Dva světy izraelsko-palestinského konfliktu: Susya a Susya

Vyskočil jsem z palestinského autobusu a snažil se trochu rozkoukat. Taxikáři v Hebronu mi řekli, že by tu měl někde být další autobus, který mě doveze do Susye. Nevypadá to. Místní si mě se zájmem, popravdě ne zrovna přátelsky, prohlížejí a já se snažím odhadnout, nad čím asi přemýšlí. Lehce se dotknu palestiny (šátku) na svém krku a doufám, že dostatečně „křičí“ a já nevypadám jako izraelský osadník. Nikdo se ke mně nemá, a tak mířím ke stánku s falafelem, který stojí u rozpadlé budovy. Za pultem je asi desetiletý kluk, tak mu ukazuji, co bych si přál a on mi na oplátku třemi vztyčenými prsty ukáže cenu. Chvilku se divým, ale pak mu podám tři šekely, on je pokojený a já se zakousnu do pity plné zeleniny a cizrnových kuliček. Je to výborné.

Sedím na rozvalinách jednoho domu a pomalu přemýšlím nad svojí situací. V Susyi už jsem byl, je to velice zajímavé místo s celkem komplikovanou historií. Tentokrát tam jedu učit angličtinu, jenom na pár dní, tedy spíše jen konverzovat a povídat si. Je to ideální možnost, jak se podívat do palestinské vesnice bez toho, abych budil velkou pozornost a měl kolem sebe stále kupu okounějících výrostků. Místní jsou tak trochu jako děti, velice rychle se nadchnou pro novou osobu, ale stejně rychle na ní zase zapomenou.

Existují dvě Susye, palestinský vesnický tábor s rozhodnutím o zbourání a rozkvétající (nelegální) izraelská osada. Obě jsou od sebe přes jedno malé údolí, jen dva či tři kilometry. Izraelská osada Susya se začala budovat v roce 1983 a do nynější doby počet jejích obyvatel vzrostl na něco kolem jednoho tisíce. Domy osadníků nejenže obklopuje plot hlídaný armádou, ale i několikakilometrová bezpečností zóna, kam nemají Palestinci přístup, přestože země patří jim. Tohoto statusu využívají osadníci a pod ochranou armády obdělávají pole vesničanů. Postavení IDF (Izraelské obranné síly) je v tomto ohledu složité. Jejich prioritní úkol je chránit izraelské občany na palestinském území. Policie, která má právo jednat s osadníky, je bohužel velice slabá a mnohdy se bojí problém řešit. Některé konflikty končí napadením policie a dokonce i armády, která je proti osadníkům bezmocná.

Seš bílej? Plať!

Palestinci se v tomto prostoru už několikrát stěhovali. Nejdříve z jeskyní, potom z místa, kde byla nalezena židovská synagoga a nyní se možná budou stěhovat znovu. Tentokráte zřejmě do města Yatta. Většina jejich stanů má již na krku demoliční rozkaz a jedině aktivity mezinárodních dobrovolníků a aktivistů je brání. To však nevydrží do nekonečna. Mám tak možná jednu z posledních možností vidět vesnici v chodu. Pomalu se zvedám a rozhlížím, kde bych jen nalezl nějaký ten odvoz.

„Kam jedete,“ zeptá se muž, jenž se mi vynořil za zády a docela mě polekal. Svojí stále chabou arabštinou mu vysvětluji svoji cestu do Susye. Vrtí hlavou s tím, že tam žádný autobus nejede a musím si tedy vzít taxíka. Hned zavolá na dva kluky v autě, kteří mě tam prý odvezou za čtyřicet šekelů. Na to, že je to asi šest kilometrů daleko, nehorázná cena. Jenže je tu drobný problém. V Yattě nejsou žádné směrovky a tou spletí ulic nemám zdání, kudy se vydat, abych se tu nepletl až do západu slunce. Nakonec usmlouvám cenu na třicet šekelů, nasedám do auta a jede se.

Velice nerad platím a skřípu zubama. Tohle je jedna z dalších věcí, které na Palestině opravdu nemám rád. Jsem bílej, jsem z ciziny, což automaticky znamená, že mám prachy. Bohužel hodně z těch protivnejch mírových aktivistů, jsou jen banda zbohatlických děcek, které sypají peníze, kudy chodí a pak to takhle dopadá. Spolknu nepříjemný pocit a mířím do „návštěvního stanu“.

