Vábení posvátné tibetské hory Kailás přitahuje poutníky z celého světa

Antologie patnácti povídek tří tibetských (Alai, Taši Dawa a Sebo) a dvou čínských autorů (Ma Ťien a Ma Jüan), jejímž pojítkem je společné téma – současný Tibet. Přestože se jednotliví autoři i jejich díla od sebe velmi výrazně liší, je možno mezi nimi najít i mnoho společného. Všichni se narodili mezi lety 1953 až 1962, a patří proto ke stejné generaci tzv. „reedukované mládeže“, tedy generaci, která v dětství a rané dospělosti zažila jedno z nejhorších období moderní čínské historie, období tzv. Kulturní revoluce (1966-1976).

Životy těchto lidí tak byly často velmi poznamenány a mnozí ze spisovatelů této generace zachytili později v 80. letech toto děsivé období ve svých literárních dílech. Ač se situace autorů tibetské národnosti velmi lišila od situace etnických Číňanů, přesto i oni v té době zažívali velmi neklidné období, které výrazně ovlivnilo jejich dospívání a mládí.

Literatura hledání kořenů

Právě v 80. letech se mezi čínskými spisovateli – příslušníky této generace – vyvinul nový literární trend, tzv. literatura hledání kořenů (čín. sün-ken wen-süe). Toto hnutí vyvolalo velký ohlas po celé Číně a hlásili se k němu, ať už explicitně, či jen koncepcí svých děl, i tři ze spisovatelů zahrnutých v této sbírce: Taši Dawa, Ma Ťien a Ma Jüan.

Hnutí hledání kořenů vidělo jedinou naději na oživení v té době skomírající moderní čínské literatury v návratu ke kořenům vlastní kultury, k čínské tradici. Kořeny však nehledali, jak by snad západní čtenář mohl předpokládat, v oficiální tradici a v konfuciánském kánonu, nýbrž na okraji samotné čínské kultury v hraničních oblastech jednotlivých provincií i celé ČLR, v oblastech obývaných převážně nečínskými národy s kulturou zcela odlišnou od kultury středu a zdrojem inspirace se tak pro některé z nich stává i Tibet.

Právě tyto „okrajové“ oblasti a národy, jež je obývají jsou podle některých teoretiků hnutí hledání kořenů zdrojem inspirace a oživení pro příliš rigidní, zkostnatělou, pragmatickou a racionální čínskou kulturu. Na těchto „nestandardních kulturách“ čínští spisovatelé 80. let obdivují jejich prostotu, barevnost, intenzitu prožívání i spontaneitu.

Až na počátek

Poetika děl v rámci hnutí hledání kořenů se vrací k samotnému počátku čínské civilizace i k počátku lidstva jako takového. Vyprávění proto často přebírá formu mýtu či legendy, a autoři hlásící se k tomuto hnutí používají převážně motivy, které jsou svou podstatou spojeny s životem člověka, s tím nejzákladnějším a nejprimitivnějším, co tvoří samotnou esenci lidského bytí, jež je v dílech hledání kořenů často pojímáno jako holý boj o přežití.

Autoři hlásící se k tomuto hnutí s oblibou zobrazují vše ošklivé, vše co je nějakým způsobem znetvořené, co je nějak odlišné a co proto vybočuje, nezapadá. K nejtypičtějším motivům patří rození a smrt, sex, různé obřady, rituály a masová shromáždění, sny a snění, jídlo apod. V povídkách všech tří spisovatelů hnutí hledání kořenů zahrnutých v této sbírce jsou vždy alespoň některé z těchto motivů vždy patrné.

Povídky zařazené do publikace patří k nejreprezentativnějším dílům jednotlivých autorů pokud jde o tibetskou tematiku. Konfrontace pohledů tibetských a čínských autorů na současný Tibet ilustruje rozdíly jejich přístupu k tomuto tématu. Antologie uvádí tento literární proud do našeho kulturního prostředí poprvé. Přeložili Monika Dohnalová, Anna Doležalová, Kamila Hladíková a Martin Slobodník. Předmluvu napsala Olga Lomová, doslov a vysvětlivky Martin Slobodník, medailony autorů Kamila Hladíková.

Alai: Tanec duše

Sönam Paldän se chystal ven, jen co to počasí dovolí.

Na svěže zelenou pastvinu svítil jasný měsíc a v polích vytrvale vrkaly hrdličky.

„Nač bys chodil ven?“ zeptal se otce Gönpo.

