Cestou z Abel Tasman National Parku nás zaskočil státní svátek připadající na Velký pátek, znamenající zavřené obchody a tím i možnost nákupu nezbytných potravin pro týdenní trek v národním parku Nelson Lakes. Zdrželi jsme se proto jedno odpoledne v námi tolik známé Motuece.
Pracovat v Motuece a nechat si ujít Abel Tasman NP, to by bylo opravdu ostudné. Je možné jít dva tracky – coastal track a inland track. Oba jsem částečně prošli. Poprvé jsme se tam vypravili pouze na jeden den. Krásné písčité pláže, blankytně modrá voda, plno lastur a spousta kajakářů a turistů – tak, jak se dalo čekat.
Waikoropupu Springs (čili Pupu Springs) jsou naší první zastávkou na cestě na Golden Bay. Prameny jsou unikátní zejména svou silou (14.000 litrů za sekundu). Podobně silných pramenů je na světě víc, málokterý je tak čirý a průzračný jako tento. V jezírku okolo hlavního pramene je sice zakázané plavat (br, komu by se chtělo v takové zimě?), jde si však domluvit potápění.
Z Picktonu jsme se nechali vyvést člunem k Ship Cove, kde začíná čtyřdenní Queen Charlotte Track. Celková délka je 71 km a cesta vede úzkým pásem pevniny podél zálivu stejného jména většinou kapradinovým pralesem.
Po nácviku trekování v proudech deště na Abel Tasmanu jsme se vrhli na pořádný sedmidenní přechod hor nad Nelson Lakes, s dětinskou radostí, že další trek už nám na Zélandu nemůže přece celý totálně propršet.
Je mladý, výbušný, má ostrá ramena a jeden čudlík tam dole. Ta výbušnost jsou vulkány, ta ramena jsou jižní Alpy řvoucích čtyřicítek, ten čudlík si říká Stewart Island.
Až po deseti měsících strávených na druhé straně planety jsme se dozvěděli od maorského kamaráda o české vesnici na Novém Zélandu. Hned bylo jasné, že se tam vypravíme.
Jako průvodce zájezdů na Nový Zéland jsem v této zemi viděl už téměř všechno. Dosud mi ale unikal symbol Nového Zélandu – nelétavý pták kiwi. Viděli jsme ho sice mnohokrát – ale pokaždé jen v jakési miniaturní zoo, nikdy ve volné přírodě.