Co musíte udělat pro to, aby se vám dostalo oficiální přijetí do kanacké osady?
Třetí největší ostrovní země v Pacifiku
Je osm hodin ráno, 28. října 2007 a přistáváme na malém letišti Nové Kaledonie. Ta patří mezi „černé ostrovy“. Tak se přezdívá Melanésii, etnicky vyčleněnému subregionu na jihozápadě Tichého oceánu. Novou Kaledonii objevil roku 1774 na své druhé výpravné plavbě James Cook. Teď mám dva týdny, abych si tuto třetí největší ostrovní zemi v Pacifiku objevil sám.
Opouštím budovu letiště a vyrážím k silnici mířící k Nouméa, hlavnímu městu. To je vzdáleno asi 50 kilometrů. Ujdu sotva 50 metrů a zkouším stopnout první auto vyjíždějící stejným směrem. Auto k milému překvapení brzdí. Milé překvapení se mění v neuvěřitelné. „Ty jsi Roman z České republiky, že?“ Chvilku trvá, než dostanu ze sebe přitakání. „Tak nasedej,“ říká s úsměvem zarostlá tvář mladého muže. Až v autě jsem si srovnal souvislosti… Asi dva týdny před svým příletem jsem psal místnímu členu z Hospitality Clubu. Požádal jsem ho o uschování částí svých věcí po dobu mého cestování po ostrově. Odpověděl mi Francouz, jehož tvář na profilové fotce byla hladce oholena. Jorema jsem měl kontaktovat, jakmile dorazím do přístavu, kde s manželkou bydlí ve své malé jachtě. Včera mu přiletěli na návštěvu rodiče. Ale jejich kufry až dnes. Jel je tedy na letiště vyzvednout, a když se vracel, zaregistroval mě…
Seznámil jsem se tedy i s rodiči Jorema a jeho manželkou. Všech pět nás v poledne zašlo na tržiště na oběd… Jorem mi potom na lodi uschoval polovinu mých věcí, ukázal fotky Nové Kaledonie a vyzbrojil mne francouzskými slovíčky i základními informacemi…
Nové Skotsko
James Cook pokřtil zemi „Nové Skotsko“. Caledonia se používá jako poetické jméno pro tuto Britskou zemi. Jenže to byli Francouzi, kteří tenhle ostrov roku 1853 anektovali za své nové území. Kanakům, původním obyvatelům této ostrovní země, se to nelíbilo a nelíbí doposud. To byly informace, jež jsem získal v Nouméa, kde žije více než třetina populace. A téměř všichni jsou Francouzi. Od nich se mi také dostalo ujištění, že se stopem tady problém nebude. „A když Kanakové zjistí, že nejsi Francouz, budou o to více přátelštější.“ Téhle větě jsem moc nerozuměl. Mělo ještě nějaký čas trvat, než se dovím více o okolnostech soužití v této kolonizované zemi.
O tom, že stop je zde přirozená věc jsem se ujistil hned při cestě z hlavního města směrem k severu. A čím jsem jel severněji, do méně osídlených oblastí, tím častěji mě na stopu brali Kanakové. Při cestě po Nové Kaledonii se nedá zabloudit. Země má tvar podlouhlé nudle. Pět set kilometrů na délku a padesát kilometrů na šíř. Podél obou pobřeží vede silnice. Z jednoho pobřeží na druhé se dá dostat přes hornatý střed pěti spojnicemi. Západní strana je mnohem frekventovanější a také hustěji osídlena. Je však hodně vyprahlá a nehostinná. V severní provincii jsou okrsková městečka o poznání menší než v jižní. Tvoří je pošta, policejní stanice, benzinová pumpa, kostel, pár obchodů a několik uliček. Kanakové žijí většinou izolovaně ve svých kmenových vesnicích hlavně u východního pobřeží. To je pro změnu hustě zalesněné tropickou džunglí a z hor se na mnoha místech spouští nádherné vodopády. Přes jednu řeku ještě stále převáží auta a lidi maličký trajekt. Provoz je zde bohužel či bohudík velice řídký.