„Já?“ Stařec s hustými bílými vlasy a vousy a s tváří lesknoucí se, jako by byla z mědi, právě scházel ze schodů. Nahoře na terase mu totiž neušlo, že dnes je počasí pro vyjížďku jako stvořené. Se sedlem, jezdeckými botami, bičem, uzdou a třmeny přes ramena došel doprostřed dvora. Kožené části postroje vrzaly při každém kroku a stříbrné a měděné ozdoby se mihotavě blýskaly.

„Já? Chci se projet na svém koni.“ Když to říkal, ucítil, jak ho bolestivě píchlo u srdce. Šly na něho chmury, a tak rychle dodal: „Chci jet za svou dávnou láskou.“

Syn se zasmál. Sönam Paldän zachytil manželčin úsměv, ale když se vysoká, štíhlá žena, která spravovala zábradlí, narovnala, zjistil, že to je synova manželka, ne jeho.

„Tvoje žena je už dávno mrtvá,“ zaslechl klidný hlas. Nejen ona, i všechny jeho milé už nejsou mezi živými.

Vnučka, která se zrovna schovávala na dvoře mezi lampičkami, zvedla hlavu a za- volala: „Dědečku!“

Hlasy i lidé mu jasně svítily do očí.

„Dědeček chce jít ven.“

„Už jsi dávno nikde nebyl.“

Stařec přivřel oči a rozhlížel se kolem.

„Co hledáš?“

„Svého koně?“ Na postroji se blýskaly ozdoby a vrzala kůže. Stařec vypadal trochu zmateně. „Medön, neviděla jsi mého koně?“ „Pustil jsi ho na svobodu, když u nás byl číst sútry lama z kláštera Lhagong.“ Sönam začal něco mumlat, snad že s Buddhou se nediskutuje, jestli si ještě zajezdí nebo ne či snad že se měl tehdy taky pustit na svobodu. Nikdo, ani on sám, však neslyšel, co říká. Celý ověšený postrojem, od sedla přes čabraku a uzdu až po bič, vyšel ze dveří a sestoupil dolů po uhlazených kamenných schůdcích. Na krku mu o sebe cinkaly třmeny.

Zbytek rodiny ho pohledem vyprovázel do dálky.

Dívali se za ním, ale až odpoledne, když se to stalo, je napadlo: Proč ho vlastně nikdo nezadržel? Za vším je osud, ten se neptá, jak to chceš, prostě to bude tak a tak a basta.

Z kopce vedla cesta napříč svahem a pokračovala dál přes pole. Sönam se po ní vydal, prošel několika roztroušenými vrbovými a paulovniovými háji a měl pocit, jako by měnil barvu podle stromu, pod kterým se právě nacházel. Když vstoupil mezi plané třešně, ucítil na sobě příval bílých květů ztrácejících se mezi slunečními paprsky. Slunce se mu znovu opřelo do tváře a Sönam uskočil, jako by před ním spadla zlatá opona.

Zničehonic se ocitl na pastvině.

Pastvina ležela na terase v údolí a táhla se po celé její délce. Terasa byla dlouhá pěkných pár kilometrů, rostla na ní hustá svěží tráva a říkalo se jí „Dávný led“. A skutečně, po celé pastvině byly rozsety obrovské morénové balvany, jejichž černý povrch měl zlatý nádech.

Syn, snacha a vnučka, kteří zůstali dole v údolí, teď vystoupili na střechu a až za hodnou chvíli uviděli staříka, jak vychází z třešňového háje na pastvinu.

„Myslím, že ho očarovala démonka,“ řekl Gönpo.

„Jsou démonky krásné?“ zeptala se vnučka.

„Nesmíš takhle mluvit před dítětem.“

„Tvoje dcera už je velká.“

Sönam však žádnou démonku nepotkal, jen cítil, že vzduch na úsvitu voní květinami a černá půda pod jeho nohama je nadýchaná jako obláček. Pokud se s ním mělo něco dít, určitě to začalo právě v záplavě oslnivě bílých okvětních lístků snášejících se k zemi. Při hledání bílého koně, posledního, kterého kdy měl, došel až na pastvinu. V jednu chvíli si už myslel, že bělouše vidí, ale když se podíval pořádně, zjistil, že je to jen kupa mraků vznášejících se nad horským hřebenem. „Myslel jsem, že jste on,“ řekl oblakům. Oblaka se převalovala a co chvíli měnila tvar. Nakonec dorazil doprostřed pastviny a postroj, který na něm visel, mu sám sklouzl z ramen a žuchl na zem. Stařec se svezl vedle postroje a z jeho těla vyšel jiný Sönam Paldän, jiné lehké, čiperné tělo. To těžké zůstalo sedět na zemi a opíralo se o hromadu kůže. Za přivřenými víčky se mu blýskaly oči a ve tváři mělo vyryto hluboké vrásky. Bylo zahaleno do širokého hábitu, který ani nevypadal jako pořádná čhupa, spíš připomínal věc vyřezanou z ebenového dřeva s živou hlavou uprostřed.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

…………..

