Jak se fotí Nový Zéland

Většina turistů, cestujících do této vzdálené země ležící ve vodách Jižního Pacifiku, je časově limitována délkou dovolené a tudíž stojí před složitým rozhodnutím. Pokud si pozorně prostudují mapu a průvodce, záhy zjistí, že vměstnat krásy obou novozélandských ostrovů do běžných dvou až tří týdnů volna je vskutku nemožné. Někteří se však přesto nedokáží rozhodnout a volí cestu, při které sice „zmáknou“ oba pevninské celky najednou, ovšem z cesty se pak stává hra na honěnou, aby se na mapě „odfajfkovali“ alespoň nejzajímavější lokality. Je pochopitelné, že cena letenky okolo 35.000 Kč a čtyřiadvaceti hodinový přelet jedním směrem, který nás ze střední Evropy čeká, mohou takové rozhodnutí podporovat, přesto se především u milovníků fotografování přimlouvám za střídmější volbu. Velká sousta a hektický spěch jsou totiž v ostrém kontrastu k novozélandskému stylu života.

Nedostatek času je snad jediným nepřítelem, který nás může na Zélandu potkat. Tato země nepřináší nástrahy v podobě životu nebezpečných plazů či pavouků, kteří mohou komplikovat volný pohyb v sousední Austrálii, nehrozí setkání s divokou šelmou jako v afrických savanách. Střevní potíže, které potrápí nejednoho cestovatele na asijském kontinentu, či vysoká kriminalita sužující jihoamerická města tady také příliš nehrozí. A konečně hektická atmosféra přítomná ve značné části evropského a severoamerického kontinentu, zdejší pobyt také pravděpodobně nezkazí. Zvláštní přípravy techniky, které fotograf musí činit před cestou, na území s extrémní vlhkostí tropů, prachem pouští nebo mrazem polárních oblastí, můžeme rovněž vynechat, tudíž skutečně zbývá pouze vhodné naplánování cesty.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Bezejmenná krása

Milovníky podmanivé krajiny si získá především Jižní ostrov, ozdobený masivem skalnatých hor. Nejvyšší devizu však jeho krajina získává relativně nízkým zásahem civilizace. Z celkem čtyřmiliónové populace Nového Zélandu na jižní část připadá pouhá čtvrtina. Průmysl, velkoměsta a dálniční síť zůstávají doménou severu, a tak pomaleji se „rozvíjející“ jih stále odolává betonové záplavě. Je ideálním prostředím pro krajináře nejen díky mnoha lokalitám bez sloupů elektrické sítě, televizních vysílačů či antén mobilních operátorů, které postupně zaplavují naši planetu. Silné proudění vzduchu a čistota atmosféry nad Jižním Pacifikem, zde poskytuje k fotografování nejdůležitější složku. Dobré světlo. Právě to je „veličina“, za kterou na Zéland míří tisíce profesionálů i amatérů.

Kráter Tongariro

Zkrátka však nepřijdou ani ti, kteří z pádných důvodů mohou obdivovat pouze severní pevninský celek. Krajinu civilizovanějšího severního ostrova složenou z mozaiky farem, sadů, vinic a průmyslových lesů, doplňují čtyři národní parky, třináct chráněných oblastí a mnoho přírodních rezervací. Najdou se zde perly jako Národní park Tongariro, který je nejen nejstarším novozélandským parkem, ale především místem, které se roku 1993 dostalo, jako první na světě, do seznamu památek UNESCO hned ve dvou kategoriích. Status kulturního dědictví reflektuje význam tohoto území pro maorské kmeny a oceněná přírodní hodnota parku spočívá v soužití rozmanitých biotopů a ve výskytu mnoha druhů endemické flóry. Tongariro je zajímavý pro svá nej je zároveň rájem turistů a sportovních nadšenců. Například zážitek, který nám poskytla zdejší nejvyšší sopka při fotografování její zasněžené kaldery a následný snowboardový sjezd, byl vskutku jedinečný.

Aoteaora – země dlouhého bílého mraku, jak nazývají ostrovy původní maorští obyvatelé, však nedisponuje pouze okouzlující krajinou a jedinečnou světelnou atmosférou. Poznali jsme zde především úžasné lidi, kteří si dokáží vážit poctivého, zdánlivě obyčejného prožitku šťastného života. Tato setkání jsou na cestách mnohem důležitější než nejúžasnější pořízená fotografie a zapisují se nesmazatelně v naší duši, paměti i způsobu vnímání světa a lidské existence.