Ženy Do SAE se mohou bez obav samostatně vydat i ženy. Přesto by si měly být vědomy některých odlišností a zákonitostí muslimského světa. V centrech velkých měst (Dubaj, Abu Dhabi) si jich nikdo příliš všímat nebude, jiné to však může být v menších městech. Nezahalené ženy vzbuzují u mužů v islámské společnosti logicky pozornost, která může být až nepříjemná. Předejít upřeným pohledům lze jednoduše: vyvarovat se přiléhavého oblečení, krátkých sukní a krátkých rukávů. Nejlepší pro cestování do odlehlejších měst jsou volné kalhoty a košile s dlouhými rukávy. Jakékoliv případné poznámky či komentáře doporučujeme raději ignorovat. V areálech lepších hotelů se lze samozřejmě pohybovat jako kdekoliv jinde na světě. Stejně tak je možné se libovolně koupat i na hotelových plážích (nevztahuje se na variantu „nahoře bez“, ta je v SAE zcela nepřípustná). Na veřejných plážích se řiďte ostatními – kde se koupe více žen v plavkách, tam můžete i vy. Nehodí se ovšem bikini. Výjimku představuje emirát Sharjah, který na veřejných plážích (nikoliv hotelových) zakazuje ženám i koupání v plavkách, připouští se jen v oblečení. To platí i v jeho enklávách na Východním pobřeží SAE. Pokud se ženy seznamují s místními muži, měly by počkat, až jim sami podají ruku. Narozdíl od Západu se zde považuje za neslušné, aby žena podávala ruku jako první. Někteří silně věřící muslimové ženám ruku nepodávají vůbec.
Obyvatelé
Podle odhadu z konce roku 2004 měly SAE zhruba čtyři miliony obyvatel. Jak strmě narůstá populace, svědčí údaj z posledního oficiálního sčítání (1997), tehdy tu žilo jen 2,6 milionu lidí. Koncem 60. let se obyvatelstvo dokonce počítalo jen na desítky tisíc. Tento demografický zázrak však není dán mimořádnými „schopnostmi“ zdejších obyvatel, ale zvláštní anomálií, která ovlivňuje i mnohé další aspekty života v SAE.
Do počtu obyvatel jsou totiž zahrnuti i cizinci, kteří přišli za prací a mají povolení k dlouhodobému pobytu. A ti dnes tvoří již 80 % populace! Občanství SAE mají jen místní, původní obyvatelé, kteří představují pouhých 20 % (podle některých odhadů dokonce méně). [cut]Nejpočetnější skupinou jsou pracovníci z Indie, Pákistánu, Bangladéše, Filipín či Srí Lanky – cca 45 %, Íránci tvoří 17 %, Arabové z jiných zemí (hlavně z Egypta, Súdánu, Libanonu, Sýrie, Palestiny) 15 %, zbytek (asi 3 %) představují občané z vyspělých zemí, především Britové, Američané, Francouzi a Australané. Jednostranné složení přistěhovalců za prací určuje i mimořádně vysoký podíl mužů v populaci (68 %).[/cut]
Zvláštní složení obyvatelstva se promítá i do fungování společnosti zřetelně rozdělené na občany SAE (nationals či locals) a cizince (non-nationals či expats). Mezi cizinci ale existuje propastný rozdíl mezi většinou chudých Asijců a západními pracovníky, kteří pracují převážně jako obchodníci, manažeři či experti.
Emiratizace
Země se potýká s vážným sociálním problémem způsobeným skutečností, že ve složení obyvatelstva nad občany SAE výrazně převažují cizinci. Celkový počet pracovních míst se ke konci roku 2003 odhadoval na 2,3 milióny, z toho však místní zaujímali jen kolem 8 %. Navíc toto číslo rok od roku klesá. Ještě vážnější situace panuje v soukromém sektoru, který vytváří 52 % všech pracovních míst a přitom zaměstnává pouhá 2 % občanů emirátů. Země má dokonce problémy umístit své vysokoškolsky vzdělané občany. Soukromé firmy uplatňují jasnou strategii: cizinci jsou mnohem levnější, domácí mají vyšší požadavky a navíc nevydrží dlouho pracovat na jednom místě. Průzkum mezi občany SAE ve věkové skupině 20 – 29 let ukázal, že 35 % opustilo své místo do dvou let od nástupu a 10 % nevydrželo ani rok.