V tu chvíli uviděl Sönam svého bělouše.

Před několika lety si Sönam uvědomil, jak už je starý a pustil ho do hor. Kůň teď putoval tam, kde byla nejšťavnatější tráva a nejpříjemnější vánek, až se dostal pod zasněžené vrcholky hor. Nakonec, na přelomu jara a léta, kdy v řekách valem přibývalo vody, otřásla nejvyššími štíty lavina. Kůň to moc dobře věděl, protože země všude kolem se chvěla. Z hor se neslo burácení a masa sněhu se pomalu sunula dopředu. Vyděšený bělouš se neohlížel na smrtelné nebezpečí a pustil se tryskem dolů. Když lavina utichla, spatřil svého bývalého pána, jak pluje po nebi. Znovu tedy dal život v sázku a jako blesk letěl s vlající hřívou a vztyčeným ocasem dolů, ale ať uháněl, jak chtěl, čile poletující duši se mu dohonit nepodařilo.

Duše se vrátila.

Sönamovi ochrnula celá tvář, ani tělem už nemohl mluvit, a tak neměl jak sdělit rodině, která se shromáždila kolem, že je zase zpátky.

Tentokrát byla duše spoutána uvnitř něčeho velmi horkého. Sönamovi se s vypětím všech sil podařilo o kousek pozvednout ruku. Příbuzní hned pochopili a vynesli ho na terasu, kde se ocitl tváří v tvář zapadajícímu slunci. Před očima se mu začaly míhat stíny minulosti, jedna za druhou se před ním rojily rozmazané tváře až nakonec v jediném okamžiku všechny zmizely. Sönam Paldän už byl ve skutečnosti po smrti, neslyšel pláč ani motlitby, jeho oči byly prázdné až na mihotavá světýlka barvy červánků, která pomaličku skomírala.

Syn a příbuzní chtěli otce na cestu obléknout do parádních šatů, dokud byly jeho údy ještě teplé a měkké, avšak červená světýlka, jen o trochu větší než špička jehly, ne a ne zhasnout.

„Čekáš, až se vrátí vnučka?“ zašeptal mu syn do ucha a plamínky se zatřepotaly.

„Nebo snad čekáš na svého koně?“ Plamínky znovu ožily.

Opuštěným soumrakem se donesl hluk stáda vracejícího se do ohrady a červené světlo v Sönamových očích se rozhořelo naplno. Stíny lidí, prodloužené večerním sluncem, se nakupily na prázdném prostranství ve dvoře. Ovce smutně bečely. Krásná pasačka si sepnula vlasy, sklonila se k dědečkovi, políbila ho na čelo, a duše starce, které se dostalo požehnání, odletěla do nebe. Slunce pohladilo hory, les, řeku i pastviny posledním zlatým paprskem.

„Kůň!“

Před domem se ozval dusot koňských kopyt. Když pouštěl Sönam koně na svobodu, řekl mu: „Jdi si, kam chceš, jsi volný jako vítr. Já už jsem starý.“

Teď se bělouš skutečně přihnal s větrem o závod a lidé nevěděli, jestli je to živý kůň z masa a kostí nebo jeho duch.

Syn vzal postroj a položil ho vedle otce. „A-pa, tvůj kůň je tady.“

Bělouš s vlající hřívou mocně zařehtal a step i lesy potemněly.

Starci tekly slzy jako drahokamy a křišťálově se blýskaly, až srdce usedalo. Nakonec se všechny skutálely dolů a světlo v jeho očích zhaslo.

V tu chvíli padla na celou zemi noc a náhle bylo slyšet stále silnější zurčení vody.

Bílý kůň se vrátil do hor ke svitu luny. Lidé říkají, že stále nosí svého pána přes zasněžené vrcholky hor.

Knihu Vábení Kailásu vydalo nakladatelství DharmaGaia.

1. vyd. 2006, ISBN 80-86685-53-5., brož., čb fotografie, 400 str., 388 Kč