Nejstarší období
Kolem přelomu letopočtu začínají na území dnešního Thajska pronikat thajské kmeny z jižní Číny. V 1.–2. století vznikají první státní útvary, jimž ovšem vládli nethajští Monové. V 7.–13. století existuje na území dnešního centrálního Thajska již řada drobných států. Nejvýznamnějšími celky však byla na západě monská buddhistická Dváravatí a na jihovýchodě khmerská říše zasahovala do oblasti kolem Lopburi, mocná Angkorská říše.
Thajské národy tvořily původně samostatnou říši na území dnešních jihočínských provincií Jün-nan a S´-čchuan. Říše se nazývala Nan-čao a trvala od 7. do 13. století, kdy byla rozvrácena v r. 1253 nájezdem Kublajchánových hord. Nastalo velké stěhování národů. Thajové postupně infiltrovali dále na jih, kde ostatně již ve 12. století tvořili většinu populace v khmerské říši v oblasti centrálních planin. Khmerské centrum Lopburi se stalo hlavním městem země zvané „Sijam“ – lidé tmavé pleti. Do r. 1939 a krátce po 2. světové válce byl oficiální název země Siam.
Období království Lan Na
Jinak také Lan Na Thai neboli „země milionů rýžových polí“. Toto království vzniklo v r. 1281 sjednocením Thajů žijících v severních oblastech se starším královstvím Monů. První král Mangrai založil nové hlavní město Chiang Mai. Království Lan Na bylo buddhistické, mnohé kulturní dědictví přejalo od Monů, silné byly i vlivy indické. Vliv buddhismu ještě posílil král Tilok (1441–1487), který dal v Chiang Mai postavit mnoho monumentálních staveb a dal vyrobit nesmírné množství bronzových soch „sedícího Buddhy“. Království vzkvétalo a upadalo podle síly jednotlivých vládců.
Za zlatý věk Lan Na se považuje 15. století. Od konce 16. století začala Lan Na upadat, vyčerpána neustálými válkami s Barmou, Laosem i mocnou Ayutthajou. Zajímavostí je, že první války začaly kvůli posvátné a mocné sošce „Smaragdového Bud-
dhy“ (dnes uloženou v chrámu Wat Phra Keo v Bangkoku). Království Lan Na postupně ztratilo svou moc a sílu. Zůstalo sice nezávislým až do začátku našeho století, ale v závěru již bylo vazalem mocných bangkokských vládců a za Ramy V. bylo včleněno do Thajského království.
Období království Sukhothai
Ve 13. století využili Thajci oslabení khmerské moci a pod vedením pozdějšího krále Intraditji založili v r. 1238 první nezávislé thajské království Sukhothai. Zprvu šlo jen o malé království lokálního významu, ale za Ramy Khamhaenga (okolo 1279-1298)se rozšířilo v mocnou říši, která zaujímala prakticky celou rozlohu dnešního Thajska, včetně části Barmy a Laosu. Na severu sousedila se spojeneckým královstvím Lan Na. Král Rama Kham-haeng zavedl théravádový buddhismus a je též považován za tvůrce thajského písma. Vytvořil ze Sukhothaje skvělé duchovní a obchodní centrum, zval sem mnichy ze Šrí Lanky a podporoval keramický průmysl pozváním čínských hrnčířů. Po jeho smrti moc říše upadala, až se Sukhothai v r. 1378 stala vazalem mocnější Ayutthaji a v roce 1438 její součástí.
Výstavba Sukhothaje nezačínala na zelené louce. V celé oblasti již byla spousta staveb hlavně z období khmerské říše. Noví stavitelé, ač jiného náboženství, nezničili staré hinduistické chrámové komplexy, ale přidali své typické architektonické prvky, obrazy a sochy. Pro sukhotajské období jsou typické stúpy zdobené na vrcholu poupětem lotosu. Toto období též přináší do stavebního slohu nové prvky – dřevěné střechy, bohatší výzdobu, barevné kachle, dlaždice a jiné keramické ozdoby. Památky v Sukhothaji a okolí jsou považovány za vrchol thajského buddhistického umění a architektury. O sukhothajském období se hovoří jako o zlatém věku thajských dějin. Představuje počátek existence Thajska, jak je známe dnes, mezník thajské historie a období blahobytu a prosperity.
