Cestopisy a reportáže

A je tady závěr naší novozélandské expedice. Po Milford Tracku jsme trošku vyčerpaní, více psychicky než fyzicky, přece jen to chvílemi vypadalo jako boj o přežití. Dostali jsme alergii na dešťové kapky, jakmile se nás nějaká dotkne, asociuje v nás vzpomínky na mokré chladivé oblečení. Brrrr!

Mezi skalnatými hory se pomalu vynořuje ledovec Franz Joseph Glacier. Vede k němu několik menších treků. Nejdříve si jej prohlížíme z vyhlídky. Vypadá majestátně, jakoby se řítil dolů údolím, po stranách pokrytý kamením a prachem, uprostřed jasně modrý.

Nový Zéland má opravdu půvabné hlavní město. Možná je to tím, že Wellington není velký a moře mu dodává příjemnou atmosféru. Procházka po nábřeží s výhledem na kotvící lodě, ulice vedoucí strmě do kopce, hodně zeleně a sportující obyvatelé.

Přemýšlím, jestli bych tady na Novém Zélandu byla šťastnější než u nás. Ovlivňuje člověka prostředí, ve kterém žije? Počasí? Moře? Nevím. Jedno však vím určitě. Novozélanďani vás při náhodném očním kontaktu obdaří upřímným zářivým úsměvem. Až tehdy si uvědomím, jak málo se u nás doma lidi na ulici usmívají…

Opustili jsme poloostrov Coromandel a vyrazili do Rotorua. Ve všech průvodcích se píše, že kdo nenavštívil tohle město, jakoby ani nebyl na Severním ostrově.

Jak si co nejvíce užít cestování a co nejmíň přitom utratit? Tuhle otázku si možná položí ten, kdo chce na Zélandu strávit delší čas a nechce přitom příliš pracovat. Omezit výdaje znamená více cestovat, relaxovat a poznávat…

Víte, jak nejlépe probudit spící gejzír? K čemu je možné využít vnitřní energii naší planety? Na tyto a další otázky odpoví nejlépe domorodí Maoři z nejbarevnější geotermální oblasti Nového Zélandu.

Roku 1863 opouští 83 německy mluvících starousedlíků vesničku …Chotěšov… na Plzeňsku a vydává se na druhý konec světa – na Nový Zéland – začít nový život. Odjíždějí s příslibem přidělení 40 akrů půdy na osobu zdarma, sami si hradí pouze dopravní náklady. Na seznamu cestujících najdete jména jako Schischka, Straka, Becher nebo Schollum.