Velká záchranná akce v tureckých horách aneb Kačkarská skorotragédie s prvky frašky – 2 díl

Katastrofa se naštěstí nekoná

Připravujeme se na přílet vrtulníku, balíme věci, aby nám je neodfoukl. Před sedmou přilétá a po několika průletech to vypadá, že tentokrát jde opravdu na to! Asi 50 metrů od nás, za menším sněhovým polem, je poněkud méně strmé místo. Pilot nad něj odvážně manévruje, je tak nízko, že by se z vrtulníku téměř dalo skočit. Otevírají se dveře kabiny, z níž slaňují dva vojáci, za nimi se spouští nosítka. ANO!! Nepopsatelná úleva.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Vojáci opatrně překonávají dosud zmrzlé sněhové pole a přichází k nám. Přívětivě se představí (jsou údajně z jednotky „Pararescue Jumpers“), obhlédnou situaci a začínají vydávat instrukce. Mluví plynně anglicky. Jednají rozvážně, plynule, efektivně. Velmi rychle si získávají mou důvěru, je vidět, že to jsou profesionálové. Společně s pilotem tak napravují můj dosavadní, velmi nelichotivý dojem z turecké armády.

Napřed mačkami půjčenými od Němců připravujeme stupy ve zmrzlém sněhu, potom transportujeme nosítka k raněné. Koordinovaně ji nakládáme, vojáci ji připoutávají pomocí pásů.

Nějvětší překážka? Byrokracie

Naložená nosítka pak odnášíme zpět k místu, kde proběhl výsadek. Celý proces trvá hodinu. Vojáci volají zpět helikoptéru. Během čekání nám vysvětlují, že po obdržení vzletového rozkazu byli ve vzduchu za čtvrt hodiny, onen rozkaz však dostali až v šest večer. Problém byl podle nich v byrokracii. Situace byla navíc ztížena tím, že vrchol Kačkaru leží na hranici tří různých provincií.

Vytažení nosítek i vojáků do helikoptéry probíhá hladce, navíc s sebou berou ještě Brigitte, patrně jako komunikátora a psychickou podporu. Dveře kabiny se zavírají, rotory zaburácí a vrtulník se nám v ranních paprscích vzdaluje, až docela zmizí. Čas: osm hodin ráno. V optimistické náladě jdeme uklízet zbytky roztrhaných termofólií a jiný nepořádek. Když Karin vydržela téměř 19 hodin ležet na kamenech ve třech a půl tisících, tak už to snad dopadne dobře.

Katarze

Společně s Wolfgangem a Reginou sestupujeme k jezeru Deniz. Vědomi si svého nevyspání a nově i toho, co by nás čekalo v případě nehody, snažíme se jít maximálně bezpečně. U jezera se naše cesty rozcházejí, srdečně se loučíme. Návrat do našeho tábora a šťastné shledání se zbytkem skupinky je pro mě vskutku silným momentem – tak intenzivní pocit sounáležitosti člověk zažije málokdy. Holky nám vaří pudink, pak trochu spíme a nakonec sestupujeme do Dilberdüzü, Němci i Rakušáné jsou však již pryč. Večer si sedáme do kroužku pod hvězdy a vyměňujeme si vydatné zážitky.

Od zbytku naší party se dovídáme, že ani jejich včerejší sestup a následná noc v táboře nebyla žádná procházka růžovým sadem. Rakušané byli fyzicky i psychicky vyčerpaní (jednomu z účastníků bylo dokonce 70 let), navíc přes některé skalní prahy, které jsme během výstupu snadno překonali, v pozdním odpoledni následkem tání sněhu crčely proudy vody.

Po úspěšném sestupu pak strávili noc běháním mezi tábořištěm a několik set metrů vzdáleným místem, kde byl mobilní signál, držením stanů během přistávání helikoptéry, frustrující komunikací s vojáky a doufáním, že se nám nahoře nezkazí počasí.

Epilog

Pro turecké vojáky se dle jejich vlastních slov jednalo o záchrannou akci mimořádných rozměrů. Po jejím skončení měli zájem o naše fotografie (především manévrování vrtulníku), aby mohli celý průběh zanalyzovat a poučit se z něj. S českou konzulkou Norou Jurkovičovou jsme se dohodli, že až budeme v Istanbulu, zajdeme společně na pivo. Těšili jsme se mimo jiné, že jí budeme moci osobně poděkovat za ochotu a spolehlivost, s jakou se do akce zapojila. Schůzku jí však bohužel na poslední chvíli překazila jiná akutní záležitost.

Karin byla převezena do nemocnice v Erzurum, kde ihned podstoupila operaci. Po dvou dnech byla převezena na kliniku v Jeně, nedaleko svého bydliště. Diagnóza: mnohonásobné zlomeniny krčních a bederních obratlů, tříštivá zlomenina lebky, zlomená pánev, zlomená levá ruka. Navzdory povaze zranění a prodělanému transportu zůstala mícha jako zázrakem nepoškozena.

