Cestopisy a reportáže

1.den Už od začátku cesty jsme v tempu, které plynule navazuje na naše pracovní zatížení během několika posledních měsíců takže – hukot! Řečeno jednoduše, deník začínám psát až druhý den večer po našem příletu do Antalye.

Lepší jednou vidět, než tisíckrát slyšet, říkají Japonci. A mají naprostou pravdu. Média nám podsouvají obraz světa, který se často velmi liší od skutečnosti. Cestování tyto představy bortí. Jak tedy vypadá Turecko doopravdy?

Hüzün je název pro pocit zmaru a odklonu od správných hodnot, jinými slovy melancholie. Podle Orhana Pamuka sídlí v istanbulské společnosti. Je tomu opravdu tak? Expediční fond podpořil pátrání po tomto aspektu tamější atmosféry.

Pondělí 18.9.2006 V 9:30 nás budí tlukot na dveře – Joshe: „vstávat budíček, sluníčko svítí“. Otráveně kňourneme, že slyšíme. Pak šupky dupky na snídaňku s 2 ošatkami ekmeku (čím dál tím větší spotřeba. Jdeme k moři – koupačka a šnorchlovačka.

Sobota 9.9.2006 Parádní začátek. Sešli jsme se na ruzyňském letišti kolem 18té hod (odlet 19,15 hod). Tak nějak jsme se kousli v „Meeting Point Baru“ a pozapomněli na to, že bychom to měli pomalu, ale jistě směřovat k odbavení. V 18,50 nás konečně napadlo zkontrolovat čas a s úlekem jsme vyběhli nechat si zabalit krosny.

Středa 10. srpna, Na Sarajevo (Novo Mesto, Záhřeb, Banja Luka, Vinac) Cesta byla dlouhá, místy strmá. Z Novoho Mesta do Záhřebu jsme se svezli v dodávce s postarším chlápkem. V Záhřebu pan Bota sliboval perfektní benzínku. Ušla, ale žádnej zázrak. Narazili jsme na další stopaře. Nebyli to však „dálkaři“, ale jen dvě místní holky, navíc naprostý amatérky. Poprvé v životě jsem si vyzkoušela somrování, což znamená, že jdete za řidičem a na férovku se ptáte, jestli náhodou nejede tam a tam a jestli vás nechce vzít. Kdyby to bylo bývalo klaplo, jeli jsme do Bělehradu, nebo rovnou do Turecka.

Motto: „Jojoj! Sale, musíme pořádně jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“„A kam chceš dojet, člověče?“„Nevím, ale jet se musí.“(Jack Kerouac: Na cestě)

Naše cesta pokračuje na východ Turecka. Míjíme město Kirikkale a po dálnici, která se sem tam zuží do úzké silnice, aby se o několik kilometrů dál opět rozšířila na pěknou čtyř proudou cestu s novým povrchem. Krajina je víceméně stále stejná. Na pravo i levo se táhnou kopce, které jsou sem tam pokryty nízkým porostem. Přes vyprahlé pláně a uschlou trávu je kolem cesty poměrně mnoho pramenů s tekoucí vodou.