Období království Ayutthaya
Ayutthaya byla považována za pohádkové město Dálného Orientu, její moc trvala cca 400 let a během této doby se vystřídalo 33 králů. Ayutthaya dostala jméno podle indického města Ajódhja, jež bylo rodištěm Rámy, legendárního hrdiny eposu Rámájana. Město založil r. 1351 U Thong, pozdější král, když tehdejší hlavní město Lopburi zdevastovala epidemie neštovic. Její moc stále vzrůstala, až se r. 1378 stalo jejím vazalem i jedno z nejmocnějších thajských království – Sukhothai.
Ayutthaya rozšířila svou moc daleko za hranice dnešního Thajska. V r. 1431 si podrobuje i do té doby mocný Angkor. Město bylo vystavěno na síti kanálů, z nichž některé se dochovaly dodnes. Kolem r. 1650 se počet obyvatel odhaduje na 1 milion. Za krále Naresuana byly navázány kontakty s Evropou (1516 s Portugalskem). Jednu dobu zde žilo čtyřicet různých národností, především Číňané, Portugalci, Dánové, Angličané a Francouzi, kteří měli svá vlastní ghetta. Posílali domů rýži, koření, dřevo a kožešiny.
Ayutthajští panovníci byli schopní politikové. Po dlouhou dobu dokázali udržet nezávislost a ochránit zemi před nápory útočníků. Ayutthaju silně postihly barmské nájezdy (hlavně 1569 a 1760), v r. 1767 pak bylo město po více než ročním obléhání dobyto, zapáleno a prakticky zničeno. Asi 30 000 lidí, včetně královské rodiny, bylo odvlečeno. Barmská nadvláda trvala asi jen šest měsíců, než dokázal úspěšný generál Taksin dobýt město zpět a dal se korunovat za krále. Vzhledem k tomu, že město bylo úplně zničeno, přesunul své sídlo na jih do města Thonburi (dnes součást Bangkoku).
V období trvání Ayutthayji převládal buddhismus školy théraváda, i když stále akceptoval některé prvky starých hinduistických tradic přinesených v khmerském období, hlavně koncepci dévarádži, neboli zbožštělého krále (monarcha se stal prostředníkem mezi bohem a lidmi). Jen v 15. století bylo v okolí Ayutthayji postaveno na 400 velkých chrámů. Sluneční paprsky odrážející se od pozlacených věží prý oslňovaly do vzdálenosti tří mil. Většina jich však byla zcela zničena při barmském obléhání v r. 1767.
Období dynastie Chakri
V r. 1782 smetla revolta krále Taksina, který byl prohlášen za šíleného a zabit. Vlády se ujal prominentní vojenský velitel Chao Phraya Chakri pod královským jménem Rama I. Hlavní město přesunul na druhý břeh řeky, a tak začal rozkvět Bangkoku. Od té doby zůstává dynastie Chakri u moci až dodnes.
Období něco málo přes 200 let jejich panování se vyznačuje mnoha úspěchy. Od obnovy zdevastované říše, opětovného rozkvětu kultury, a to jak architektury a dekoračního umění, tak i divadla a písemnictví, až po navázání kontaktů se západním světem. Velkým úspěchem bylo odolání kolonizačním snahám různých mocností a obnova náboženských tradic ruku v ruce s přijetím západní vzdělanosti a techniky. Král Rama I. je považován za tvůrce eposu Ramakien, což je thajská dramatická verze starého indického eposu Rámajána. Král Rama IV., zvaný Mongkut, byl před nástupem na trůn 27 let buddhistickým mnichem. Prvním králem, který navštívil Evropu, byl až Rama V. (vládl v letech 1868–1910). Svým synům dopřál i evropské vzdělání.
Moderní dějiny
V r. 1899 byl Siam britsko-francouzskou smlouvou uznán jako nezávislý stát, a to i přesto, že nikdy nebyl faktickou kolonií (jako jediný stát v této oblasti). V r. 1939 byl přejmenován na Thajsko. Ve 2. světové válce bojovalo Thajsko proti Velké Británii a USA, ale v 50. letech s USA těsně spolupracovalo a v l. 1969–72 se jeho jednotky účastnily války o Vietnam na americké straně. Od r. 1979 tolerovalo Thajsko na svém východním území základny jednotek Rudých Khmerů.