[cut]Federální vláda se nachází v těžké pozici: nemůže příliš na soukromý sektor tlačit, zároveň však musí alarmující situaci řešit. Cílem je zvýšení podílu domácích pracovních sil, tzv. emiratizace. V jejím rámci tak vláda například požaduje, aby banky nechaly 30 % míst pro občany SAE.
Manželství
Další společenský problém se týká manželství. Již začátkem 90. let se ukázalo, že navzdory většímu počtu mužů mezi občany SAE se vdává stále méně žen. Hlavní důvod představují peníze. Uzavřít manželství totiž není v rodové společnosti levná záležitost. Místní tradice velí, aby muž zaplatil za ženu věno. Jak rostlo bohatství země, stupňovala se také očekávání rodin dcer, které žádaly po nápadnících víc a víc peněz. K tomu se ještě přidaly drahé a okázalé svatební oslavy. Vláda spustila kampaň za snížení věna a stanovila jeho horní hranici na 50 tisíc dirhamů. Zakázala také pořádání extravagantních oslav. Porušení nařízení může mít pro novomanžele těžké následky: vězení nebo pokutu 500 tisíc dirhamů. Občané s omezenými příjmy (do 16 tisíc dirhamů za měsíc), kteří se chtějí oženit, mohou dostat grant až 60 tisíc dirhamů.[cut]
Móda
Většina místních obyvatel nosí dodnes tradiční arabské oblečení. Vedle zvyklostních a náboženských důvodů k tomu vedou i důvody praktické: v místním horkém počasí jsou tyto vzdušné šaty velmi pohodlné. Muži se oblékají do dlouhých košil, které sahají až ke kotníkům (dišdaša). Většinou mají bílou barvu, v zimě se tu a tam objevují i barevné nebo pruhované vzory. Hlavu zakrývá kus látky (gutra), většinou v bílé barvě, nebo červeno-bílé šachovnice. Pod ní se nosí ještě malá čapka (taqia). Aby gutra držela na hlavě, obmotává se pevným černým provazem (agal). Šejkové a další vážení muži si přes dišdašu – zejména při slavnostních a oficiálních příležitostech – oblékají ještě lehký dlouhý plášť (abba, bišt). Ten bývá tmavé barvy, nejčastěji černý, někdy se zlatým lemem, případně celý zlatý.
Tradiční ženský oděv, který se nosí na veřejnosti, zahaluje celou postavu od hlavy až k patě. Tento plášť se nazývá abája. Přes hlavu se pak nosí ještě velký černý šátek (hidžáb, šajla). Některé ženy si jím zahalují i tvář, některé nosí dokonce černé rukavičky. Nezřídka lze potkat na ulici ženy, z nichž není vidět víc než jen oči. Zvláště starší ženy si zakrývají tvář speciální maskou (burka), složenou z plíšků zlaté barvy. Pod ní pak není vidět čelo, obočí, nos, tváře, ani ústa. Pod abájou mohou ženy nosit, co sem jim líbí a v čem pak chodí doma nebo v ženské společnosti. Bývají to volné nohavice a dlouhá košile. Mladší ženy pak často mají sukni, ale i kalhoty (mnohdy džíny). V nákupních centrech může překvapit, jakou velkou pozornost zahalených žen přitahují obchody se západním luxusním značkovým prádlem. Tradiční arabský oblek si lze koupit domů jako suvenýr, nabízí se ve špičkových obchodech i na tržištích. V SAE by ho ale na veřejnosti osoby nemuslimského vyznání nosit neměly, považuje se to za projev neúcty.