Podstoupila celkem sedm operací včetně šroubování obratlů a implantace titanových destiček tam, kde lebeční kost nebylo možno zrekonstruovat, přesto se však zotavila tak rychle, že již po měsíci mohla být propuštěna z nemocnice. Za svou nezlomnost si vysloužila zápis v „Knize sedmi divů“, kterou si doktoři na jenské klinice vedou.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Konec dobrý, všechno dobré

Šťastnou shodou okolností jsem v Jeně pobýval zrovna v den, kdy ji pustili domů, a podařilo se mi ji navštívit. Bylo zajímavé slyšet její vlastní vzpomínky. Pamatuje si údajně jen moment uklouznutí na sněhu, potom zvuk helikoptéry a (navzdory monotónnosti) blahodárné povzbuzování druhů. K ránu již byla hodně vyčerpaná, takže ačkoli stále dokázala odpovídat na otázky, většinu okolního dění nevnímala. Nevzpomíná si, že by byla cítila bolest, vím ale, že v tomto ohledu je k ní paměť velmi milosrdná.

Především ale bylo nesmírným zadostiučiněním vidět, jak rychle se zotavila a s jakou chutí je připravena se znovu vrátit do života. Pevným hlasem mi řekla, že se těší, až v září zase nastoupí do práce – jen tu plánovanou cestu na Madagaskar bude prý muset trochu odložit… Na jaro jsme domluvili společný vandr obou našich skupin po Českosaském Švýcarsku. S úsměvem mě však poprosila, abychom určitě nezapomněli své mobilní telefony. Jeden prý nikdy neví.

První část příběhu o záchraně německé turistky si můžete přečíst zde.

Reflexe

Během akce i po ní jsme rozebírali, jaké naše kroky se osvědčily, co se nám naopak nepovedlo, co se nám hodilo a co nám chybělo. Pokusím se zde něco z toho shrnout:

+hodilo se mít papír s vypsanými krizovými čísly, příště si však zkusím předem ověřit, že jsou funkční. Ještě že jsem se dovolal aspoň na ten konzulát. Být ve styku s česky mluvící osobou bylo nakonec asi stejně lepší než záchranářům volat přímo.

+osvědčilo se mít ve skupině smartphone (určení GPS souřadnic), ale i staré telefony, které dlouho vydrží a mívají lepší anténu. Můj letitý Sony Ericsson W810 vydržel úctyhodných 10 hodin čilého provozu, potom jsme přendali SIMku do jiného. Protelefonovali jsme 3,5 hodiny čistého času.

+osvědčilo se psát na papír to, s kým jsem mluvil, z jakého volal čísla, také časový průběh akce, souřadnice, osobní údaje raněné… zkrátka všechno.

+osvědčilo se stavět závětří. Posloužilo jako úkryt i jako psychická podpora.

+osvědčilo se mít bez ohledu na očekávaný průběh výstupu rezervní oblečení a jídlo, pořádnou lékárničku, mapu a čelovky. Většina druhé výpravy např. mapu a čelovky neměla, neboť se dle vlastních slov příliš odevzdávali do péče cestovky.

Pár slabších míst, ze kterých bychom se měli poučit

-mělo nás hned napadnout kontaktovat německý konzulát.

-z toho, že Němci v místě nehody nemají signál, jsme špatně usoudili, že ho tam nemáme ani my. Nebýt této sebemystifikace, mohl jsem se detaily nehody dozvědět dřív a tím pádem je i dřív tlumočit záchranářům.

-příště se budu méně spoléhat na to, že některé věci záchranářům budou jasné či že si je sami zjistí, a radši je sám zdůrazním (obtížnost terénu -> nemožnost přistání vrtulníku a nutnost přiletět ještě za světla, poranění následkem pádu -> nutnost použití nosítek kvůli možnému poranění páteře…)

-kdyby Němci byli věděli, jak se vyrábí provizorní nosítka z vyprázdněných batohů a trekových hůlek, jak nás to učili na ZDrSEMu, mohl být transport raněné ze sněhu bezpečnější. Rovněž podsunutí karimatky by pak bylo mnohem méně riskantní.

-opomněli jsme zjišťovat informace o předúrazovém zdravotním stavu raněné: má-li nějaká chronická onemocnění, bere-li nějaké léky, jestli má nějakou závažnou alergii… Tyto informace bychom pak byli mohli předat záchranářům. Mohli jsme též sledovat, jestli se raněné nezvyšuje tep, což by byl příznak vnitřního krvácení, na průběhu událostí by to však v tomto případě nejspíš nic nezměnilo.