Co se mnou?

Tam se setkávám s Anne Skaardal, švédskou příslušnici EIAA (Ecumenical Accompaniment Programme in Palestine and Israel), která přijela na palestinská území „pozorovat a zaznamenávat“ příběhy Palestinců. Její úkol je být na místech, kde by mohlo dojít k nepříjemnostem a snažit se pomoci místním před útlakem izraelské armády a osadníků. Minimálně to zaznamenat, napsat a poté ohlásit. Ale vzhledem k tomu, že za jakýkoli prohřešek jí hrozí deportace, jako asi každému cizinci aktivnímu na Západním běhu, tu příliš platná není. Se západem slunce dostáváme pozvání na večeři, kde se snažíme nějak vykomunikovat, co bude dál.

Je pátek večer a já bych měl začít učit až v neděli. Popravdě mám pocit, že vlastně ani nikdo neví, co se mnou, což není úplně příjemné. Ale snad se uvidí zítra. Po večeři několik mladíků rozsvěcí světla reflektorů svých auto a dají se do tance. Nálada se všem zvedne. Jen se někteří občas podívají přes rameno k silnici, odkud očekávají příjezd izraelské armády. Ta pravidelně hlídkuje v okolí kvůli nepříjemnostem, které tu občas mezi Palestinci a osadníky vznikají.

Aktivitska v lodičkách

Je hodně brzy ráno, ale zima mě vyhnala z madrace, na které ležím. Anna už je také vzhůru a povídá si s místní dívkou Islam venku před stanem. Pozdravím a hned dostanu do ruky sladký čaj. Pokouším se brouzdat kolem stojících stanů, když si všimnu slečny v kostýmku a lodičkách, která stojí před úplně novým bílým autem se značkami UN na kapotě a dveřích. „No to je hrozné, že to máte tak daleko do nemocnice, zvláště pak, když vojáci uzavřou cestu. To poté musí být velice těžké dostat se například do porodnice,“ hřímá nad skupinkou žen, které ji přikyvují. Dělá si poznámky a pokouší se nezašpinit si svoje drahé lodičky.

Na můj pozdrav s lehkým opovržením odpoví. Mám na sobě odrbané kalhoty, tričko a starý svetr, neoholenou tvář a rozcuchané vlasy. Očividně nejsem ten správný typ aktivisty, se kterými se stýká. Vydrží tam asi deset minut a pak nasedne do vozu s nezbytným voňavým stromečkem a v doprovodu řidiče odjíždí. „Hm, tak to jsem zvědavá, jak zrovna takhle jim tady pomůže,“ s trochu zoufalým úsměvem povídá Anna, která se ke mně připojila.

„Sežrala jim to i s navijákem,“ pokračuje aktivistka. Později zjišťuji, že do nemocnice to je opravdu osm kilometrů, což není zase tak daleko a i když IDF uzavře cestu, tak jsou tu objížďky, kterými se tam dojet ve velice krátkém čase. V případě něčeho vážnějšího, anebo například porodu, Palestinky zůstávají u svých příbuzných v Yattě, tedy v těsné blízkosti nemocnice. Situace není dobrá, ale lakovat ještě více na černo nepotřebuje.

Zmlácená žena a pobodaný muž

V doprovodu Ibrahima vyrážíme do vedlejší obce Samoa, kde žije žena, jež před několika měsíci napadli izraelští osadníci. Když se blížíme na kopec, mohu si konečně z blízka prohlédnout pozorovací věž, kterou zde vztyčila izraelská armáda. „Je klid a tak tam nikdo není, ale občas tu stojí auto a nahoře hlídkují vojáci,“ vysvětluje Ibrahim. Jdeme kolem po kopcích místo nejkratší cesty a to jenom proto, abychom dodrželi bezpečnou vzdálenost od osady Susya, tedy aby si nás vojáci nespletli s teroristy a nezahájili palbu.

