Největší skupinu ze 150 mil. obyvatel Pákistánu tvoří Paňdžábci. Obývají především provincii Paňdžáb, ale protože ta je přelidněná a protože Paňdžábci dominují ve státní administrativě a armádě, migrují do mnoha dalších částí země. Z míst popisovaných v této knize obývají Multan a Lahore. Ostatní etnika nemají Paňdžábce příliš v oblibě. Zejména Balúčistánci, Paštuni a etnika v horách se od nich velmi liší vzhledem i zvyky. Venkovský Paňdžáb se řídí na některých místech stále řídí zvyklostmi středověkého typu. Jedinec se nemůže vymanit ze svého klanu a sociální vrstvy. Vlastníci půdy a klanoví vůdci drží zbylé obyvatelstvo v prakticky feudálním područí. Jediná šance, jak se tomuto údělu aspoň zčásti vyhnout, je utéci do velkých měst, ve kterých tak jen rozrůstají rozsáhlé čtvrtě slumů.
Paštuni obývají pohraniční oblasti s Afghánistánem, ve kterém jsou největším etnikem. Přestože v rámci Pákistánu mají značnou autonomii a řídí se svými vlastními zákony, mnozí z nich by uvítali vznik samostatného Paštunistánu. Více o jejich zvyklostech v kapitole Afghánistán. Z míst v této knize zmíněných žijí v Peshawaru a jeho okolí, v jižní části Karakoramské dálnice a v Quettě.
Balúčistánců je 7%, ale obývají pouštní a na minerály bohatou provincii zabírající 40% plochy Pákistánu. Také oni by rádi vlastní stát (druhá část Balúčistánců žije v Íránu) a více příjmů z plynu a surovin, které se zde těží. V posledních letech jsou v narůstajícím a částečně ozbrojeném konfliktu s ústřední vládou. V roce 1973 a 1977 zde ze zmíněných důvodů propukla občanská válka. Podobně jako Paštuni, i Balúčistánci jsou nezkrotní, pohostinní, bojovní a dodržují své zvyklosti a sociální struktury přežívající již stovky let. Na cestě napříč Asií je určitě potkáte v Quettě.
Několik dalších velkých národností žije v Pákistánu v oblastech, které tento průvodce nepopisuje: Brahuové v centrálním Balúčistánu, Sindhové v JV provincii Sindh, Mohadžirové jsou uprchlíci z Indie usídlení zejména na jihu. Počet afghánských uprchlíků se zmenšuje (dříve jich bylo 3-4 mil.), ale stále jich dost žije v Quettě a Peshawaru a okolí těchto měst. [cut]Hory na severu v okolí Karakoramské dálnice jsou domovem řady malých etnik – více viz tato kapitola.
Náboženství
96% obyvatel Pákistánu jsou muslimové, z nich 77% sunnité, 20% šíité a zbytek připadá na ismaility a menší sekty. Kolem 1.5% připadá na marginalizované křesťany a hinduisty. V zemi žije také několik tisíc sikhů. (více o těchto náboženstvích v kapitole na konci knihy). Po buddhistech, kteří zde převládali v prvním tisíciletí, zbyly jen chrámy a stupy.
Střety sunnitů a šíitů mají někdy násilnou podobu, která si například v Karáčí každý rok vyžádá desítky mrtvých. V Gilgitu a několika jiných místech kolem Karakoram Highway, kde žijí vyznavačí různých směrů islámu, dochází každých několik let k třenicím a menším násilnostem.
V principu lze říct, že oblast ovlivňovaná Paštuny a Balúčistánci, tedy od Quetty přes Peshawar a Mingoru až po Besham a Chilas na Karakoramské dálnici je velmi konzervativní. Islám je zde uplatňován velice striktně a doslovně. Baltistan (Skardu) je také velice ortodoxní oblast. Oproti tomu nejlidnatější provincie Paňdžáb, včetně Lahore, Islamabadu a Rawalpindi, přistupuje k náboženství umírněněji – na místní poměry. Stejně se chovají ismailité, kteří žijí severně od Gilgitu.[cut]
Zvyky
Islám má zásadní vliv na chování Pákistánců. Více viz kapitola „Islám“ v sekci RADY.
Lidé v Pákistánu mohou být velmi přátelští a pohostinní, jindy ale nepříjemně arogantní a často také natolik otevřeně zvědaví (což se projevuje zejména nepřetržitým upřeným zíráním na vás ze vzdálenosti pár metrů), až z toho budete rozpačití. Převažují ale jednoznačně pozitivní zážitky. Při kontaktu s nimi pamatujte, že jsou velmi hrdi na islám a svou zemi.
Lidé v Balúčistánu, Peshawaru a v horách jsou svými zvyky podobní svým příbuzným v Íránu a Afghánistánu (viz tyto kapitoly). Pandžábci naopak v mnohém připomínají severní Indy, s nimiž po mnoho let sdíleli stejný stát.
Pákistánci si neustále podávají ruce, zejména Paštuni a etnika žijící kolem Karakoramské dálnice. Podání ruky často trvá přes 10 sekund, nebo i déle.
Někdy vás mohou mást gesta, která znamenají něco jiného, než u nás:
– pokývnutí hlavou nahoru – ne
– zakroucení hlavou ze strany na stranu – ano
– ruce přiložené k uším – modlitba (během muslimské modlitby si věřící přikládají ruce k uším)
Daleko nejoblíbenějším sportem Pákistánců je kriket. [/cut]
