Nejodpornějším místem v Turecku je dle mého názoru hlavní autobusové nádraží v Istanbulu. Tedy alespoň některé z jeho podzemních částí, kterými jsem se proplétal ve snaze najít slušnou snídani, čekárnu a stanici metra.
Prostor je to opravdu obrovský. V několika patrech se tu nachází nesčetně nechutných zákoutí, odpadků, spících lidí, ale i obchodů, rychlých občerstvení atd. Nadzemní část autobusáku vypadá podstatně slušněji, obchodů a restaurací tu je nepřeberný výběr.
Z Istanbulského autobusáku, kam jsem dorazil nočním autobusem, jsem se potřeboval dostat do Edirne. Původně jsem plánoval stopovat, nicméně z centra velkoměsta, které má víc obyvatel, než celá Česká republika, to moc dobře nejde. Proto jsem si koupil za patnáct lir jízdenku do náhodného města v evropské části Turecka, blízko silnice vedoucí k Edirne.
To město se jmenuje Çorlu, působí čistě a velmi moderně, ale blbě se z něho stopuje. Alespoň mě to trvalo docela dlouho, než jsem se konečně posunul o jedno město dál, do Burgazu. Edirne bylo však stále daleko, tak jsem se rozhodl dojít na konec města a stopovat dál. Z jedné kavárny, kolem které jsem procházel, na mě zavolali chlapy na plastových stoličkách, abych si přisedl.
Objednali mi čaj a začali se se mnou bavit o obvyklých tématech – kdo jsem, odkud jsem, odkud jedu a kam… Jeden z pánů uměl francouzsky, další německy a trochu anglicky, ostatní jenom turecky. Vůle komunikovat byla velká, takže jazyková bariéra nehrála roli. Jakmile jsem dopil první čaj, už mi některý jiný z pánů objednal další. Dokonce mi na cestu dali rajče a chleba a jeden z pánů pro mě koupil kokoreç, jeden z typických tureckých sedwichů.
Po chvíli mi bylo jasné, že do Edirne se dnes nedostanu. Bylo vedro, tak jsem vlastně byl rád, že můžu sedět a družit se s těmito pohostinnými Turky. Říkali, že ani nemá smysl se snažit jet k Edirne, protože poblíž hranic stejně spát nemůžu. Radši mám jet do městečka Babaeski, tam prý spaní ve spacáku nebude problém.
Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
I do Babaeski se stopovalo špatně. Nakonec jsem musel jet autobusem za pět lir. Ve městě stojí krásná stará mešita, kamenný most, pod nímž protéká řeka. Podél řeky se rozprostírá park. Jedna paní v autobuse se mě ptala, jestli budu kempovat v tom parku. Tak jsem pochopil, jaké místo měli ti pánové v Burgazu na mysli. A přespal jsem uprostřed města v parku na břehu řeky. Nikomu má přítomnost nevadila, jen komáři na mě útočili a nechtěli mě nechat spát.
Druhý den jsem stopl jednoho velmi ochotného pána, který mě ve své kanceláři ve městě Havsa pohostil čajem a potom odvezl na silnici směřující k Edirne. Přímo tam mě dovezl doktor z místní nemocnice, který se mi velice omlouval, že nemá čas, aby mi koupil nějaké jídlo.
Nejvýznamnější stavbou Edirne je mešita Selimiye. Její minarety jsou prý jedny z největších na světě a nejen kvůli nim je zapsána na seznam památek UNESCO. Na rozdíl od velkých mešit v centru Istanbulu jsem se tu nemusel prodírat davy zahraničních turistů a mohl ohromný a krásně zdobený prostor vnitřku mešity vnímat nerušeně. Mešita je krásná i zvenčí. Před vchodem má velké nádvoří, uprostřed něhož stojí kruhová umývárka s kohoutky kolem dokola, určenými k rituálnímu umývání před modlitbou.
| Při cestování po Turecku by vám rozhodně neměla uniknout ani Ankara: Hlavní město, kam turisté nejezdí |
Kolem mešity stojí zahrada, hřbitov a areál dalších budov, a také předsíň, která je dnes plná obchůdků se suvenýry. V okolí se nachází také několik dalších velkolepých mešit, všechny jsou krásné a je v nich klid. V některých jsem našel letáčky s kvalitními informacemi v angličtině, popisujícími nejen historii a výzdobu stavby, ale také předměty a úkony spjaté s náboženskými rituály.
V rušném centru jsem si dal döner s ayranem, čaj i tureckou kávu, prošel si hezky upravenou pěší zónu a našel i několik starobylých dřevěných domů. Chtěl jsem navštívit také místní synagogu, údajně největší na balkánském poloostrovu. Bohužel byla zavřená, tak jsem ji mohl obdivovat pouze zvenčí. Ve městě je také několik kostelů, já jsem však žádný nenašel. Ani jsem je moc nehledal, protože jsem se ještě do večera potřeboval dopravit do Bulharska, takže jsem měl docela naspěch.
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
