Setkání s uprchlíky na kraji města Aksaray

Pod billboardem s nápisem „Istanbul“ jsem spatřil několik barevných stanů s podlahami vytvořenými koberci, pobíhající špinavé děti a pár dospělých, co tam postávali a povídali si. Již podle vzhledu bylo patrné, že to nejsou Turci, ale Arabové.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Jeden z nich, o kterém jsem se později dozvěděl, že je stejně starý, jako já (tzn. 23 let), na mě zavolal a pokynul mi, abych si šel sednout k nim do stanu. Pozvání jsem přijal, shodil ze sebe batoh a sedl si na koberec. Za chvíli se kolem mě sešla skupinka možná tak deseti lidí, mladí muži a ženy a pár dětí. Stáli kolem mě a upřeně se na mě dívali. Ženy byly oděné do krásných barevných orientálních šatů a muži byli také v rámci možností velmi slušně upravení. Jen bylo vidět, především na vlasech, že se již delší dobu nemyli. „Suria,“ představili se mi.

Seděl jsem jako návštěva ve stanu syrských uprchlíků. Chvíli jsme se na sebe dívali a mlčeli, zdálo se mi, že na něco čekají a já nevěděl, co dělat. „Suria bum!“ předváděly děti rukama vybuchující bomby na vysvětlenou, že v Sýrii je válka. Nevěděl jsem, co na to říct. Oni uměli jen arabsky a turecky – konverzace mohla být vedena pouze gesty, citoslovci, mezinárodními slovy a těmi několika tureckými slovy, které jsem do té doby pochytil.

Večeře u těch, kteří nemají téměř nic

„Yemek!“ řekl ten kluk, co byl stejně starý jako já – nicméně, na rozdíl ode mě měl již ženu a dvě děti. Yemek znamená turecky jídlo. Abych to pochopil, doplnil výzvu gestem, kterým naznačoval, že si dává jídlo do úst. Přikývl jsem a během pár minut mi jeho manželka připravila talíř se zeleninovým salátem, sýr a kus chleba. Snažil jsem se zeptat, jestli budeme jíst společně, ale oni evidentně již jedli.

Sedli si kolem mě a dívali se, jak mi to nejde. Jedl jsem totiž každou část jídla zvlášť, což bylo špatně. Tak mi ukázali, že správně si mám všechno nabírat chlebem a jíst dohromady. I toto zdánlivě primitivní zadání mi však dělalo problém, takže aspoň měly děti nějakou legraci.

Jak jsem pochopil potom, jídlo uprchlíci kupují ze skromných finančních úspor a někteří z uprchlíků chodí k blízké stoce chytat ryby. Ze Sýrie si někteří přivezli pouze syrský čaj, který mi uvařili a nabídli s velikou úctou. Řekl bych, že je ještě o řád lepší, než vysoce kvalitní čaj turecký.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecko (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Pomoc bližnému svému

Když jsem si stoupnul, začal jsem trochu kulhat kvůli natažení svalů mé nemocné nohy. Další z kluků – bylo mu osmnáct, ale vypadal starší, se mě ptal, co se mi stalo. Ukázal jsem mu jizvu a snažil vysvětlit, že jsem měl operaci. Dal mi najevo projev lítosti, jako bych ten, kdo je momentálně v opravdové krizi, byl já a ne on.

Pak si všimli mých sandálů a v domnění, že žádné jiné boty nevlastním, mi jejich dědeček přinesl své černé lakýrky o mé velikosti. Nevím, co si o mně mysleli, jak jsem na ně, trochu ztrhaný, trochu zpocený s těžkým batohem na zádech působil. Asi měli dost zkreslené představy, když se se mnou, chtěli podělit o vlastní boty, přestože sami pro sebe tu měli jen minimum věcí. Dědeček byl celkově velmi sympatický. Uměl pár slov francouzsky a chlubil se mi razítky v pasu, že před válkou hodně cestoval, hlavně do Turecka a do Íránu.

Vezmi si peníze na cestu

Děti mi ukázaly na horu Hasan Dağı, která se vypíná pár kilometrů na jih od Aksaraye a za stanovým táborem tvořila nádherné panorama. Rukama i citoslovci ukazovaly výbuchy a bublání lávy, aby mi vysvětlily, že se jedná o sopku. Pak se mě táta (ano, ten kluk, co byl stejně starý jako já) ptal, kde budu spát. Tady to prý nejde, kdyby přijela policie a zjistila, že tu s nimi po setmění někdo je, poslala by je zpátky do Sýrie. Dál na louce je to nebezpečné, protože tam můžou být hadi. Že mluví o hadech, jsem pochopil opět z gestikulace – vlnivé pohyby rukou – a vydávání podlouhlého „Sssssss.“ Řekl jsem, že prostě půjdu pryč a někde si lehnu. Oni se ptali, kam půjdu a říkali „Bus, bus,“ jakože mám odjet někam dál od města.

„Money?“ ptal se zase táta. Myslel jsem si, že žebrá. Měl jsem v kapse jen docela velké bankovky, které jsem mu dát nechtěl, věděl jsem, že je budu potřebovat. Zavrtěl jsem hlavou, jakože peníze nemám. On vytáhl z kapsy peněženku a podával mi desetilirovku. „Bus, bus,“ říkal při tom. Chtěl mi dát peníze, abych mohl odjet do nějaké vesnice a tam v klidu přespat. Peníze jsem s překvapením odmítl a raději si nasadil batoh, rozloučil se a šel pryč plný zmatených pocitů.

Takovou míru solidarity a ochoty pomoci neznámému člověku ze strany uprchlíků, kteří sami žijí v nuzných podmínkách s nejistotou, co bude zítra, jsem doopravdy nečekal. Na bázi této i jiných zkušeností si říkám, jak málo toho o této hojně diskutované skupině lidí ve skutečnosti víme.