Nový Zéland – Zimní putování po ostrovech přírodních superlativů

Polovinu svého života jsem žil v omylu, co se týče zimy na Novém Zélandu. Když při mém prvém pobytu přišla na tuto roční dobu řeč, dozvídal jsem se o studeném, nepříjemném počasí. Všechno je však relativní!

„Leoši, proč jsi nás valil? Vždyť to tu je jak u nás na jaře!” toto jsou první slova mé manželky po příletu do Aucklandu.

I já zírám. Sluníčko hřeje, vše je zelené, keře ibišků a camellií v parku před letištěm jsou obalené květy. Lidé chodí jen v košilích a někteří hoši dokonce v krátkých kalhotách! Je červen, to znamená jako u nás v lednu.

„Buď ráda!” odpovím spěšně, abych zamezil výčitkám pro blamování rodiny a sbalím bundu do batohu. „Jsme tady holt na severu, na jihu bude větší zima.”

Rychle z města

Den poté v karavanu z půjčovny vyrážíme na sever, dál za teplem. Jedeme po hlavní silnici, co nejrychleji z města, ke kterému nemáme žádný vztah. Na Nový Zéland jsme přijeli kvůli přírodě. V městečku Warkworth opouštíme silnici číslo jedna a zamíříme k pobřeží Pacifiku. Po krátké době se nám otevírá pohled na Kawau Bay, na azurově modré moře, na plachetnice zakotvené v přístavu. A tentýž den už konečně táboříme s výhledem na nekonečnou vodní plochu Tichého oceánu.

Ráno vstáváme za rozbřesku a pokračujeme dál podél pobřeží. Od silnice není moře vidět, zdvihají se tu vysoké pískové duny. Z jejich vrcholků přehlédneme celý Hauraki Gulf ohraničený na východě ostrovy a ostrůvky, za kterými vychází slunce. Po naší levé ruce stoupají kopce
s loukami a pasoucími se ovcemi. Stráně jsou nakrátko spásané a tráva vypadá jako čerstvě posečená. Jediné rostliny, kterých se ovce nedotknou, jsou kvetoucí trsy kal. Kolik každý takový bílý květ u nás stojí peněz, tady rostou divoce na pastvinách a ani ovce je nežerou, pomyslím si.

Jedeme dál, kolem nás vesnická idylka jako vymalovaná: malá i větší hospodářství, obklopená rozsáhlými pastvinami a nad nimi sytě zelené lesy.

„Jak tady mají všechno krásně udržované!” říká nadšeně Lenka a dodá: „Nejraději bych sem vyslala naše zemědělce na školení. Tak bych si to představovala i u nás doma!”

„Podívejte, koníčkové,” volá Veronika. „Tati, zastav! Prosím.”

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Setkání na ranči

Nedaleko před námi stojí budova ranče, na louce se pasou asi dva tucty koní. Krásná zvířata, žádní valachové. Přeskočíme plot a jdeme ke stádu. Zvířata jsou na cizí lidi určitě zvyklá, vzájemně se přibližujeme a ona se nechají od Lenky a Veroniky pohladit. Vtom se za stodolou objeví muž a děvče s ohlávkami v ruce. Čekám, že budou nadávat – přelezli jsme přece jejich plot – ale opak je skutečností. Zdravíme a chválíme jejich vzorné koně.

„Žádné divoké nemáme. Naši se dají vypůjčit, takže to tak musí být,” vysvětlí chlapík. Věk se u něho nedá dobře odhadnout, mezi třiceti až čtyřiceti. Těžká práce na ranči se očividně podepsala na jeho vizáži. „Odkud pocházíte, podle přízvuku nejste anglicky mluvící,” zeptá se.

Představíme se a setkáváme se s nemalým údivem. S Čechy se Ray, tak se jmenuje, ještě nikdy nesetkal.

„Dnes mám volno, je neděle. Jinak bych byl v sedle a honil krávy. Pracuji tady jako kovboj,” vysvětluje. „Jsem domluvený tady s Barbet, že si vyrazíme na pláž. Je hned na druhé straně dun, tam naproti. Počasí je perfektní, jako by bylo léto, tak se už moc těšíme!”

Prohlédnu si jeho partnerku, může jí být kolem sedmnácti. Dlouhé hnědé vlasy má svázané a její účes vypadá podobně jako ohony jejích koní. Krev a mléko by se o ní mohlo říci staročesky. Asi umí zabrat, žádná pápěrka to není, jinak by asi těžko mohla pracovat s koňmi.

Chvíli se bavíme a pak se nesměle zeptám: „Koní máte plno. Bylo by možné si čtyři vypůjčit a vyrazit na pláž společně?”

„Žádný problém,” odpoví Ray. „Jen se musím zeptat šéfa, jestli nečeká nějaké hosty, kteří by si chtěli někam vyjet. Když ne, tak jejich půjčení není drahé.”

Na koních na pláž

A máme štěstí, koně jsou volní. Můžeme si vybrat mezi anglickým a kovbojským sedlem. Samozřejmě saháme po tom druhém s hruškou pro omotání lasa. Na ně jsme zvyklí. I Veronika už na takovém jezdila, ačkoli si to nemůže pamatovat. Tenkrát jí byly tři roky, co jsme společně v sedlech projeli v Americe Severní Kaskády ve Washingtonu. Později se ale v jezdecké škole učila jezdit na anglickém, a tímto to teď bude mít snazší, protože než člověk ze sedla spadne, může se zachytit hrušky.

