Bojiště první světové války byla sice daleko, přesto Smluvní Omán ekonomický dopad konfliktu pocítil: výrazně poklesla poptávka po perlách. Nebylo to však nic proti tomu, co následovalo na přelomu 20. a 30. let minulého století. Kombinace dvou faktorů tehdy přinesla kolaps trhu s perlami v Perském zálivu: světová hospodářská krize a japonský vynález kultivace perlorodek. Pro zdejší obyvatelstvo nastaly těžké časy. Už tehdy ale pomalu začínala klíčit budoucí prosperita. Začátkem 30. let přijely první týmy geologů, aby prozkoumaly místní zásoby ropy. Trvalo další tři desítky let, než začalo „černé zlato“ tryskat. Ale od roku 1962, kdy z Abu Dhabi odjel první tanker s ropou, se situace rychle měnila. Zaostalá či spíše neexistující infrastruktura se modernizovala, respektive budovala neuvěřitelným tempem. Objev ropy měnil tradiční pouštní společenství v prosperující zemi.
V roce 1968 Velká Británie oznámila, že v rámci dekolonizace svých území se za tři roky stáhne také ze Smluvního Ománu. Vládce britský krok velmi zaskočil: nebylo špatné mít za zády vyspělou mocnost, která do místních záležitostí prakticky nezasahovala. Velká Británie navrhla vytvoření federativního státu složeného ze Smluvního Ománu, Bahrajnu a Kataru. Tento pokus však zkrachoval hned po vyhlášeníkvůli hádkám o do té doby v podstatě neexistující hranice jednotlivých emirátů. Před fakticky samostatnými emiráty, které držely pohromadě jen mapy narýsované britskými politiky a kartografy, vyvstala otázka, co dál. Bahrajn a Katar se rozhodly pro samostatnost.
Na zbytku území se iniciativy chopil vládce nejsilnějšího a nejbohatšího emirátu Abu Dhabi šejkZayed. Především díky němu a dubajským vládcům se šest emirátů dohodlo na vytvoření federace s tím, že jednotlivým členům zůstanou rozsáhlá práva. 2. prosince 1971 přibyl oficiálně na mapě světa nový stát – Spojené arabské emiráty. V únoru příštího roku se k SAE připojil sedmý emirát, Ras al-Khaimah, jehož vládci krátce doufali v nezávislost, ale nakonec dali přednost jistotě.
S rostoucí těžbou ropy se SAE čím dál víc modernizovaly a zároveň také otevíraly světu. Díky cizím pracovníkům, kteří si sem přijížděli vydělat, strmě přibýval počet obyvatel. Hlavní slovo ve federaci zůstalo a zůstává Abu Dhabi a Dubaji, nejbohatším členům ropného státu. Dnes patří SAE mezi nejbohatší země světa. Kromě ropy má ovšem velkou zásluhu na úspěchu také dlouholetá uvážená politickohospodářská orientace státu, vyznačující se prozíravým zaměřením na nejrůznější průmyslová odvětví.
Zahraniční investory láká minimální či vůbec neexistující zdanění. Od 90. let sázejí SAE v čele s Dubají čím dál víc na turistiku. K vzestupu země přispívá také umírněná zahraniční politika, která se snaží vyhýbat konfliktům a být zadobře jak s arabskými zeměmi, tak se Západem.
Jedinými mezinárodními spory jsou nedořešený průběh hranic se Saúdskou Arábií a íránská okupace tří ostrůvků v Perském zálivu, které leží poblíž strategického Hormuzského průlivu (Lesser Tunb, Greater Tunb a Abu Musa). Silný Írán je jednostranně okupuje již od roku 1971.SAE patří mezi členy sdružení zemí vyvážejících ropu OPEC a také Rady arabských zemí Zálivu (GCC). Ta by v budoucnu mohla hrát velkou roli, dokonce se počítá, že by země Perského zálivu sdílely od roku 2010 společnou měnu.
Prezidentem SAE je Jeho Výsost šejk Khalifa bin Zayed Al Nahyan, který na podzim roku 2004 vystřídal svého zesnulého otce.
