholu, ale kus pod ním. Hora se rozhodla, že nás na vrcholu nechce, a poslední část výstupu by se už opravdu musela jistit. Jak jsem už jednou psala, nebylo za co. Moc jsme se nebránili, předpokládali jsme, že, jak už to na takových kopcích bývá, na vrcholu sídlí bohové a nás by za neohlášenou návštěvu stihl strašlivý trest. Koneckonců v Himalájích se to tak taky dělá. Vrchol patří bohům, piknikuje se kus pod vrcholem.

Protože každá hora by měla mít jméno a protože jsme netušili, jak tuto horu nazvali před námi (třeba ji zatím nikdo nijak nenazval, třeba na ní ještě nikdo nikdy nebyl…), nazvali jsme ji zvučným albánským jménem Ora Katër (Na památku hodiny, kdy jsme ji skoro dobyli. Znamená to něco jako čtyři hodiny nebo čtvrtá hodina).