Jazyk
Oficiálním úředním jazykem je arabština, v obchodním sektoru a také při dorozumívání mezi rozdílnými etnickými komunitami se ovšem běžně používá angličtina. Zvláště ve městech si s její znalostí turisté naprosto vystačí. Většina nápisů na ulicích je arabsky i anglicky. V odlehlejších oblastech se ovšem může pár arabských slovíček hodit (základní najdete na konci tohoto průvodce). Vzhledem ke značnému počtu pracovníků z Indie, Íránu a Pákistánu jsou rozšířeny také jazyky hindu, malayam, farsi či urdu.
Náboženství
Úlohu státního náboženství hraje islám. Většina obyvatelstva se hlásí k sunnitskému směru, zhruba pětina pak k šíitskému. Vyznávání ostatních náboženství se toleruje, existují tu hinduistické svatyně i křesťanské kostely. Spolu s Kuvajtem jsou SAE jediným státem oblasti, který to umožňuje. V listopadu 2001 byl v Dubaji za účasti vyslance papeže vysvěcen katolický kostel na pozemku darovaném vládcem. V Abu Dhabi sídlí katolický biskup pro celou oblast Arabského poloostrova.
Náboženská tolerance však má své meze co se týká aktivního šíření jiné víry než islámu. V květnu 2003 byl odsouzen filipínský reverend za propagaci křesťanství v období ramadánu k ročnímu podmíněnému trestu a k následnému vyhoštění. Na druhou stranu např. vláda ve stejném roce uzavřela islámské centrum za publikování antisemitských materiálů.
Islámský letopočet se datuje od tzv. hidžry, tedy od roku 622, kdy Prorok Muhammad utekl z Mekky do Mediny. Kalendář se řídí lunárními měsíci, rok se dělí na 12 měsíců a má 354 nebo 355 dní, je tedy zhruba o 11 dní kratší než náš gregoriánský kalendář. Posvátným dnem je pátek, který plní roli naší neděle, úřady mají zavřeno, obchody otevírají většinou až odpoledne.
K modlitbě svolává věřící muezzin z minaretu. Většinou se muslimové modlí v mešitě, často ale pokleknou v parku či na ulicích. Není slušné je při této činnosti příliš okatě pozorovat. Do mešit v SAE mohou vstoupit většinou jen muslimové, muži a ženy se zde modlí odděleně.
Hudba, tanec, poezie
Zdejší kulturní tradice zahrnuje především hudbu a tanec. Písně sloužily odedávna jako doprovod k nejrůznějším činnostem: od vytahování vody ze studní až po lov perel. Na některých lodích býval členem posádky dokonce profesionální zpěvák (naha´an), který měl povzbuzovat muže k práci písněmi. Ty měly často rytmus vymyšlený tak, aby se hodil přesně k dané práci. Písně a tanec nechyběly ani při nejrůznějších slavnostech, předávaly se z generace na generaci. Mladé dívky, které se ještě nemusely zahalovat, mohly při tanci pohupovat dlouhými černými vlasy a kolébat se do rytmu. Většina tanců byla ale určena pro muže. Ti tancem předváděli úspěšné bitvy či lov a symbolicky k tomu využívali hole, meče či pušky. Tanečníci se společně vlnili v řadě či kruhu, anebo tleskali do rytmu tamburín různých velikostí, doplněných zvonky.
Večery v poušti kolem ohně byly ideálním místem pro hovory, ale i pro vyprávění příběhů či recitování místních lidových básní (poezie nabati). Jedině mluveným slovem si mohla negramotná populace předávat letité legendy, příběhy a básně. Poezie se dodnes v SAE těší značné oblibě, zvláště když se jí věnují i vládci. Básně skládal např. zesnulý prezident země šejk Zayed a několik sbírek má na kontě i dubajský korunní princ a ministr obrany šejk Mohammed bin Rashid.[/cut]