Dnes je Thajské království konstituční monarchií. Nejvyšším zákonodárným orgánem je dvoukomorové národní shromáždění (senát a sněmovna reprezentantů). Administrativně se člení na 71 provincií, tzv. changwatů. Král Rama IX. (Bhumibol Adulyadej) je nejdéle vládnoucím panovníkem na světě (od r. 1946).
Současnost
1988
Premova rezignace byla přijata a do čela vlády byl zvolen nový ministerský předseda Chatkhai Choonhavan, generál toho času již ve výslužbě s dlouhou civilní praxí ve státních službách, který se zaměřil na ráznou politiku ekonomického rozvoje a zaplnil kabinet obchodníky a povzbudil ekonomiku obrovskými zahraničními investicemi. Po těchto opatřeních následoval veliký ekonomický boom provázený všeobecnou korupcí, do které byli velmi často zapleteni i členové vlády. Následoval ekonomický pokles a Chatichaiovy pokusy o oslabení politické role vojenských sil.
1991
Odpovědí na tento vývoj bylo nekrvavé povstání, které propuklo 23. února. Bylo vedené nejvyšším armádním velitelem Sunthornem a nejvyšším armádním generálem Suchindou. Oba pravděpodobně poznali, že povstání nebude schopno udržet po delší čas moc v Thajsku a okamžitě ustanovili civilní vládu vedenou dřívějším diplomatem Anandem Panyarachunem a přislíbili uskutečnění voleb do šesti měsíců.
1992
Volby se nakonec konaly 22. března roku 1992, ale nová ústava byla schválena Suchindou, který – ač nezvolen – se postavil do čela vlády složené z pěti politických strany pro-vojenské koalice, která si v thajském tisku vysloužila přezdívku „ďáblové“. Čtyři opoziční strany, které podporovaly demokratický vývoj – „andělé“, zorganizovaly seskupení akademiků, profesionálů a sociálních aktivistů. Jejich kampaň za rezignaci ministerského předsedy probíhala pod vedením Chamlonga Sdmuanga, dřívějšího populárního guvernéra Bangkoku a hlavy silné buddhistické strany Palang Dharma. Srimuang dovedl opozici až k vytouženému povstání. Když Suchinda nedodržel svůj slib ohledně vytvoření demokratické ústavy, včetně požadavku na řádné zvolení ministerského předsedy vlády vydaly se do ulic tisíce prostých Thajců a od 17. do 20. května probíhaly masové demonstrace. Suchinda absolutně nepochopil, jaká nálada panuje ve státě, a brutálně potlačil protesty. Při těchto zásazích zahynuly stovky lidí a mnoho dalších bylo zraněno. 0fciální místa sice ohlásila 52 mrtvých ale na konci roku 1992 byly stále pohřešovány dvě stovky dalších účastníků demonstrací. Suchinda se snažil krvavý zásah ospravedlnit obranou krále před komunistickými agitátory, ale nakonec byl nucen na svůj úřad rezignovat, a to tehdy, když král Bhumibol vyjádřil svůj ostrý nesouhlas v mezinárodních televizních vysíláních. Anand byl opětovně vyzván vytvořit prozatímní vládu a velmi rychle provést restrukturalizaci armádních sil. Nové volby byly naplánovány na 13. září a měly být zkouškou ohněm – rozhodnou se Thajci pro demokratickou formu vlády, nebo budou chtít pokračovat v „tradiční“ politice? Stále ještě bylo rozšířeno kupování volebních hlasů, zejména pak ve venkovských oblastech, ale přesto „andělská“ Demokratická strana vedená Chuan Leekpalem, devátým ministrem a zastáncem demokracie a vlády práva, získala nejvyšší počet křesel v parlamentu. Ministerským předsedou se zcela zaslouženě stal Chuan, a postavil se tak do čela koalice tvořené z velké většiny ze stran, které stály proti moci Suchindy.
1993
Po zmatcích minulých let zavládl konečně klid a mír, ačkoliv Chuan trpěl veřejným názorem, který hlásal, že je zodpovědný za neschopnost vlády vyřešit obrovský problém dopravy v Bangkoku, třebaže dopravní kalamita v hlavním městě byla pozůstatkem ekonomického úpadku země.