Černo-bílé vztahy
Přestože na severu východního pobřeží Francouzi nežijí téměř vůbec, občas mě při stopu svezli. Většinou, stejně jako já, projížděli touto oblastí poprvé. „Ještě v nedávné minulosti tohle nebylo pro Francouze bezpečné,“ vysvětluje mi za jízdy Jenevjen. Tato mladá kanacká dívka jela se svým francouzským přítelem Fabianem na dovolenou. Využívám její znalost angličtiny a ptám se na „černo-bílé“ vztahy a nedávnou historii země…
Ta se v osmdesátých a ještě částečně i v devadesátých letech zmítala v obrovských nepokojích. Vztahy mezi Kanaky a kolonizátory byly napnuté jak tětiva luku před výstřelem. Místa s třecí plochou byla natolik nažhavená, že se od nich vznítily barikády. Kanacká nesmiřitelnost s kolonizací Francií se stupňovala, až vyústila v boje za nezávislost. Krev v žilách místních obyvatel po generace tiše bublala. Při styku s francouzskou chladnokrevností se dostala do varu. Vztahy se vyostřily na ostří nožů i ostrých střel. Krev se dostala až na povrch… A pak už jen pomalu stékala po černých i bílých tělech a rychle chladla…
To vše probíhalo až do doby, než se na scéně objevil Jean-Mare Tjibaou. Tomuto původně knězi se podařilo sjednotit všechny kanacké kmeny a stal se lídrem celonárodního hnutí za nezávislost. Tjibaou pochopil, že Francouze neporazí v ozbrojeném boji a začal se zástupci kolonizátorské země vyjednávat. Chtěl zabránit dalšímu prolévání krve, avšak prolil krev vlastní. Tjibaoův nenásilný odpor se nelíbil těm nejmilitantnějším radikálům, kteří ho proto v roce 1989 zastřelili. Od té doby se na politické scéně neobjevil nikdo, komu by se podařilo znovu všechny Kanaky sjednotit…
Kanakové se svého úsilí vymanit se z kontroly Francie nevzdali, ale barikády už dnes nikde nestojí. „Obě strany se sice respektují, ale bratrské pouto zde navázáno není,“ pokračuje ve svém vyprávění Jenevjen. „To, že mám za partnera Francouze, neumí moji příbuzní respektovat ani tolerovat,“ ukončuje tuhle kapitolu v době, kdy přijíždíme do oblasti Linderalique.
Kanacké tradice
Hned u pobřeží trčí do výše ostré jehlany skal. Jsou tak spektakulární, že jedna skála se dostala na zadní stranu pětistovky. Za přílivu se dostane voda až k patám trčícího masivu. Domluvili jsme, že zde budeme společně kempovat. Fabian postavil jejich stan a já jsem šel pro dřevo. Pozvali mě na večeři. Než ji připravili, šel jsem si udělat do okolí pár fotek. Měli jsme smažené vepřové s nudlemi. Večer u ohně mě Jenevjen zasvěcuje do kanacké kultury a tradic.
Oproti Francouzům mám tu výhodu, že se mohu v klidu vypravit i do kmenových osad, aniž bych se musel bát nějakého konfliktu. Ten by sice už neměl dnes hrozit ani Francouzům, ale vřelého přijetí se jim nemusí dostat všude. A nutno říci, že Kanakové jsou velice srdeční lidé. Nebylo vzácností, že se mi dostalo pozvání do domácnosti na čaj nebo kafe či mi věnovali na cestu nějaké ovoce. Ale ještě jsem nenavštívil žádnou izolovanou kmenovou komunitu. „Tohle podléhá určitým pravidlům, která by se měla respektovat,“ pokračuje u otevřeného vínka Jenevjen. „Není možno se svévolně pohybovat v jejich osadě, aniž by návštěvník neabsolvovat takzvaný kutum.“ V překladu to znamená něco jako výměna. Šéfovi vesnice se předává tradiční batikovaný šátek, do něhož se může zabalit ještě nějaká drobnost. Za toto se nabízejícímu dostane oficiálního přijetí do vesnice…
Po dvou hodinách jsme se zvedli od ohně, který už byl vlastně jen hromádkou žhavých uhlíků. Hodil jsem do nich větší kus dřeva a šel roztáhnout matraci pod nedalekým stromem na okraji písečné pláže. Usínalo se krásně… Vstal jsem ještě před východem slunce, udělal několik snímků a šel si zaplavat. Předtím jsem ještě rozfoukal ohniště a přiložil trochu dřeva… Připravil jsem pro nás společnou snídani. Mou oblíbenou a praktickou klasiku: uvařené ovesné vločky se sušeným ovocem, nastrouhaným kokosem a různými semínky jsem nakonec ochutil ovomaltinou. K tomu jsme měli ze sušeného mléka bílou kávu… Rozloučil jsem se s tímto sympatickým smíšeným párem a vydal se pěšky dále.
