Ankara: Hlavní město, kam turisté nejezdí

Na začátku 20. století byste na místě dnešního velkoměsta našli jen malou vesničku s asi třiceti tisíci obyvateli, navíc nesla název Angora. Připomíná vám to slovo něco? Angorské kočky, angorské králíky či angorskou kozu? A nejste vůbec vedle, právě na tomto místě byla totiž pěstována zvířata s nádhernou srstí, z níž vznikal mohér (z vlny kozí) a angorská vlna (z králičí srsti).

Výjimečného postavení se tomuto místu dostalo až za doby budování republiky, kdy si jej jako své působiště vybral pozdější prezident Mustafa Kemal. Atatürk, neboli Otec Turků, což je příjmení, jež později přijímá, je považován za zakladatele Turecké republiky a otce mnohým reforem, které jsou občas vnímány poněkud rozpačitě. Začíná vyhoštěním Abdula Mešida, synovce posledního sultána, a v podstatě převzetím moci do svých rukou.

Je extrémně proti starým tradicím i proti islámu, přikazuje mužům nosit klobouky místo tradičních fezů, ženy zase nemají nosit šátky, snaží se z Turků udělat ateisty, zavírá dervišské kláštery, ruší islámský kalendář, zavádí desítkový systém měr, státním jazykem se stává lidová turečtina a arabské písmo nahrazuje latinkou. Hlavním cílem je zkrátka skončit s tradicemi Otomanské říše, což je právě důvodem k tomu, že hlavní město přemístí z Istanbulu do Ankary, jež se rozhodně nemůže chlubit bohatou a starou historií jako dodnes oblíbenější bosporský krasavec.

Moderní Turecko podle Atatürka

Atatürkzkrátka žije ve své myšlence moderního Turecka, což se také podepisuje na vzhledu nového velkoměsta. Do země přizve architekty z Evropy, aby mu onu myšlenku pomohli naplnit. Při bloudění městem sice člověk nalezne pár moderních bulvárů, nudných bytových domů a na místní poměry docela čistých parků, ale to je jen jádro města. Jeho okrajové chudinské čtvrti si zachovaly ryze turecký ráz.

Zrovna dneska je 10. listopadu, tedy den, kdy Mustafa Kemal Atatürk umírá, autem bloudíme po ulicích a změť silnic náš zavede až k mauzoleu prvního tureckého prezidenta. Davy lidí ucpávají nejen chodníky, ale i cesty, v rukou drží červené turecké vlajky a vzdávají hold Otci Turků, který je pro ně dodnes obrovskou autoritou. Zorientovat se v chaotickém městě s více než 4 miliony obyvateli není vůbec snadné a když se nám konečně podaří zaparkovat kdesi ve staré části města, jsme nadšení a dokonale vyčerpaní.

S nepromokavou bundou a kapucí na vlasech se vydávám do ponurého města. Starší část je plná rozpadlých domečků, nepořádku a tak nějak venkovské turecké atmosféry. Ulice jsou plné sympatických jídelen a ještě sympatičtějších cukráren, které vám k sladkému místnímu čaji nachystají ještě sladší sušenky. Brzo v jedné z nich skončíme, jelikož špinavé ulice plné kaluží tak nějak nelákají k dlouhým procházkám.

S vypětím zamíříme do Citadely koukající na město z vyvýšeného kopečku. Je to jedno z mála míst, kde se zdržují turisté. Najdete tady přehršel obchůdků se suvenýry a restaurace, bohužel, většina domů i ochranné zdi hyzdí lešení, jelikož se celý areál už dlouho opravuje. Stačí popojít kousek dál od hlavní stezky a budete koukat na ty nejrozpadlejší domy a chudobu. Jako by se město tak nějak nemohlo rozhodnout, jestli bude reprezentovat chudou nebo bohatou část země.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Stará a nová část města

Možná je to jen ošklivým počasím, ale pohled na město s jakéhokoliv vyvýšeného místa je dost odrazující. Chápu, proč zde turisté zastaví maximálně na to, aby navštívili vyhlášené Muzeum anatolských civilizací, tedy těch, které předcházely antickou civilizaci. Pozůstatky staveb Chetitů, Asyřanů, Frýgů nebo Lýdů budete totiž po cestě Tureckem potkávat neustále.

Trpělivost na starou část města rychle vyprší, a tak se snažíme rychle vymotat směr novější a modernější čtvrti města. V okamžiku, kdy se octnete na Atatürkově bulváru, na chvíli nabudete dojmu, že jste v Paříži a procházíte se po jedné z místních rozlehlých ulic. Navíc značky luxusních obchodů rozesetých okolo cesty rovněž nenaznačují, že byste nebyli v městě módy.

Nádherná mešita Kocatepe

Asi osm minut pěšky východně od nádherného bulváru se skrývá nádherná mešita Kocatepe. Stojí na mírném kopečku, a tak je vidět i z dálky. Obrovská stavba se sice nepyšní dlouhou historií, ale přesto člověka ohromí. S její stavbou se začalo v roce 1967 a dokončena byla po dvaceti letech, tedy v roce 1987.

Turecko oplývá výhodou, že i nemuslimové můžou bez problémů navštívit mešity. Přehazuju si přes hlavu šátek a pomalu vstupuju do obrovského prostoru uvnitř stavby. Výzdoba, neobvykle vysoký strop a několik pater vás okamžitě ohromí. Neskutečné množství zákoutí okupují skupinky mužů i žen tiše si šeptající modlitby i ryze světské záležitosti. Přes ponožky mě hřeje nádherný koberec a klid kontrastující s ankarskými ulicemi je blahodárný.

Když asi po hodině s mešity konečně odcházíme, začínám mít tak nějak s Ankary lepší pocit. Venku se lehce rozestoupily mraky a zpoza nich vykukuje slunce. Svačinu si kupujeme přímo v budově mešity, v přízemí totiž najdete jeden z prvních tureckých supermarketů vůbec, a v parku před stavbou ji sníme. Ve slunečním světle pak i stará oprýskaná čtvrť města vypadá lépe. Vyzvedáváme z ní auto a míříme na letiště. Nakonec ona i Ankara stojí za zastávku, třeba proto, abyste si udělali obrázek o tom, jaké vlastně Turecko je. Chudé i bohaté, načančané i zašlé. Tak jako Ankara, v níž se dá najít na jednom místě mnoho aspektů života v obrovském Turecku.