1994
Program finanční podpory venkovských oblastí byl dost neujasněný a vágní, ale objevil se i vládní program poskytnutí „sociální spravedlnosti pro všechny“ a zvýšení úrovně vzdělávání, což přineslo vrchol Chuanovy popularity, jíž dosáhl roku 1994. V polovině téhož roku byla diskreditována opozice, když dva její členové nedostali vízum do Spojených států amerických na základě podezření obchodu s drogami – jeden z nich byl dřívějším zástupcem ministra a byl zapleten do obchodu s heroinem již nejméně po dobu dvaceti let. Tehdy převzal Chuan ráznou kontrolu nad kauzou táhnoucí se od roku 1989 – případ saúdskoarabských drahokamů – kdy thajský státní úředník ukradl klenoty prince Faisala, syna saudskoarabského krále Fad-al-Azíza v hodnotě dvacet milionů amerických dolarů. Po návratu do Thajska se tento státní úředník pustil do okázalého utrácení, byl zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení. Ale tady celý příběh ještě nekončí: více než jedna polovina drahokamů se vrátila k princi Faisalovi, který zjistil, že kameny jsou padělané a thajský tisk se bavil obrovskými titulky komentujícími událost a uveřejňoval obrovské fotografie manželek politiků i vysoce postavených policistů s poznámkou – „zde vidíte pravé saúdskoarabské klenoty“. Roku 1990 byli tři saúdskoarabští diplomaté zavražděni v Bangkoku, a to za velmi záhadných okolností. Předpokládá se samozřejmě, že byli nějakým způsobem zapleteni do případu zmizelých klenotů. Thajské oficiality však nepokročily v řešení případu ani o krůček, a tak z pochopitelných důvodů došlo k ochlazení vztahů se Saúdskou Arábií, která reagovala na vývoj událostí pozastavením udělování pracovních víz a zakázala saúdskoarabským turistům návštěvy Thajska. V červenci roku 1994 byli žena a syn thajského obchodníka s drahými kameny, který pravděpodobně uchovával ukradené klenoty, nalezeni mrtví a Chuan zakročil ráznou intervencí u ministra vnitra: dva policejní generálové byli zatčeni za zorganizování vražd a proběhlo vyšetřování tří dřívějších policejních velitelů. Vzhledem k velkému počtu policejních důstojníků zapletených do aféry se zdálo téměř nemožné, že někdy na povrch vyplavou přesná a úplná fakta týkající se případu, ale Chuan dosáhl svého cíle a případ se ocitl pod přísným přezkoumáváním a dohledem.
1995
Chuanova demokratická vláda, nejdelší v prozatímní thajské historii, vzala však náhlý konec v květnu roku 1995, kdy strana Palang Dharma vystoupila z vládní koalice, přinutila Chuana rozpustit parlament a vyhlásila všeobecné volby. Je ironické, že s ohledem na Chuanovu skřípající bezúhonnost ztratil Chuan podporu strany Palang Dharma, jejíž představitelé ho obvinili z korupce v jeho projektu na obnovu země. Téměř šest set tisíc rolnických rodin, z nichž mnoho nevlastnilo ani kousek země, obdrželo do roku 1993 4,4 miliony akrů zemědělské půdy, ale deset lidí z Phuketu, kterým byly pozemky přiděleny, byli členové Demokratické strany – a rozhodně tu nešlo o chudé rolníky, nýbrž o bohaté obchodníky, kteří získali pozemky poblíž mořského pobřeží, tedy vlastně stavební parcely vhodné pro výstavbu hotelů. V období obav z králových zdravotních problémů (souvisejících s koronárním systémem) se objevily i obavy před vojenskými intervencemi, které by využily nestability země. V tomto období vystoupil také nový armádní velitel generál Wimol Wongwanich, který soustavně od roku 1992, tedy po demonstracích, usiloval o oproštění armády od politiky. Nové volby se konaly 2. července. Chuanova Demokratická strana získala 86 křesel, ale nejsilnější stranou se ukázala být strana formálně vedená diskreditovaným Chatichai Choonhavanem, která získala rovných 92 křesel z celkového počtu 391. Nový představitel této strany Banharn Sllpo-archa nakonec vytvořil koalici složenou ze sedmi stran včetně strany Pafang Dharma. Tisk uštědřil novému ministerskému předsedovi přezdívku „chodící bankomat“, což byla reakce na jeho reputaci nákupčího volebních hlasů; Banharn byl také znám jako prohnaný a mazaný politický stratég. Banhamova vláda byla nucena v září čelit strašlivým záplavám na řece Chao Phraya, nejstrašnějším za celé uplynulé desetiletí. Při katastrofě zahynulo na dvě stovky obyvatel a bylo zničeno deset procent veškeré zemědělské půdy. Banham byl okamžité konfrontován s opozičními médii a středními společenskými vrstvami městského obyvatelstva. Mnoho z členů vládní strany se začlenilo do obchodních aktivit a ministři se více věnovali byznysu než prospěchu země a vláda byla obviněna z korupce. Situace se vystupňovala natolik, že v září roku 1996 došlo v parlamentu k hlasování o důvěře vlády. Opozice obvinila vládu ze špatného hospodaření a tajných obchodů a napadla osobně i samotného Banharna, když prohlásila, že si jeho otec změnil národnost z čínské na thajskou, a dále ho obvinila z plagiátorství, neboť dosáhl profesorské hodnosti na Ramkhamhaengské universitě. Těsné před hlasováním došlo k jednání mezi Barharnem a generálem Chavalitem Yongchalyudhem, vůdcem Strany nové aspirace (SNA – 57 křesel): SNA bude hlasovat ve prospěch ministerského předsedy, pokud Banharn během jednoho týdne rezignuje. S tímto výsledkem jednání Banharn souhlasil, a vládě tedy nebyla vyslovena nedůvěra. Banham však podrazil Chavalitovi nohy a nesplnil svůj slib: raději rozpustil parament, než by rezignoval, a poté nechal Chavalita na pospas politickému boji v nových volbách, místo toho, aby Chavalitovi přenechal křeslo ministerského předsedy po své rezignaci. V listopadu pak Chavalit zvítězil v něčem, čemu se říkalo nejšpinavější volby v celé thajské historii. Odhadem tento nový vůdce utratil 25 milionů bahtů na nákup volebních hlasů ve venkovských oblastech, speciálně pak na severovýchodě země. Demokrati Chuana Leekpaiho získali 123 křesel, většinou na území Bangkoku, ale byli předstiženi 125 křesly SNA, kteří většinu svých hlasů nasbírali na severovýchodě země.
1996
Brzy po nástupu Chavalita do funkce přislíbil nový ministerský předseda realizaci politických reforem, ale když mělo dojít k samotnému činu, již se zdráhal vydat novou ústavu. Návrh ústavy vypracovaný Prozatímním ústavodárným shromážděním obsahoval: přímé volby do senátu spíše než jmenování senátorů ministerským předsedou; přijetí zákona na právo shromaždování jako jednoho ze základů demokratické společnosti a garanci lidských práv a svobod; silnější odpovědnost veřejnosti; a zvýšení účasti místních zastupitelstev. Cílem těchto snah bylo učinit konec tradičnímu systému mecenášství a zabránit nakupování volebních hlasů.
1997
Po nátlaku médií, obchodních kruhů i vysokých armádních velitelů byl Chavalit na konci roku nucen přijmout novou ústavu. Ve stejném období povolebních slibů politické reformy se Chavalit zavázal vylepšit finanční situaci země a prohlásil, že „Thajci budou žít í jíst dobře“. Ekonomika státu však byla postavena na chatrných základech a v únoru banky varovaly Thajsko před zadlužením – 250 bilionů bátů pouze v neproduktivních sektorech – a začala se spekulovat o zahájení útoků na bát, které by v konečném důsledku tvrdě zasáhly trh. Vláda se statečně bránila upevněním směnného kurtu a utratila 23 bilionu USD na oživení rezerv zahraničních měn, ale na počátku července nastal úpadek bahtu, jehož rychlost dosáhla posléze rychlosti volného pádu. Vina byla dávána tradičnímu thajskému spojenci, tedy Spojeným státům americkým, za zanedbání jeho závazků a Thajsko začalo hledat pomoc v Japonsku. Tokio oslovilo Mezinárodní měnový fond (MMF) a Thajsku se v srpnu dostalo pomoci ve formě 17 bilionů USD. Pod podmínkami pomoci MMF Thajsko snížilo státní rozpočet, nastala kontrola inflace a finanční instituce se otevřely zahraničním investorům. V tomto období se objevily obavy o sociální stabilitu v zemi, neboť vláda se věnovala spíše osobním zájmům než podpoře ekonomického růstu. Po celé týdny Chavalit neochvějně ignoroval požadavky na rezignaci přicházející ze všech oblastí společnosti, ale 3. listopadu konečně kapituloval. Po několika nedůstojných a ponižujících machinacích byl Chuan Leekpai schopen sestavit vládní koalici ze šesti politických stran. Nový ministerský předseda se obrátil na dva uznávané technokraty, ministra financí Tamna Nimmanhaeminda a na zástupce ministerského předsedy Supachai Panichpakdi, se žádostí, aby vedli jeho ekonomický tým, ale vyhlídky byly přesto neutěšené. Obchodníci nebyli schopni splácet svoje dluhy, ze zaměstnání byly propouštěny stovky tisíc lidí (tisíce úředníků bylo například nezaměstnáno díky zrušení nebo pozastavení činnosti padesáti osmi finančních společností, MMF tlačil na vládu, aby dodržovala úsporný režim, a analytikové předpovídali, že Thajsko se bude s krizí potýkat ještě nejméně dva roky, než vykročí na cestu ekonomického růstu.
2000
Thajsko se pomalu zotavuje z ekonomické krize.Hlavní vnitropolitickou událostí roku byly senátní volby, které se protáhly od března do července; kvůli volebním machinacím a podvodům muselo být v několika provinciích provedeno pět kol, než byly jejich výsledky volební komisí uznány. Dozvuky těchto senátních voleb však přetrvaly až do března 2001, kdy volební komise na základě dodatečně prokázaných obvinění z volebních podvodů zbavila senátorského křesla deset senátorů včetně předsedy senátu Sanita Worapanyu a na 21. dubna 2001 vypsala opakované volby v jejich volebních obvodech. Novým předsedou senátu byl 30.3.2001 zvolen Manoonkrit Roopkachorn, prvním místopředsedou byl 16.2.2001 zvolen Pichet Pattanachote. Druhým místopředsedou senátu je Boonton Dockthaisong.
2001
V listopadu 2000 tehdejší premiér Chuan Leekpai rozpustil parlament a vypsal nové parlamentní volby, které proběhly 6. ledna 2001. Stejně jako v případě senátních voleb i zde došlo v jejich průběhu k volebním podvodům a následnému opakování voleb v 62 volebních obvodech. V 338 volebních obvodech byly potvrzeny výsledky voleb z jejich prvního kola. V dubnu 2001 volební komise nařídila přepočítání hlasů ve 102 volebních obvodech v 52 provinciích kvůli vysokému počtu neplatných lístků. Ve 46 z těchto volebních obvodů vyhráli kandidáti strany TRT, ve 22 kandidáti DS, ve 13 NAP, v 11 CHTP, v pěti Seritham (počátkem února se sloučila s TRT) ve dvou CHPP a Rassadorn a v jednom SAP. Výsledky přepočítávání hlasů a konání případných opakovaných voleb by měly být oznámeny nejpozději 26.5.2001, kdy končí funkční období členů volební komise. Předsedou poslanecké sněmovny byl v únoru 2001 zvolen Uthai Pimchaichon (TRT), prvním místopředsedou Somsak Prissananathakul (CHTP) a druhým místopředsedou Boonchong Veesommai (NAP). Přes obvinění z nezákonností a po procesu u Ústavního soudu se stává premiérem Thaksin Shinawatra, šéf nové strany Thai Rak Thai a telekomunikační magnát.
2002
I přes nepříznivé prognózy po atentátech na New York, zaznamenalo Thajsko v roce 2001 znovu nárůst počtu turistů (jako jedna z mála turistických destinací na světě) a je vyhlášeno za jednu z nejbezpečnějších zemí na světě. Hlavní úsilí nové vlády je upřeno k naplnění volebního programu – zpřístupnění základního sociálního a zdravotního pojištění i nejchudším vrstvám obyvatel a realizace projektu One Produkt – one Village (Jedna vesnice – jeden produkt). Tento projekt je dotován z vládních prostředků ve výši 1 mil. THB pro každou vesnici, která se do něho zapojí. V jižním Thajsku se objevuje řada náboženských třenic s radikálními skupinami muslimů. Na podzim je spáchána řada pumových útoků na státní budovy a školy. Vláda odpovídá návrhem zákona na perlustraci veškerého muslimského obyvatelstva v Thajsku.
2003
Po různých aférách jsou vyměněni někteří ministři vlády. Vláda vyhlašuje tříměsíční protidrogovou válku, jejímž smělým cílem je Thajsko zcela očistit od tohoto problému. Policie je na přechodnou dobu vybavena zvláštními pravomocemi a tvrdě zasahuje – většina zatčených dealerů je okamžitě popravena (jen za únor více než 200 lidí). Protidrogová válka je rozšířena i na válku proti korupci. Po brutálním útoku na thajské budovy v Phnom Phenu, jsou uzavřeny hranice s Kambodžou a začíná mezistátní krize. (Více viz. Mezinárodní vztahy).
Mezinárodní vztahy s Kambodžou
Za vlády Prema a jeho nástupců zaujalo Thajsko pragmatický postoj k problémům sužujících sousední státy a věnovalo jen malou pozornost mezinárodnímu mínění. Roku 1979 Vietnam napadl Kambodžu za účelem vyhnání a poražení Rudých Khmerů a boje pokračovaly i během osmdesátých let dvacátého století, kdy překročily thajskou hranici, kde Vietnamci napadli základny Khmerů. V zájmu zachování státní bezpečnosti začala Premova vláda podporovat Rudé Khmery i další kambodžské partyzánské oddíly ukrývající se na thajském území. V téže době zasáhly i Spojené národy a Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), organizace, které se pokoušely přesvědčit Vietnam, aby stáhl svá vojska. Jednání vyústilo roku 1991 k podepsání Pařížského míru: vietnamské vojenské jednotky se stáhly, uprchlíci schovávající se na thajském území se mohli navrátit domů a v květnu roku 1993 proběhly v Kambodži volby pod dohledem Spojených národů. Rudí Khmerové se však všemožně snažili zabránit mírovým plánům a pokračovali v bojích společně s Thajskem, které bylo jejich hlavním spojencem i sponzorem – mezi Rudými Khmery a Thajskem čile probíhal obchod s drahokamy a stavebním dřívím podporovaný vojenskými veliteli na hranicích. Obrat vzešlý z tohoto čilého obchodního ruchu dosáhl v jednom období přes jeden milion amerických dolarů za měsíc. V květnu roku 1995 však vstoupil v platnost zákaz vývozu dřeva z Kambodži a umenšil se také thajský vliv na jihovýchodních hranicích, a to od října roku 1996, kdy vláda v Phnom Penu dosáhla vyhoštění frakce Rudých Khmerů pod vedením jistého Sary.
Krize v roce 2003
Po několikaletém údobí relativního klidu a čilé hospodářské spolupráce, nastává na konci ledna prudký zlom. Po údajném proti kambodžském vystoupení jedné thajské umělkyně v kambodžské televizi, zakazuje předseda vlády Hun Sen okamžitě vysílání veškerých thajských pořadů v kambodžské televizi a přednáší ostrý proti thajský projev. Jeden z opozičních vůdců iniciuje odvysílání lživé zprávy v Phnomphenském radiu o tom, že kambodžské velvyslanectví v Bangkoku bylo napadeno a řada úředníků zavražděna. To odstartuje masivní útok na thajské budovy v Phnom Phenu a početnou demonstraci. Výsledkem nočního běsnění je zničení a vypálení thajské ambasády a řady dalších objektů. Thajsko okamžitě odpovídá uzavřením hranic, vyhoštěním dostupných Kambodžanů a vojenskou evakuací obyvatel Thajska z Kambodže. Jsou zatčeni někteří opoziční vůdci a šéf rádia a řada původců útoků. Kambodžská vládní delegace přijíždí do Bangkoku vyjednávat o řešení krize a navrhuje úplné vyšetření a nahrazení škod – ty jsou v první chvíli vyčísleny na 50 mil. USD. Hranice jsou znovu otevřeny, ale obyčejní Thajci nemůžou zapomenout na obrázky běsnících kambodžanů pálících thajské vlajky a šlapajících po obrazech krále…
Mezinárodní vztahy s Barmou
Zpracováno ve spolupráci s China Tours.