Sotva osm kilometrů od místa, kde jsem kempoval, je další zajímavá přírodní ikona krajiny. Kvočna v zátoce v Hienghiéne. Tato skála dala jméno nejen celé zátoce, ale také okrskovému městečku. To je rodištěm a působištěm kanackého vůdce Tjibaoua. Jemu na počest bylo vystaveno kulturní centrum, jako muzeum jeho odkazu. Na celou zátoku je nádherný pohled z vyhlídky nad městem. Na tu mě vyvezla jedna starší francouzská učitelka. Spolu s místním doktorem a policistou jsou jediní usídlení Francouzi v téhle oblasti. Z vršku je také vidět na Sfingu, malý ostrov připomínající tvarem tu egyptskou. Učitelka se na návrší zdržela jen pár minut. Já až do rána…
Moc jsem se tam nevyspal. Čekal jsem, až vyjde měsíc a fotil zátoku v jeho svitu. Když se měsíc skryl za obzorem, čekal jsem, až se na něm objeví silueta skal a Kvočny. A pak už jsem jen čekal na doplnění cyklu o snímek s vycházejícím sluncem.
Čekání však nebralo konce. Až do devíti hodin jsem posedával u informačního centra a čekal, až otevřou, abych si tam mohl dát nabít obě baterky do foťáku. Až pak jsem si konečně mohl jít zdřímnout. Usínal jsem s oním blaženým pocitem dobře odvedené práce. Snímky z té noci patří do kolekce mého portfolia a Kvočna se usadila na stěnách u některých mých přátel.
Nejširší nabídku průvodců a map Nové Kaledonie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz
Kutum a návštěva osady Kanaků
Než jsem Hienghiéne opustil, pořídil jsem si potřebný kus batikované látky, který se používá pro kutum. Kmenová osada Néssapoué se stala mou první navštívenou. Ani ne po hodině cesty od odbočky při pobřeží jsem vstupoval do osady. Naučenou větou žádám prvního osadníka, aby mne dovedl k šéfovi vesnice. Po menších komunikačních zádrhelech jsem předveden k jeho zástupci. Šéf je pryč. A muž číslo dvě v hierarchii kmene mluví trochu anglicky. Stojíme před domem „setkání“, kde sděluji účel své návštěvy s žádostí o přijetí. V batikovaném suknu předávám ještě přibalený balíček tabáku a maličký obnos peněz. Rituálu přihlíží hrstka lidí. Dostává se mi oficiálního přijetí jménem celé osady. A oficiální ceremonie se rychle mění v přátelské uvítání. Matyas mě zběžně seznámil s chodem kmene a dal najevo, že se můžu všude volně pohybovat. Zajímal jsem se o místo, kde bych mohl jednu noc kempovat. „Ty nemáš stan?“ ptá se po nějaké době Matyas. „To jsi měl říci hned, můžeš spát v mém domě.“ „A jsi zván také ke společné večeři,“ říká už po společné kávě. Do té doby jsem měl čas k rozkoukání se po osadě.
Tradiční kanacké obydlí tvoří nízká, dnes už většinou zděná, kruhová nebo čtvercová základna. A vysoká jehlanovitá či kuželovitá střecha je tvořena hrubou vrstvou palmových listů nebo stébel travin. Na špici je zapasován malý vyřezávaný totem. Někde před nízkými vchodovými dveřmi visí již zmiňované tradiční batikované plátno. To se také občas objevuje místo závěsu v oknech či jen tvoří dekoraci příbytku. Kanakové mají většinou „domů“ více. Protože se jedná o jednomístné stavby, bývá ten sousední menší koupelnou, prádelnou a toaletou. Kuchyňka je také zvlášť, ale ta je někdy jen zastřešeným kuchyňským koutem. Tady v osadě se však jídlo připravovalo společně pro celý kmen. Na dvou kolejnicích seděly obrovské hrnce, pod nimiž se topilo. Část žen čistila zeleninu, jiné ji vařily nebo smažily. Smažily se i šproty a sardinky. K jídlu se jako příloha používají sladké brambory a taro. Tato hlíza se považuje za brambory vlhkých tropů. Večeřeli jsme v otevřeném „sálu“ onoho přístřeší „setkání“.
Byl jsem tímto setkáním velmi potěšen. Neměl jsem dojem, že bych tam někomu vadil, naopak. Kdo uměl pár slov anglicky, zkoušel si je procvičit. Já jsem svou slovní zásobu víceméně vyčerpal hned po pozdravu. Úsměv z tváří však zmizel, když jsem opatrně začal hovor na téma kolonizace. Tahle otázka je pro Kanaky velmi citlivá. „Kdysi zde Francouzi zřídili trestanecké kolonie. Přišli farmáři a začali zabírat půdu pro svůj dobytek. Nakonec zabrali celou zemi,“ říkají s tónem nesmiřitelnosti vůči danému stavu. „Neustále bojujeme za nezávislost, ale pro arogantní Francii jsme jen hrstka rebelujících povstalců!“ Je cítit, jak jimi začínají vibrovat emoce. Nebylo to šťastné téma…
Nehostinnost západního pobřeží a vřelost na pobřeží východním
Celkem bez komplikací jsem se dostal až na nejsevernější neosídlený výčnělek pevninské části zvaný Poingam. Malý kemp a malý bar na malé pláži. Místo, které je navštěvované většinou jen proto, že dál už to nejde… Při cestě zpět na jih jsem projížděl jednotlivé spojnice obou pobřeží. Oblastní nehostinnost západního pobřeží střídala občasná pohostinnost a vřelost Kanaků na pobřeží východním. Asi po týdnu mě na stopu znovu svezla známá starší učitelka, která mne vyvezla na vyhlídku v Hienghiéne. Teď jela na jih. Projeli jsme po mostě, jejž navrhoval Gustave Eiffel. Nebyl to zdaleka jeho největší projekt, ale určitě byl nejvzdálenější.