„Nejsme osadníci,“ křičím arabsky na několik kluků s tyčemi a motykami v rukou, kteří hlídají stany před nepříjemnými návštěvníky. Ibrahim vyjde a vysvětlí jim účel naší cesty. Po chvíli nás zavedou do stanu, kde se téměř okamžitě objeví topení, což je kolo z auta bez pneumatiky a v něm nasypané žhavé uhlí, jídlo a samozřejmě čaj.

Během asi tří hodin se zde vystřídá několik místních a vypráví své příběhy zkušenosti s osadníky. Anna si vše nahrává na diktafon. Je to děsivé, příběh od příběhu mi běhá mráz po zádech. Skoro ke konci přichází starší žena jejíž tvář „zdobí“ ohromná jizva a vypráví nám, jak k tomu přišla: „Čtyři osadníci přišli a napadali nás tyčemi, nejdříve manžela a potom mě. Zlomili mi ruce a hrozně zbili. Dali mi nejdříve deset minut na to, abych opustila svůj pozemek. Prý tam nemám co dělat. Ale já nechtěla. Tak jsme s manželem zůstali a oni se na nás pak vrhli.“ Celý ten příběh, stejně jako ženina tvář, mi přijde povědomý, až mnohem později si uvědomuji, že jsem video s útokem viděl na BBC.

Další byl muž s příběhem podobným řadě dalších. Napadení, nadávky atd. Byl tu však rozdíl, na konci útoku tento muž zůstal ležet na zemi s dírou v zádech, ze které pomalu vytékala krev. Naštěstí to přežil. Většina těchto příběhů má jedno společné: viníci nebyli nikdy obžalováni či uvězněni, přestože se v mnoha případech ví, kdo to udělal.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Osadnické zemědělství

„Osadníci v traktoru, tam na našem poli,“ křičí asi šestiletý Hamoudi (mimochodem můj ochránce a průvodce) chvíli po nedělním obědě. Několik mužů se zvedne a jede se podívat. Na druhé straně údolí situaci bedlivě sleduje ze své budky izraelský voják, který je připraven přivolat posily, kdyby se skupina Palestinců rozhodla překročit bezpečnostní hranici. Nic takového se ale neděje, oni ví, co by se stalo, kdyby pokračovali dál. Případy zastřelených Arabů v podobných situacích často problesknou izraelským tiskem. Vesničané si sedají na zídku a hledí na skupinu osadníků, kteří jim obdělávají pole. To je bohužel v bezpečnostní zóně osady Susya, kam nikdo z nich nesmí.

Telefonní linky jsou vytížené, každý z místních se snaží zavolat někomu, kdo by mohl pomoci. Policii, armádě, mezinárodní či izraelské neziskové organizaci atd. Někteří se pokoušejí nahrát tuto loupež na kamery, které dostali právě pro využití v podobných situacích od organizace B´Tselem. „Dokážete někdo přečíst značku na tom traktoru,“ ptá se Ibrahim Nawajha, který je mimo jiné jedním z koordinátorů místního kulturního centra. Bohužel se situace odehrává asi kilometr a půl od jejich stanoviště, a tak není možní ze záznamů nic přečíst.

První známky nějaké oficiální činnosti se objeví asi po hodině čekání. K velkému zklamání je to skupina vojáků, která přijela chránit osadníky. Potřesou si rukou s mužem s hustým plnovousem, usadí se na sluníčku a klidně relaxují. Nic se neděje. Za další hodinu se ve vesnici objeví bílé auto vojenské policie, která ale nemá žádnou autoritu nad osadníky. „Řekněte mu, ať jde pryč a žádné fotky,“ to jsou jediná slova, která pro mě muži v uniformách mají. „Prý to nějak vyřeší,“ prohodí mým směrem Mahmúd, jeden z místních farmářů.

Po několika minutách se bílý automobil objevuje u pole, několik slov s vojáky a osadníky. Traktor dokončí zorání jednoho z malých polí a poté všichni odjíždějí. Smutné obličeje Palestinců ukazují, že tohle opravdu nebylo vítězství. „Takhle to je pokaždé, přijdou, obdělají naši půdu, sklidí a my s tím nemůžeme nic dělat. Dneska práci nedokončili, ale uvidíš ráno,“ pronáší Ibrahim při odchodu do vesnice. Měl pravdu, v noci se nese nad vesnicí vzdálený hluk traktoru a ráno jsou všechna pole krásně zorána a zrní zaseto.

Hodiny začínají

Učit angličtinu, tak nějak zní můj zdejší úkol. Spíše však funguji jako „nová hračka“, se kterou si všichni chtějí hrát a tak musí používat ten zvláštní cizí jazyk. Je kolem sedmé ranní a já se začínám připravovat na první hodinu. U pumpy s ledovou vodou se opláchnu a pozdravím Donya, jednu z místních dívek, které patří do skupiny, jež si se mnou bude chodit povídat, tedy na moje „hodiny“. Nádobou na provaze se snaží nabrat několik desítek litrů vody a naplnit tak barel vedle ní. Je to tak na hodinu práce, ale pomoc odmítá s úsměvem, že prý nevím, jak to mám správně dělat. Mladé dívky a ženy se už pustily do každodenních prací. Naše hodina přijde až odpoledne.

Kolem třetí hodiny odpolední se scházíme s ostatními dívkami pod stromem na kraji vesnice, už tu stojí konvice s čajem a několik cigaret. Dívky sedí a jen se ošívají, stydí se, ale umí několik slov anglicky a já několik slov arabsky. Je to zábava. Učíme se navzájem. Snažíme se vyprávět každý svůj příběh a ptát se těch ostatních. Když už to takhle děláme čtvrtý den, tak už se skoro všichni umí představit i něco povyprávět. Není to tak, že by dívky neuměly jazyk, ale nepoužívají ho a také se stydí. „Jste svobodný, pane učiteli?“ zeptá se Rabia. Mám pocit, že tu větu dávaly dohromady všechny moje studentky. „Nejsem, ale mám doma přítelkyni,“ odpovím nejdříve anglicky a poté arabsky. Na některých obličejích se objeví smutek a já mám pocit, že jsem právě přišel o několik studentek.

Je to spíše takové „posezení pod stromem u čaje“ než opravdové hodiny, ale i během těch několika dnů je rozdíl znát, minimálně zmizel stud. Přemýšlím, kde se dívky asi naučily anglicky a v tu chvíli se projeví jeden ze stereotypů, které o arabských ženách máme. Dojde mi to ve chvíli, kdy se Islam z dalších hodin omluví s tím, že musí zpět na univerzitu, stejně jako Rabia a Smea. Vysoká škola, jak prosté. Zbudou mi jenom ty nejmenší, ale i s nimi je sranda.

Je už k večeru jeden z posledních dnů mého pobytu, a tak mířím na kávu do stanů na druhou stranu silnice. Jeden starý muž mě po tři večery hostil kávou i čajem a pozval na dnešní večer znovu. Vyprávěl mi letité příběhy, ale hlavně o svých dvou synech ve Spojených státech, co mu posílají mu peníze a mají se tam dobře. Vystudovali a dostalo se jim tak dobrého života. Je to takový „palestinský sen“ skoro každého z mladých lidí, které jsem potkal. Vystudovat a utéct pryč od okupace, od problému, z tohoto světa plného vojáků, extrémistů, bolesti a smrti.

Včera v noci se u starého pána něco dělo, byla tam armáda a Ibrahim mi zabránil, abych tam šel. Bál se problémů a já vlastně také. Jsem tedy zvědavý, co se vlastně přihodilo. Přecházím silnici, pak se zastavuji a jen nevěřícně zírám. Ruiny, rozbořené ohrady a všude rozházené věci. Slzy se mi derou do očí a z plic se tlačí křik. Obraz zkázy, který se nachází v místě příbytku starého pána. Spoušť. „Izraelské buldozery to tu srovnaly se zemí. Prý byl jeho dům nelegální, ale on tu žil skoro sedmdesát let,“ říká jeden z mužů stojících nad tou hrůzou se silným opovržením. Snažím se zjistit, kam se poděl ten starý muž. „Odešel k příbuzným do Yatty,“ dodává jedna z žen. Stojím nad těmi zbytky staveb a říkám si, že to všechno vzdělání je možná důležité, ale buldozer nezastaví, zvláště když uteklo do USA.