Koně máme osedlané, je možné vyrazit. Vtom Ray něco zabručí, zmizí v jedné z kůlen a vrátí se s jezdeckými přilbami v ruce a řekne: „Navlíkněte si je! Můžou nám být dobrý. Před lety jsem spadl z koně a natloukl jsem si hlavu tak, že jsem byl dlouho v bezvědomí. Od té doby bez helmy nevyjedu.”

Každému nám podá černou helmu, která vypadá jako od motorkářů jezdících na Harley Davidson. Ray v ní vypadá víc než legračně. Ještě nikdy jsem neviděl kovboje s helmou na hlavě. I Barbet si jednu navléká, a ta jako jediná z nás má bílou, která nevypadá tak strašidelně. Jenom Ray má bělouše, všichni ostatní jsme si vybrali hnědáky s bílými lysinkami, těch je na pastvině nejvíc.

Vyrazíme. Nejdřív projíždíme lesem z borovic, kterým se zřejmě v písečné půdě dobře daří, a po necelém kilometru se před námi otevře pohled na oceán. Nebe je sytě modré a jako vymetené. Voda má azurový nádech, těžko říci, která z těchto barev se mi líbí víc. Duny končí strmým srázem porostlým teď v zimě uschlou trávou. Severním směrem, kam oko dohlédne, se táhne liduprázdná, dozlatova zbarvená pláž. Vzpomenu si na Itálii nebo Španělsko, na tamní přelidněná pobřeží a pomyslím si, jak krásně je zde, na Novém Zélandu. Moře svádí ke koupání, na které nemůže být ani pomyšlení, voda je určitě studená jako led. Možná, že tady budou v létě davy, až začne turistická sezona. Zeptám se Raye, ale ten moje obavy vyvrátí.

Mořský cval

Cváláme po písku bez jediné stopy. Je tvrdý, koňská kopyta se neboří a můžeme jet naplno. Koňům vlaje hříva ve větru a rychlá jízda jim dělá stejné potěšení jako nám.

„Tak co, není to tady paráda?” zeptá se Ray a bez čekání na odpověď pokračuje: „Každou neděli vyrážím sem k moři a s vámi mě to ještě víc baví.”

„A teď do vln!” volá Barbet. „To bude teprve ono!”

Voda vysoko stříká, jsme celí mokří, ale Barbet má pravdu – úplná senzace! Je to poprvé, co můžeme cválat mořem. Maximální zážitek! Asi jen málokde je něco podobného možné – tak dlouhá plochá pláž s udusaným pískem. Jedeme celou řadu kilometrů, pak to otočíme, slunce máme v zádech, nemusíme mhouřit oči. V dálce se rýsují skaliska mysu Cape Rondey.

Ženeme naše hnědáky v plném trysku a právě když míjíme zářez mezi dunami, kde zahlédnu malé údolí zarostlé borovicemi, slyším za sebou volání Raye: „Leoši, vraťte se! Uděláme si tady něco k jídlu.”

Otočíme se a zabočíme do údolíčka.

„Pod stromem před námi je mé ohniště a v sedlové tašce mám maso,” řekne náš nový kamarád, vyndá kus hovězího a dodá: „Svíčková z mladého býka a správně odleželá. Rozdělejte velký oheň, ať máme hodně žhavého dřeva! Já mezitím nakrájím stejky.”

Hostina s Rayem

Vytáhne nůž z pouzdra na opasku a žasnu, jak je ostrý. Vidí, že ho pozoruji, otře nůž a řekne: „To je Buck, americký. Mám ho snad už věčnost a pořád je stejně dobrý. Nedal bych ho za nic na světě.”

Netrvá to dlouho a na vidlicích z borových větví opékáme tlusté bifteky. Vůně se šíří široko daleko. A když koluje Rayův Buck, kterým si odřezáváme sousta, ozývá se jen mlaskání.

„Teď by koplo plzeňský,” řeknu Jakubovi. Mluvíme spolu anglicky, aby nám naši přátelé rozuměli, což je pro Jakuba zároveň dobrý trénink.

Ray okamžitě zareaguje: „Lepší pivo jsem ještě nepil, nikdo jiný tak dobrý neuvaří,” a dodá s povzdechem: „Jen kdyby nebylo tak hrozně drahý, z mého platu si ho nemůžu často dovolit.” Je mi hned jasné, že se na zpáteční cestě od Cape Reinga musíme tady zastavit s kartonem českého piva.

Den uběhne tak rychle, že se mi to nechce ani věřit. Zapadající slunce začíná barvit mráčky nad mořem. Škoda, že tato pláž není na západním pobřeží, kde se slunce brzy bude nořit do vln Tasmanova moře.

Na ranč dorážíme až skoro za tmy. Odsedláme koně, vyženeme je na pastvinu k ostatním, uklidíme sedla a udidla. Po rozloučení s rančerem, Rayem a Barbet se utáboříme na pobřeží, abychom mohli pozorovat východ slunce.

Leoš Šimánek je autorem mnohých knih a poutavých diashow. Tento úryvek je z knihy Nový Zéland – zimní putování po ostrovech přírodních superlativů. Letošní turné diashow odstartovalo v říjnu a až do listopadu jej najdete téměř každý den v jiném městě ČR. Přesné termíny i internetové knihkupectví najdete na www.leossimanek.cz.