Na jihu severní provincie jsem se velmi pomalu posunoval níže. Posunoval jsem přitom i hranice své trpělivosti. Až jsem se dostal do míst, kde už to dál nešlo (přestože silnice tudy vedla). Musel jsem popojet zpět na sever, dostat se přes hory na západní pobřeží, tam na jih k další spojnici a zpět na východní pobřeží…
Příběh o Kanacích
V okrskovém městě Canala u mne v podvečer, aniž bych stopoval, zastavilo auto s kanackým párem a ptají se, kam mám zamířeno. Zavezli mě k zálivu, kde jsem chtěl přespat. Když jsem jim poděkoval za službičku a chtěl se rozloučit, pochopili, že tam chci strávit noc. „Pojeď s námi,“ navrhli mi. „Jedeme do nedaleké vesnice, kde zrovna kempuje školní tábor. Střídáme se tam s dalšími rodiči a dobrovolníky na chodu jejich týdenního pobytu.“ Zrovna vezli pro svěřence velký nákup. Moc se mi nechtělo, ale také jsem nechtěl odmítnout pozvání. Nakonec to bylo fajn. Učitelé uměli anglicky a část studentů rovněž. Něco málo se tím pádem dověděli o České republice. A kdyby už nic, tak alespoň to, že existuje. Přínosné to bylo hlavně pro mne. Mohl jsem si seskládat další dílky do příběhu o Kanacích…
Díky stupňujícímu se tlaku, Francie v roce 1999 vrátila Nové Kaledonii částečnou autonomii. Navíc všichni obyvatelé dostanou možnost se vyjádřit, zda chtějí být samostatní, či zůstat pod správou Francie. O žádné „Davidovo“ vítězství se však nejedná. Datum referenda bylo strategicky určeno až na rok 2015. Proč tak pozdě? V současnosti je v zemi 230 tisíc obyvatel. Teď už je téměř polovina Francouzů, a ti tady stále přibývají. A proč že se nechce Francie této malé vzdálené ostrovní země vzdát? Důvody jsou pochopitelné. Nová Kaledonie je velmi bohatá na nerosty. Ve velkém se tu těží hlavně nikl a kobalt…
Po společné večeři v táboře mě David a Maria Joe zavezli k nim domů. Mají čtyři kluky a dva z nich jsou také na táboře… Po dlouhé době jsem pro změnu spal v posteli.
Ráno jsem se rozloučil s hostiteli a vyrazil na cestu. Vrátil jsem se zpět ke Canala. Nad zátokou vystupují vysoké zelené kopce, z nichž je za dobrého počasí vidět na tři „Loajální ostrovy“. Ty jsou považovány za perly Nové Kaledonie. Čtrnáct dní je ovšem příliš krátký čas na to, abych je navštívil a navíc zrovna nebylo ani ideální počasí je zahlédnout. Byl však nejvyšší čas poohlížet se po návratu do Nouméa.
Jak vážně to myslí Francie s referendem se teprve ukáže. Každopádně pro případnou možnost, že by po referendu byla Nová Kaledonie nezávislým státem, byla roku 2010, vedle trikolory, zavedena duální státní vlajka. Na odpověď, jestli se podaří budoucnosti napravit křivdu minulosti, si budou muset Kanakové ještě nějakou dobu počkat…
Dobrý den v únoru 2015 chci navštívit Novou Kaledonii může mi prosím někdo poradit?
Děkuji František
Navštívil jsem Novou Kaledonii v roce 2005. To co píše autor mohu jen podepsat. Přesně tak to tam tehdy bylo a chodilo
Články v okolí
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
SOUTĚŽ: Co je nového v JOTA, aneb cestování s knihou. UKONČENO
Časopis Travel Life píší cestovatelé pro cestovatele, tak CESTUJ!
Nové články
Neznámá Mauritánie
Vánoční trhy od Brém až po Berlín.. a mnohem dál
Playa del Carmen
Vybavení na cesty
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru